Karl Marx
Číst „Kapitál“ novýma očima

V roce 2018 slaví Karl Marx 200. narozeniny. Jeho kritika kapitalismu se zdá být v době klimatické krize, chronické podzaměstnanosti a globální nerovnosti obzvláště aktuální. Důvod ohlédnout se zpátky a začít číst novýma očima.

Karl Marx – to je mimo jiné teoretik dějin, jehož teze se dnes dalekosáhle prosadily. Poznatky, že nástroje a způsob výroby uplatňované společností určují její politickou a sociální strukturu, že lidské myšlení je utvářeno používáním nástrojů a morální postoje formovány zájmy, které shrnuli Marx s Engelsem a nazvali je historickým materialismem, totiž pronikly do řady vědeckých oborů: sociologie, pedagogiky, psychologie, religionistiky, práva, literární vědy, inženýrských i kognitivních věd, abychom jmenovali alespoň některé.
 
Jinak je tomu s Kapitálem, Marxovým stěžejním dílem. Žádné jiné dílo v oblasti sociálních věd nebylo v posledních 150 letech roznětkou tolika intelektuálních debat a nemělo tak dalekosáhlý vliv na politiku. Evropské dělnické hnutí, bolševičtí revolucionáři, osvobozenecká hnutí třetího světa – ti všichni se odvolávali na Marxův Kapitál, který nejenom prozkoumával jemnou mechaniku kapitalismu, ale jakoby prorokoval i jeho konec. Právě proto ale hlavní proud ekonomických věd nepřehlížel žádnou teorii tak tvrdošíjně, zejména v letech globální konkurence systémů.  

„kapitalisté jsou štvanci systému“

Dnes, kdy je studená válka minulostí, a my jsme svědky klimatické krize, chronické podzaměstnanosti, globální nerovnosti, finančních spekulací a slabého růstu, nemluví o možném konci kapitalismu již dávno pouze zbylí příslušníci levice. V ekonomické vědě zdomácnělo spojení sekulární stagnace a během summitu světových finančních špiček zaznívala opakovaně věta: „Kapitalistický systém se do současného světa již nehodí.“ 

Svým Kapitálem si Marx činí nárok na objevení „hybného zákona moderní společnosti v oblasti ekonomie“. Zprvu jde o pokrokový zákon: ekonomika poháněná kapitálem – tak jak to nastiňuje předpověď Komunistického manifestu – „stvořila masovější a gigantičtější výrobní síly než všechny předchozí generace“, přispěla k rozvoji vědy a techniky a dala vzniknout světovému trhu. Avšak aktéři této ekonomiky, kapitalisté, jsou štvanci: hrozí-li jim krach, musí rozvíjet výrobní síly, neustále přicházet s inovacemi a vytěžit ze zaměstnanců maximální možný výkon, co možná nejracionálněji zpracovávat suroviny tohoto světa a proměňovat je ve zboží. Kapitalismus tak vytváří předpoklady světa bez hladu a nedostatku. Avšak s ohledem na systémový tlak na maximalizaci přidané hodnoty a růstu může tento způsob výroby zvyšovat bohatství společnosti dlouhodobě „jedině tak, že zároveň postupně decimuje zdroj veškerého bohatství: planetu Zemi a dělníka.“

možný konec Kapitalismu

Na konci Kapitálu nastiňuje Marx možný konec tohoto příběhu: v důsledku koncentrace kapitálu a dynamiky globalizace nabírá propast mezi nestoudným bohatstvím a chudobou neúnosné rozměry; soukromé vlastnictví svazuje osvobozující možnosti, které nabízí technika. Výsledkem jsou revoluce a znárodnění výrobních sil. Tato politická přemíra teorie podporovala po dlouhá desetiletí zejména v dělnickém hnutí očekávání definitivní závěrečné krize. Konkrétní datum však není součástí předpovědi revolučního zakončení historie, a to již proto, že Marxova kritika politické ekonomie zohledňuje ve své analýze rovněž protisíly, s jejichž pomocí je opakovaně možné stabilizovat systém zhodnocování kapitálu: rozšiřování trhů, technické inovace, efektivnější využívání materiálů, zvýšená míra vykořisťování, globalizovaná výroba a v neposlední řadě úvěr pohánějící růst.
 
Více než sto let vedla bojovně znějící hesla hlásající znárodnění či dokonce diktaturu proletariátu k dogmatickému odmítání Marxových mimořádných zásluh v oblasti makroekonomie ze strany buržoazních ekonomů, uvádí Hans-Werner Sinn, zejména jeho úvah týkajících se teorie růstu, krize a globalizace. Důvodem fascinace vycházející z Marxovy teorie kapitalismu je zčásti hojnost v ní předkládaného historického materiálu, především však komplexní pohled na ekonomický proces: zatímco modely hlavního proudu vědy redukují ekonomiku převážně na tržní proces, spojuje Marx ve svém popisu mechanismus generování zisku, rozvoj technologií, pracovní podmínky, sociální konflikty a kulturní důsledky zbožního hospodářství do zevrubného věrohodného líčení dynamiky kapitalismu až po jeho možný konec.        

pouta stvořená lidmi

Z hlediska kapitálu nabývají věci a lidé tohoto světa významu pouze tehdy, generují-li zisk: to je vysoce aktuální zkušenost, kterou 150 let po prvním vydání Kapitálu zažíváme mnoha různými způsoby. Proč se tedy znovu začíst do Kapitálu, když se prognózy v něm obsažené natolik přiblížily naší současné realitě? Když koncentrace velkých průmyslových odvětví, privatizace komunikačních sítí a industrializace zemědělství vyžadují kontrolu ze strany politiků; když je nezbytná ochrana společného bohatství Země před jeho privatizací kapitálem; když ničení přírody volá po globální kontrole – a když takovéto požadavky nejsou v politice již tabu? A když se Marx nazíraný bez dogmatického balastu, odhlédneme-li od abstraktních cílových hesel jako racionální správa světa, společná kontrola blahobytu, družstevní výroba v podmínkách důstojných člověka, dostatek volného času namísto záplavy konzumem, vyjadřuje k nastolení „říše svobody“ jen velmi stručně?
 
Praktický užitek „Kritiky politické ekonomie“ spočívá ve vyměření půdy, na níž stojíme, a v kritice pojmů bránících nám pohlédnout na skutečnost. „Bohatství společností uplatňujících kapitalistický způsob výroby má podobu ‚ohromného souboru zboží‘“ – tak zní první věta knihy a již z ní je patrné, co je to kritika: učinit citelným napětí mezi tím, co rozumíme (chceme rozumět) pod slovem bohatství, a jeho kapitalistickou podobou. Kapitál odhaluje jak skrytou sílu, která stála za zrodem kapitalismu, tak skutečné zdroje bohatství: lidskou práci, spolupráci, znalosti a dovednosti společnosti budované po generace. Marxova systémová teorie ukazuje, k jakým krizím a katastrofám společnosti směřují, vměstnávají-li tyto zdroje blahobytu do úzkého řečiště zhodnocení kapitálu. Pak je tato síla vším jiným, než teorií fatalistickou či mechanistickou. Na konci četby přichází poznání, že pouta, jimiž jsme svázáni, stvořili lidé – a proto je lidé mohou změnit. A že je nezbytné je změnit, nemá-li se Země proměnit v poušť a lidé v součást stroje generujícího zisk, nemají-li společnosti žít pod hranicemi svých možností.