Claim Goethe Institut Claim Goethe Institut

Česko

Marxismus a leninismus v Československu po roce 1945
V úzkých mezích

© ČTK/Koláček

Po roce 1948 se marxismus-leninismus stal v Československu oficiální doktrínou. V šedesátých letech se marxistické myšlení emancipovalo a výrazně se podílelo na pokusu o reformu. Její porážka byla v podstatě i jeho koncem jako živé tradice.
 

Ačkoli československá sociální demokracie byla založena už v roce 1878 a dělnické hnutí bylo v českých zemích významné a silné, závažné příspěvky marxistické tradici z českého prostředí nevzešly. Na rozdíl třeba od svých rakouských soudruhů se čeští socialisté soustředili spíš na bezprostřední praxi. Nic na tom nezměnilo ani založení republiky, ani rozštěp socialistického hnutí a založení KSČ v roce 1921. Po bolševizaci komunistické strany na přelomu 20. a 30. let vedené „karlínskými kluky“ v čele s Klementem Gottwaldem, nastalo období důsledného osvojování marxismu-leninismu. Přijetí doktríny, která ve své podstatě byla stalinským katechismem, znamenalo v prvé řadě intelektuální konformitu. Ti, kteří se odmítli orientovat podle posledního závanu větru z Moskvy, se dostávali dříve či později do izolace. Takový osud stihl Záviše Kalandru nebo Karla Teigeho. Stalinův výrok, že „leninismus je marxismem éry imperialismu a proletářské revoluce“ měl v hlavním proudu československé marxistické tradice platit po několik příštích desetiletí.

Stalinská syntéza

Ať už šlo více o důsledek mnichovského traumatu nebo geopolitické reality, pro poválečné Československo se stala orientace na Sovětský svaz určující. Tehdy do strany vstupovala „stalinská práčata“, mladí muži a ženy z generace, pro níž byla formativní zkušeností válka a okupace. Nadšeně se přimkli k vizi lepšího světa a po hlavě se vrhli do budování lidově-demokratického Československa. Ze stalinských příruček jako Stručný výtah dějin VKS(b) se tehdy učili to, co považovali za abecedu marxismu. Ve skutečnosti je spíš než marxismus oslovoval leninismus, spjatý s obrazem vítězného Sovětského svazu.

Po únoru 1948 komunistická strana získala ve veřejném prostoru hegemonii a mohla určovat a také mocensky prosazovat svou doktrínu jako jediné měřítko kulturní i vzdělávací politiky. V paranoidním období poznamenaném sovětsko-jugoslávskou roztržkou byla rozhodující věrnost moskevské „generální linii“, nad kterou bděli straničtí ideologové jako Václav Kopecký. K prominentním tvůrcům stalinské ortodoxie na intelektuálním poli patřili literární historik a překladatel Marxe Ladislav Štoll, filosof Arnošt Kolman, nebo historik a estetik Zdeněk Nejedlý, strůjce povrchně marxizované „pokrokové“ koncepce českých dějin.

Zlatá šedesátá

Když po slavném Chruščovově tajném projevu na XX. sjezdu KSSS v roce 1956 začala destalinizace, byla to v Československu právě „stalinská práčata“, která se stala jejími hlavním aktéry. Stud z podílu na teroru stalinské éry a reflexe úzké kazajky, která byla marxistické teorii vnucena, vedla k rozkvětu revizionismu.
Z počátku se jednalo o snahu oživit marxistické myšlení hlavně  z vlastních zdrojů. To znamenalo vrátit se před Stalina k „autentickému“ leninismu, a především obrat k dílu mladého Marxe. Marxův humanismus Ekonomicko-filosofických rukopisů, jejichž český překlad vyšel roku 1961, otevíral možnost klást důraz na individuum a svébytnost jednotlivce tváří v tvář anonymní mašinérii. V tom se protínali marxovské inspirace s rostoucím zájmem o dílo Franze Kafky, jež vedl v roce 1963 k průlomové konferenci o Kafkovi na zámku v Liblicích.

