Marxismus ve filmu
MARXOVY MYŠLENKY ŽIJÍ VE FILMU
Na filmovém plátně zažívají pravidelně revival: Již 120 let plynou znovu a znovu marxistické myšlenky do nových filmů.
Od začátků filmové produkce využívají režiséři a tvůrci filmů toto médium k tomu, aby šířili Marxovy teorie a Marxovo přesvědčení. To platilo obzvláště pro sovětské filmy z 20. let 20. století, které pojednávají o událostech Říjnové revoluce a Ruské občanské války, což není překvapení. Tyto filmy měly přesvědčit diváky o cílech revoluce a o filozofii tehdy ještě mladé sovětské vlády. Tato filozofie se zakládala právě na marxismu: Dokonce i ten, kdo si nemohl přečíst Komunistický manifest, měl být schopen pochopit revoluci na filmovém plátně.
Avšak vliv marxistických myšlenek na filmové umění sahá až do přítomnosti. Nejenže existuje celá řada filmů o Karlu Marxovi jako o historické postavě, naposledy například Mladý Karl Marx (Der junge Karl Marx) od Raoula Pecka. Navíc je cinefilní portfolio plné příběhů o třídních a osvobozeneckých bojích, antikolonialismu, odcizení, válkách a revolucích. Tedy filmy, které se ne vždy vztahují k Marxovi jako k osobě, ale zaznamenávají jeho myšlenky a přenášejí je do příslušné epochy. Následuje 12 filmů ze 120 let kinematografie, které by se bez Marxe a jeho myšlenek neobešly.
-
„Intolerance“, David Wark Griffith (1916)
Americký režisér David Wark Griffith vypráví o netolerantní a násilnické povaze člověka během čtyř epoch: pádu Babylonu, Ježíšova sporu s farizeji, Bartolomějské noci a nakonec jedné epizody ze současnosti. Při tom neustále střídá různé dějové roviny, aby je spolu porovnával. Vykresluje obraz věčného (třídního) boje, například mezi stávkujícími pracovníky mlýnů a státní mocí. -
„Křižník Potěmkin“, Sergej Ejzenštejn (1925)
Některá raná mistrovská díla filmové historie vznikla pro komunistickou státní propagandu. Režiséři jako Rusové Dziga Vertov a Sergej Ejzenštejn byli nadšeni jedinečnou silou nového filmového média a považovali film za nástroj revoluce. Němý film Křižník Potěmkin zachycuje události revolučního roku 1905 formou vzpoury. Posádka válečné lodi se postaví proti důstojníkům a konflikt se z tohoto jádra rozšíří po celé zemi. Příběh je volně založen na skutečných událostech na námořní lodi Potěmkin v červnu 1905, ale vzbouřenci se museli vzdát, když jim došly zásoby uhlí. -
„Muž s kinoaparátem“, Dziga Vertov (1929)
Umění komunistických zemí je často spojováno s doktrínou socialistického realismu, která z ideologických důvodů zakazuje jakoukoli abstrakci a estetizaci. Svižný a poetický dokument Muž s kinoaaparátem skládá každodenní záběry z práce i volného času do poetické symfonie. Ve strhujícím proudu obrazů ukazuje Dziga Vertov směs reality a ideálního obrazu socialistické společnosti. Rychlost filmu odráží stejně rychlé změny a převraty od Říjnové revoluce v roce 1917, která zcela převrátila každodenní život naruby vyvlastněním pozemků, znárodněním průmyslu a zavedením marxismu jako státní filozofie. -
„Moderní doba“, Charlie Chaplin (1936)
Charlie Chaplin prožil dětství v naprosté chudobě. Americký režisér a herec se ve svých komediích vždy stavěl na stranu chudých a znevýhodněných. Znovu a znovu poukazoval na sociální křivdy, které vyplývají z kapitalistické logiky výroby. Moderní doba z roku 1936 ukazuje těžký život Chaplinovy známé postavy Tuláka v letech po velké hospodářské krizi v roce 1929, která byla poznamenána masovou nezaměstnaností a fordistickým kapitalismem. Málokdy je Marxův koncept „odcizené práce“ ztvárněn tak hravě a zábavně jako ve slavné pasáži, v níž je Tulák vtažen dopravníkovým pásem do velkého stroje. -
„Zloději kol“, Vittorio de Sica (1948)
Jako reakce na fašistickou diktaturu Benita Mussoliniho v Itálii vznikla v polovině 40. let umělecká epocha italského neorealismu. Inspirováni poetickým realismem a marxismem se spisovatelé a režiséři snažili o autentické zobrazení reality života ve válkou zničené Evropě. Zloději kol Vittoria de Sicy jsou ukázkovým příkladem tohoto hnutí: Otec pracuje jako námezdní dělník, aby uživil sebe a svou rodinu. Když si konečně najde práci jako lepič plakátů, je mu ukradeno kolo. Sám se pak stane zlodějem – a to má vážné následky. De Sica zpochybňuje nemilosrdnou kapitalistickou třídní společnost, která staví nejchudší proti sobě, a vyzývá k solidaritě mezi lidmi. -
„Sůl země“, Herbert Biberman (1954)
