100 let Bauhausu
Nákaza jménem Bauhaus

Když se řekne „Bauhaus“, vzpomene si většina z nás poměrně neutrálně na velkoprodejnu stavebnin. V době mezi světovými válkami však toto slovo budilo, zejména v česko-německém pohraničí, velké emoce: obdiv i nenávist.

Od: Martin Krsek

Začalo to u kopyta

Jednou z raných realizací Waltra Gropia, prvního ředitele školy Bauhaus, byla továrna na ševcovská kopyta, tzv. „Faguswerk“ v Alfeldu z let 1911-1916. Historici architektury ji označují za první důslednou moderní stavbu v dějinách. Celoprosklené stěny, plochá střecha, variabilní vnitřní dispozice tvořená skeletovou železobetonovou konstrukcí - už tehdy autor jasně určil směr vývoje stavebnictví.
 
V Československu se Gropius poprvé objevil 17. února 1922, a to v Liberci. V sále někdejšího hostince "Reichenberger Hof", dnešním Naivním divadle, nastínil slavný architekt svou vizi spojení umělecké tvorby a řemesla za určujícího vlivu architektury. Podruhé se za českou hranici vypravil za „Druhým dnem německých stavitelů“ (Zweiter deutscher Baumeistertag), pořádaným Stálou delegací německých stavitelů v Československé republice. V jeho rámci přednášel 4. července 1924 v v Ústí nad Labem. Gropia si tehdy hostitelé velmi považovali - aby jeho přednáška začala včas, musel předřečník svůj příspěvek stáhnout z programu a přeložit na druhý den.
 
Gropiova přednáška „Ideové základy pro nové stavby“ („Grundlagen für neues Bauen“) apelovala na nutnost racionalizovat stavby podobně jako průmysl své výrobky. Plný sál hltal prezentaci architektonické hvězdy s velkým zájmem. Přesto nemohla znít Gropiova pichlavá slova uším většinově tradičních architektů vždy příjemně: „Stavitelské umění se v posledních generacích topí v neduživě sentimentálním, esteticko-dekorativním mínění [...]. Stavba degradovala na roli nosiče vnější mrtvé ozdobné schránky, místo toho aby byla živým organismem. Takové stavby odmítáme. Chceme dosáhnout jasné organické masy, nahé a vyzařující navenek vnitřní uspořádání beze lží a přetvářek, která koresponduje s naším světem strojů, elektrického vedení a rychlých dopravních prostředků, která svůj smysl a účel ozřejmí z vlastní podstaty prostřednictvím napětí stavební hmoty a vše postradatelné odvrhne.“
 
Jakou zanechala jeho přednáška stopu v posluchačích? To se ukázalo na stavbách realizovaných v následných letech. První průnik myšlenek Bauhausu, resp. Nové věcnosti (Neue Sachlichkeit) v severních Čechách představovala vila ústeckého obchodníka s kávou a milovníka umění Franze Hellera v dnešní Churchillově ulici. Zde však cesta progrese nevedla skrz návštěvnu Gropia, nýbrž přímým importem z Německa prostřednictvím architekta Hanse Richtera z Drážďan. Tento severočeský rodák byl význačným průkopníkem Gropiových idejí v Sasku a Hellerovu vilu navrhl už v roce 1923.

První plochá střecha byl propadák

Za ozvuk plamenné řeči ředitele Bauhausu lze tak označit jiné dvě ústecké stavby. Obě spadají návrhem do roku 1927, obě byly dokončené rok následující a obě vzešly z rýsovacích prken místních autorů, kteří Gropiovu přednášku v roce 1924 téměř určitě osobně slyšeli. Tyto dvě stavby vnesly do veřejného prostoru severočeské metropole nový, nezvyklý prvek – ploché střechy.
 
Iniciátorem první zmiňované stavby byl hudebník městského divadla Viktor Ratka, který si postavil v ústecké čtvrti Klíše třípodlažní dům. Odmítl valbovou střechu ve stylu amerického architekta Franka Lloyda Wrighta, která byla užita na domě Franze Hellera, a prosadil si zcela ploché završení stavby. Jeho dům tím získal osobitý vzhled, který ovšem musel v sousedství historizujících vilek působit jako čerstvě zaparkovaný létající talíř.
 
Nejvýraznějším prvkem domu byla právě plochá železobetonová střecha se značným přesahem, uprostřed které trůní jednopodlažní střešní nadstavba, čímž vznikla na okraji střechy terasa. Moderní vzhled podtrhovalo lodní zábradlí a důmyslné rozčlenění velkých oken.
 
Hudebník Ratka nejen zásadně korigoval architektonické plány místního stavitele v duchu myšlenek Bauhausu, ale také sám řídil veškeré stavební práce. Nevyplatilo se mu to. Betonová deska střechy se začala kvůli špatnému technickému vedení stavby brzy propadat, a tak Ratka poškozený dům prodal se slevou sotva rok po dostavbě…

Noví majitelé sice betonovou střechu staticky zajistili, městská úřední komise, která zjevně pociťovala k modernistické stavbě citelný odpor, přesto doporučila střechu zcela přestavět – na klasickou, dřevěnou. Tehdy ještě majitelé domu konzervativním tlakům odolali, a je smutné, že výjimečnost domu vymazala série necitlivých úprav až z nedávné minulosti.

Moderní sídliště – a pak už nic

Pod druhou stavbou je podepsán ústecký městský architekt Franz Josef Arnold. Ten z počátku tvořil v neoklasickém duchu, ale právě rokem 1927 se jeho přístup zlomil ve prospěch abstrahovaného vnímání v duchu Nové věcnosti.
 
První vlaštovkou těchto trendů bylo sídliště městských domů na Klíši. I ony mají ploché střechy a zároveň tvoří první skutečné sídliště ve stylu zahradních měst. Příznačné je také to, že projekt realizovala levicová radnice vedená Německou sociální demokracií v Československu.
 
O pět let později stejný autor a stejný investor excelovali projektem klíšských „S-domů“ s 208 sociálními byty, které vynikají např. i formováním hmoty dvou rovnoběžných pavlačových bloků podle vrstevnic právě do písmene „S“.
 
Podobně jako v německých zemích i v českém pohraničí ale se sílícím vlivem nacistů ustupovala levicová avantgarda v architektuře nové vlně říšského monumentálního neoklasicismu. Jako předtím Gropiova díla, uchvacovaly nyní pozornost místních zadavatelů a tvůrců stavby Hitlerových hvězd - Alberta Speera nebo Paula Bonatze. Franz Josef Arnold, progresivní architekt města Ústí nad Labem, navrhl ještě v roce 1937 pro sociálně demokratické radní budovu městské spořitelny; tu ovšem již při otevření v roce 1939 vyzdvihovali noví mocipáni coby pravého reprezentanta architektury národního socialismu. Myšlenky Bauhausu dostaly na dlouhá léta nálepku levicové „nákazy“, která rozvrací architekturu vzešlou z klasických vzorů.