Krom hlubší recepce tzv. západního marxismu a autorů jako Gramsci nebo Marcuse došlo u mnoha marxistů také k přijetí impulsů z do té doby zapovězených oblastí jako existencialismu nebo psychoanalýzy. Knihou, jejíž ohlas daleko přesáhl československé prostředí, se stala Kosíkova Dialektika konkrétního z roku 1963. Dalším pozoruhodným vrcholem revidovaného marxismu se stala Civilizace na rozcestí, jež také překročila lokální horizont. Dílo kolektivu vedeného Radovanem Richtou bylo ve své době přelomovou prací, jež vnesla do československého prostředí fascinaci vědecko-technickou revolucí. K vůdčím postavám marxistického revizionismu dále patřili Robert Kalivoda nebo Milan Machovec, významný aktér marxisticko-křesťanského dialogu probíhajícího v 60. letech i na Západě. Mimo stranické mantinely pak svébytnou variantu marxismu rozvíjel Egon Bondy, ať již v oblasti „první filosofie“ v knize Útěcha z ontologie nebo v českém prostředí ojedinělém pokusu o využití maoismu v politicko-teoretické Pracovní analýze.

Sepětí mezi teoretickým a politickým revizionismem (např. Kosík byl letech 1968-69 členem ÚV KSČ) vyvrcholilo československým pokusem o reformu v roce 1968. Pokus rozšířit pole socialistické politiky v sovětském bloku, jehož součástí byla i revize marxismu-leninismu při zachování jeho podstaty, ale rázně ukončily tanky pěti armád Varšavské smlouvy. Pražské jaro sice ještě několik měsíců doznívalo, jeho naděje ale mocenská realita odsoudila k zániku.

Poučení z krizového vývoje

Definitivně to potvrdil nástup Gustáva Husáka do čela KSČ v dubnu 1969. Ukázalo se, že představy o zachování zbytků obrodného procesu byly od počátku iluzí. Čistky, které postihly aktéry pražského jara, přesunuly většinu originálních myslitelů z akademických studoven do dělnických profesí. Ti, kteří se na nové podmínky dovedli adaptovat, jako například Radovan Richta, tím zvolili cestu myšlenkové sterility. Její úzké meze vymezovalo Poučení z krizového vývoje, oficiální interpretace událostí pražského jara a okupace normalizační KSČ.

Zatlačení velké části československé kultury do podzemí se výrazně dotklo marxistické tradice. Nejvýznamnější představitelé marxistické filosofie 60. let jako Karel Kosík se na dlouhá léta odmlčeli. V disentu, v němž se postupně vytvořil prostor pro samizdatové publikování a také omezené možnosti vzdělávání na „podzemních univerzitách“, se staly určujícími jiné myšlenkové proudy.

Na pozicích marxismu zůstal Egon Bondy, který do svého myšlení včleňoval prvky čínské a indické filosofie. Jeho, často pronikavé, analýzy reálného socialismu z marxistické perspektivy ale nevyhnutelně kompromituje angažmá agenta tajné policie téhož režimu, jejž kritizoval. Revolučně marxistické postoje v disentu zastával Petr Uhl, jemuž vyšla v exilovém nakladatelství Index v roce 1982 práce Program společenské samosprávy. Ve své praxi Uhl nicméně zůstával na poli vymezeném Chartou 77. Hlavně do budoucna tak normalizace znamenala odklon od marxistického myšlení. To, co v 60. letech začalo jako pokus oživit strnulá schémata marx-leninské ortodoxie infuzí nemarxistického myšlení, se po vytěsnění aktérů obrodného procesu z veřejného života do kotelen a vrátnic až dialekticky přehouplo k vytěsnění marxismu z životaschopné teorie. Neplodnost oficiálního, státem povoleného marxismu poznamenala pro mladší generaci nevyhnutelně marxistickou tradici jako takovou. Většina těch, kteří se pokoušeli analyzovat společnost „poučenou krizovým vývojem“, hledala příště teoretické nástroje jinde než v kategoriích historického materialismu.
 
 

Nahoru