Německá detektivní literatura
Dark Nights. Crime Novels From Germany
Je skvělé, že jsou dávno pryč ty časy, kdy bylo nutné německý, respektive německy psaný detektivní román bránit – zpravidla s rozpačitě pronášenou frází „je lepší než jeho pověst“.
Od: Thomas Wörtche
Zrnko pravdy na ní však bylo. Detektivní literatura v německy mluvících zemích se po kulturně-politické likvidaci v období nacismu vzpamatovávala jen pozvolna. Zejména přejímání mezinárodních standardů stála dlouho v cestě hráz – hráz, která nepadla až do 50. let, neboť svých postů se stále drželi dřívější strážci kultury. Teprve koncem 60. let a v průběhu let 70. vznikla jako německá obdoba deseti románů o Martinu Beckovi, jejichž autory byli Maj Sjöwall a Per Wahlöö, svého typu německá detektivní kultura, nálepkovaná tehdy často jako „sociologická detektivka“. Ta nikoliv náhodou spadá do doby vzniku televizního seriálu Tatort (Místo činu) a jeho východoněmecké analogie Polizeiruf 110 (Volejte policii 110). Samozřejmě existovaly solitéry vycházející z odlišných tradic, například Jörg Fauser a Ulf Miehe. Trvalo však až do 90. let, než se německé detektivní literatuře dostalo i mezinárodní pozornosti, byť se zprvu jednalo o autory detektivek považované v danou dobu za avantgardní – kupříkladu Pieke Biermanna a Jakoba Arjouniho.
O tom, že knižní trh skutečně objevil německý detektivní román, můžeme hovořit teprve kolem roku 2000. Často zazníval argument, že nejsou třeba tak vysoké náklady: odpadly honoráře za překlad a zpočátku byly nízké i zálohy autorům, což se mělo časem změnit. Kromě toho získaly postupem doby na oblibě tzv. regionální detektivky, díky nimž se v čele pelotonu detektivní literatury objevili noví hráči. Nakladatelství jako Emons navýšila náklad, nakladatelství Gmeiner upevňovalo na trhu stále více svou pozici. Tradiční nakladatelství jako Rowohlt či Ullstein rezignovala na koncepci knižních řad a začlenila detektivní romány do univerzálních (paperbackových) edic. Zlé jazyky mluvily již o „nadprodukci“, ale poté co se žánrem přehnaly vichry a „detektivky“ začaly – mimo jiné díky komerčnímu úspěchu Donny Leon a Henninga Mankella – reprezentovat vkus doby, vytvořila se poměrně pevná základna, v jejímž rámci se žánr mohl postupně rozvíjet různými směry.
Německý detektivní román se dnes skutečně jeví jako plně rozvinutý segment. Vedle více či méně náročných bestsellerů, v nichž jde o vraždu, zahrnuje i spíše avantgardní tituly takřka všech podžánrů, v nichž jsou zastoupeny všechny literární úrovně – od textů jednoduchých až po ty mimořádně propracované. Jako v každém tržním odvětví jsou i v německojazyčném detektivním románu patrné významnější i okrajové trendy, proudy hlavní i vedlejší – výsledná rozmanitost produkce umožňuje jen stěží nalézt odpověď na okřídlenou otázkou „Quo vadis?“. „Německý detektivní román“ představuje rámec, jehož jediným společným jmenovatelem je jazyk – dokonce ani dějiště příběhů či specificky „německá“ témata se neopakují.
