100 let Bauhausu
O ženách architektkách kdysi a dnes

Jaký je obraz ženy-architektky od počátku 20. století po současnost? Podívejme se blíže na profesionální i společenskou emancipaci žen za posledních sto let – kdo to vlastně jsou ty 'moderní ženy' a jaké byly či jsou jejich osudy a profesní úspěchy?
 

Od: Lucie Pantazopoulou Drahoňovská

První pionýrky modernismu

Při přemýšlení o roli žen v architektuře vyzdvihuje historička umění Mary Pepchinski význam Výmarské ústavy, která ženám zaručovala jistá politická práva, nově nabytý přístup ke vzdělání i v dosud výlučně mužských profesích. Pepchinski, autorka výstavy Frau Architekt (Paní architekt) v Německém muzeu architektury (DAM) ve Frankfurtu nad Mohanem, si v tomto kontextu všímá několika významných protagonistek modernismu v letech 1900 až 1930 v Německu: Emilie Winkelmann (po studiu architektury na Technické vysoké škole v Hannoveru si už v roce 1908 založila v Berlíně vlastní úspěšné architektonické studio), Marie Frommer (po emigraci do Spojených států navrhovala domy a interiéry v New Yorku), Lotte Cohn (dle E. Lasker-Schüler od roku „nejvytíženější stavitelka Izraele“ už od roku 1921), Lotte-Stam Beese (s brněnským architektem Bohuslavem Fuchsem realizovala řadu industriálních staveb ve Slezsku a poté vlastní projekty v Nizozemí). Pětici uzavírá jediná absolventka architektury Bauhausu v Desavě, talentovaná Wera Meyer-Waldeck, jejíž diplomovou práci osobně zaštítil a diplom osobně podepsal Mies van der Rohe. Po druhé světové válce navrhla v roce 1949 mj. interiér Bundestagu v Bonnu.
 
Podle Pepchinski spojovala tyto ženy-architektky touha po emancipaci, transformace vlastních ideálů, nomádský způsob života i neustálé experimentování, aby si uhájily vlastní emancipaci. Dále fakt, že tyto mimořádné, kreativní, chytré a nezávislé ženy musely čelit neustálým předsudkům ze strany společnosti, a že si zpravidla zvolily život jako Single-Woman (s výjimkou Stam-Beese, která se po odchodu z Bauhausu stala na čas samoživitelkou). Právo vdané ženy pracovat nebo svobodně žít byly totiž v případě vdaných žen podmíněny souhlasem manžela.
 

 Říkali jim Bauhausmädels

Poutavý vhled do postavení žen v legendární škole architektury a designu Bauhaus nabízí Patrick Rössler, německý teoretik médií, spoluautor objemné publikace Bauhausmädels (TASCHEN 2019). Poukazuje mimo jiné na skutečnost, že se ženy v Bauhausu považovaly za emancipované, přestože se i přes progresivní přístup školy a genderově rovnoprávný přístup k jejich vzdělávání musely na rozdíl od svých mužských kolegů neustále vyrovnávat s překážkami.
 
„Tyto dívky představovaly typ 'Bauhausmädels', jak je dobový tisk označoval, uměleckou verzi tzv. 'Nové ženy Výmarské republiky', která byla ve 20. letech 20. století populární. Mladé dívky ve městě vedly nezávislý, sebevědomý život, přičemž nesouhlasily s životním stylem, který od nich společnost vyžadovala“, uvádí Rössler. Zároveň připomíná výzkum své kolegyně Anje Baumhoff, podle níž mužské struktury vyústily zejména ve výmarském Bauhausu ke znevýhodnění studentek, především pak v tom, aby si mohly volně zvolit ateliér výuky a měly možnost stát se vedoucí ateliéru. Oproti tomu v Desavě studentky navštěvovat různé dílny mohly (architektura, socha, kresba, truhlářství), ale většina byla doporučena do textilní a keramické dílny. Jen málokterá se jako Gunta Stölzl stala „mladou mistryní“. Kromě toho byly i hůře placené než jejich kolegové.
 
„I přes všechny zmíněné deficity představoval Bauhaus ve svém společenském významu místo pro umělecký a osobní rozvoj mladých žen z celé Evropy, které se svojí tvorbou podílely na světovém významu Bauhausu v oblasti designu 20. století,“ shrnuje Patrick Rössler. Současně varuje před tím, aby byly ženy Bauhausu nálepkovány jako „oběti“ své doby, a aby byly genderové vztahy v této umělecké škole posuzovány standardy dnešní společnosti.

Čechoslovenky v Bauhausu

Po roce 1930 se v učebnách Bauhausu objevily také studenty z Československa. Kromě Mathylde Wiener a Edith Rindler z Prahy to byla Němka Inge Stipanitz z Moravské Ostravy. Propojení československých studentů a studentek s Bauhausem důkladně zmapovala historička umění Markéta Svobodová v publikaci Bauhaus a Československo 1919-1938 (KANT, 2016). Vůbec první českou promovanou architektkou byla v roce 1921 Milada Petříková-Pavlíková, která se podle německého vzoru zaměřila na sociální bydlení pro ženy.

Architektky za socialismu

A jak to vypadalo se socialistickými architektkami 60. a 70. let v Maďarsku, Polsku, Estonsku a Československu? V něm vedle Věry Machoninové, spoluautorky karlovarského hotelového komplexu Thermal či obchodního domu Kotva, vynikala nedávno zesnulá Růžena Žertová. Život a tvorbu této uznávané brněnské architektky, designérky interiérů, oděvů, šperků a svítidel zásadně ovlivnili dva klíčoví muži - architekti: bratr Petr Žert a její životní partner Igor Svoboda.
 
Mezi nejznámější projekty Žertové patří obchodní dům Prior v Pardubicích a Košicích nebo obchodní dům Labe v Ústí nad Labem. Její stavby se vyznačují důrazem na racionální provozní a konstrukční řešení, přičemž uplatňovala cit pro výtvarné pojetí i materiál.
 
Za první dámu československé architektury bývá obvykle považována Alena Šrámková. Ta proslula například stavbou postmoderní budovy ČKD v Praze na Můstku, odbavovací halou Hlavního nádraží v Praze, Tyršovým mostem v Přerově, nebo budovu Fakulty architektury ČVUT v pražských Dejvicích. „Architektura je vždy odrazem svého tvůrce a tohle je architektura přísná, racionální, přesná, bezzdobná a pravdivá. Taková je i paní architektka,“ říká o Šrámkové Radomíra Sedláková, mj. spoluautorka publikace o této stálici české architektury. Sedláková přitom upozorňuje na důraznost, s níž se Šrámková dokázala prosadit v mužském prostředí, i na fakt, že její projekty vznikaly právě během spolupráce s nimi. Dílo Aleny Šrámkové obstojí ve srovnání s jejími předními mužskými kolegy neoracionalismu, s architekty Oswaldem Mathiasem Ungersem, Aldo Rossim a Johnem Hejdukem, jak ostatně ve své eseji o evropském neoracionalismu uvedla jedna ze spoluautorek knihy a zároveň kurátorka sbírky architektury Národní galerie Praha Helena Doudová.
 
Obrazu a úloze ženy-architektky se podrobně věnovalo symposium Modern Woman—Architect, které v pražském Veletržním paláci od 31. října do 1. listopadu uspořádala Národní galerie Praha a pražský Goethe-Institut.