V přísně antikomunistické McCarthyho éře vzbuzovala v USA podezření jakákoli kritická vyjádření na adresu Ameriky. Americký scenárista a režisér Herbert Biberman byl jedním z hollywoodské desítky – skupiny lidí, kteří odmítli vypovídat před Výborem pro neamerickou činnost a byli za to potrestáni. Film Sůl země je fikcí událostí, které provázely skutečnou stávku dělníků společnosti Empire Zinc v Novém Mexiku v roce 1951. Film je stylisticky inspirován italským neorealismem a kritizuje nejen životní podmínky dělníků převážně mexického původu, ale také dvojí standardy jejich hnutí: Hlavní hrdina Ramon se zasazuje o rovnost lidí, ale ke své ženě Esperanze se chová jako k občance druhé kategorie. Biberman zdůrazňuje to, co Marx uvedl již v Komunistickém manifestu: že revoluce je také v rukou žen. -
„Bitva o Alžír“, Gillo Pontecorvo (1966)
Americká kritička Pauline Kael označila italského režiséra Gilla Pontecorva za „marxistického básníka“. V Bitvě o Alžír tematizuje alžírskou válku za nezávislost proti francouzským koloniálním vládcům v letech 1954-1962. Pontecorvo vypráví o boji marxistické nacionalistické Fronty osvobození proti francouzské armádě a svědomitě osvětluje násilí na obou stranách. Tato snaha o objektivní popis událostí byla inspirována italským neorealismem. -
„Vepřinec“, Pier Paolo Pasolini (1969)
Italský režisér Pier Paolo Pasolini byl chodící paradox: homosexuál a katolický marxista. Ve svých provokativních textech a filmech útočil na církev, kapitalismus a současnou morálku – tak důsledně, že si proti sobě často poštval i své spojence. Ve filmu Vepřinec střídá dva příběhy: V biblicky vyhlížející poušti založí mladý muž revoluční skupinu kanibalů. Souběžně se film zabývá zločiny nacionálního socialismu a jejich následky v Německu 60. let. Pasolini radikálně nasazuje všechny dostupné síly proti buržoazní společnosti, aby je nakonec zklamal. Je to tak: na plátně se revoluce nedaří, takže ji divák sám vyvolává. -
„Tout va bien“, Jean-Luc Godard (1972)
V roce 1968, v roce studentského hnutí a hnutí za občanská práva, založil francouzsko-švýcarský režisér a scenárista Jean-Luc Godard spolu s politickým aktivistou Pierrem Gorinem umělecký kolektiv "Groupe Dziga Vertov". Jejich cílem bylo postavit vlastní filmovou tvorbu zcela do služeb třídního boje. V letech 1968-1972 bylo tímto způsobem natočeno devět filmů. Život mladé generace roku 1968 Godard zobrazil již ve filmech jako Mužský rod, ženský rod. Ve filmu Tout va bien se americká reportérka a její francouzský manžel účastní stávky v továrně na uzeniny, kde se dělníci brání proti špatným pracovním podmínkám. Dozví se, jak kapitalismus ničí společenské soužití. Experimentální pojetí filmu, inspirované Bertoltem Brechtem, nemá diváka pouze vtáhnout do příběhu, ale přináší také jasné poselství: situaci může napravit pouze revoluce. -
„Olověná doba“, Margarethe von Trotta (1981)
Německá režisérka Margarethe von Trotta získala za svůj film o sestrách Christiane a Gudrun Ensslinových jako první žena Zlatého lva na filmovém festivalu v Benátkách. Obě sestry Ensslinovy byly aktivní ve studentském hnutí a usilovaly o změnu, ale vydaly se různými cestami. Film se příkladně zabývá hranicemi a možnostmi hnutí roku 1968. Klade si otázku, proč se jedna sestra radikalizovala a stala se teroristkou Frakce Rudé armády a druhá zůstala u demokratických prostředků, stala se novinářkou a politicky se angažovala tímto způsobem. -
„Che“, Steven Soderbergh (2008)
Film o dvou částech a dvou revolucích: dva obrazové formáty, dvě barevná schémata, dvě formy a rychlosti vyprávění. Americký režisér Steven Soderbergh vypráví příběh osobnosti a symbolu Che Guevary, latinskoamerického partyzánského vůdce a přesvědčeného marxisty. Soderbergh tak prohlašuje Marxovu dialektiku za nejvyšší formální princip. V neagresivních sekvencích ukazuje konspirační schůzky, Guevarův vzestup na comandanta a nakonec převzetí moci na Kubě. Obě poloviny dohromady – první část ukazuje revoluci na Kubě, druhá Cheův boj v Bolívii – tvoří vizuálně ohromující epos, který trvá téměř čtyři hodiny. -
„Mladý Karl Marx“, Raoul Peck (2017)
Karel Marx se opakovaně objevoval také jako filmová postava, například v sovětském životopisném filmu Year as Life, v jedenáctidílném televizním filmu NDR Marx und Engels – Stationen ihres Lebens nebo ve filmu Jeana-Luca Godarda Víkend. Naposledy ho ztělesnil August Diehl ve filmu Mladý Karl Marx jako mladého revolucionáře toužícího po životě. Drama haitského režiséra Raoula Pecka se zaměřuje na Marxovo formativní životní období mezi lety 1843 a 1848. I když je film méně revoluční než jeho hlavní postava, je zajímavé sledovat, jak jsou Marx a jeho myšlenky v kinematografii živé i 130 let po jeho smrti.