vztak k regionu
Byť se na první pohled zdá, že téma regionů hraje rozhodující roli … zastřešuje marketingová značka „regionální detektivka“ nezřídka i značně různorodou produkci. Smývá hranice mezi spíše nenáročnými tituly, které při výběru lokality kalkulují se zájmem turistů („Kam jezdí lidé na dovolenou?“) a volí určitou oblast v německých a stále častěji i zahraničních regionech, do kterých autoři zasazují spíše komediálně laděná vyprávění. Příkladem mohou být detektivky Rity Falk či dvojice autorů Volkera Klüpfela a Michaela Kobra i detektivní příběhy z Východního Fríska z dílny Klause-Petera Wolfa, které čtenářům vhání slzy smíchu do očí. Jörgu Bongovi alias Jean-Lucovi Bannalecovi se podařilo tento princip přenést do Bretaně, zatímco volba jiných tvůrců padá stále častěji na nejrůznější turistické destinace v Německu. Svázanost s regionem však může rovněž znamenat, že výběr konkrétního prostředí slouží závažnému tématu, jako to se svým románem „Der Tod in den stillen Winkeln des Lebens“ (Smrt v poklidných zákoutích života) právě skvěle demonstroval Oliver Bottini. Brutalita industrializovaného zemědělství spojující rumunský Banát s Meklenburskem-Předním Pomořanskem představuje látku pro napínavý thriller, která se bez příslušné „lokace“ neobejde. Podobně je tomu například v knize autorky Ute Cohen „Satans Spielfeld“ (Satanovo hřiště), v níž realita franckého venkova 70. let vytváří nezbytné kulisy pro temný příběh zneužívání. Regionální neznamená zkrátka vždy nutně provinčního významu, proto jsem zastáncem toho, aby se namísto obecného podezírání z triviálnosti posuzoval každý případ zvlášť.historie
To platí také pro vlnu historických detektivních románů. Poté co Volker Kutscher rozpracoval to, k čemu Philip Kerr, Richard Birkefeld a Göran Hachmeister položili základy již před desítkami let, uplatňuje se i na tomto poli časem prověřené pravidlo „Success gives birth to the formula“. Cesty prošlapané hrdinou Kutscherových románů Gereonem Rathem slouží jako scenérie řadě příběhů zasazených do první poloviny 20. století. Že je detektivní román velmi vhodným médiem k pohledu na historii, který by nebyl zatížen oficiální interpretací a umožňoval vyjádřit potlačované a zapomenuté, jsme si mohli povšimnout již u autorů francouzských a latinskoamerických. Nazíráno z tohoto úhlu představují seriózní historické thrillery, jakými jsou román Roberta Bracka odehrávající se v Hamburku za časů Výmarské republiky či „Kolbe“ Andrease Kollendera (jehož hrdinou je nenápadný příslušník protinacistického odboje), důležité prvky v diskursu „budování národního sebevědomí“.antiutopie
Na časové ose jen o něco dále vepředu můžeme postřehnout minimálně jeden trend pracující s antiutopickými scénáři. Za průkopníky tohoto směru platí Martin Burckhardt s románem „Score“ a Tom Hillenbrand s titulem „Drohnenland“ (Země dronů). Své nelibosti nad stavem vrcholné politiky dává průchod Max Annas ve svém nejnovějším románu „Finsterwalde“, v němž v Německu vítězí rasismus, zatímco kniha autorky Zoë Beck „Lieferantin“ (Dodavatelka) nastiňuje obraz Británie po brexitu, jíž otřásají třídní boje a provázanost politiky s organizovaným zločinem.detektivky a politika
Německý detektivní román se vůbec stále častěji nechává inspirovat politikou, a to v mnoha rovinách. Nakladatelství Ariadne Verlag zastupující autorky jako Monika Geier, Christine Lehmann či Merle Kröger se zaměřilo na „feministickou“ detektivní literaturu, zatímco nakladatelství Polar-Verlag uvádí v současnosti na trh nový segment „Německý polar“ a pohybuje se tak v tradici francouzských politických titulů žánru noir. A takřka všechna významnější německá nakladatelství vydávají knihy zabývající se závažnými politickými tématy doby. V případě nakladatelství carl´s books by v této souvislosti mělo zaznít jméno Christiana von Ditfurtha, nakladatelství :transit reprezentuje pak Ullrich Effenhauser, nakladatelství Goldmann Norbert Horst, nakladatelství KiWi Yassin Musharbash a nakladatelství Nautilus Leonhard F. Seidl.Solitéry
A přirozeně nesmíme opomenout solitéry významně přispívající k pluralitě kvalitní literární produkce v oblasti německé detektivní tvorby: kreativního melancholika Friedricha Aniho, Andrease Pflügera, autora akčních románů, které obstojí i v tom nejvyšším mezinárodním srovnání, přemýšlivého Matthiase Wittekindta, tichou, nenápadnou a k smrti precizní Regine Nössler či autorky spíše experimentálních titulů Anne Kuhlmeyer a Utu-Marii Heim.Co je v rámci tohoto úspěšného tažení žánru ještě patrné? Téměř všechna významná nakladatelství v německy mluvících zemích se německé detektivní literatuře věnují s velkým zápalem. Platí to pro nakladatelství Suhrkamp, Klett-Cotta, Galiani či Hanser/Zsolnay stejně jako pro osvědčené značky skupiny Random House, pod křídla koncernu náležející nakladatelství Ullstein, Piper či Rowohlt i menší specializované nakladatelské domy Pendragon, KBV nebo Grafit. Za zmínku stojí rovněž nakladatelství jako Steidl, Culturbooks či Konkursbuch zařazující detektivní tituly do edičního plánu pouze sporadicky, u nichž však jde vždy o volbu o to zajímavější. Najít nakladatelství, které detektivní literaturou zcela opomíjí, by byl zřejmě náročný úkol.