Román
Opravdu je to ukřižování nutné?

Útěk do Egypta začíná na svátek Tří králů: V románu Otfrieda Preußlera cestuje Svatá rodina přes Čechy a velmi ráda by tam zůstala.
 

Od: Wolfgang Fuhrmann

Každý, kdo zná umění evropských starých mistrů, ví, s jakou bezelstností přenášejí biblické výjevy nebo legendy o svatých do své vlastní životní reality. To, že jsou světci i hříšníci oblečeni podle poslední módy, je to nejmenší. Umělci dokonce odvážně nerespektují vnitřní chronologii dějin spásy: na obraze Lorenza Lotta Narození Krista z roku 1523 visí na stěně stáje s novorozeným Ježíškem již krucifix a na obraze Hieronyma Bosche Ukřižování najdeme v pozadí pozdně středověké holandské město s kostely a kříži. Tyto anachronismy nám ukazují, co oslavuje církevní rok: Dějiny spásy se odehrávají vždy a všude.

V roce 1978 vydal Otfried Preußler, který byl v té době již dlouho světově známý jako autor knih pro děti a od jehož narození letos 20. října uplyne sto let, svou první knihu pro dospělé. Jmenuje se Útěk do Egypta přes království České a už jen z toho je zřejmé, že autor byl odhodlaný ignorovat zákony zeměpisu stejně jako zákony chronologie.

Výchozí situace je známá z Matoušova evangelia. Aby Boží dítě nepadlo za oběť Herodovým vrahounským přisluhovačům, musí Svatá rodina ihned po návštěvě mudrců uprchnout z Betléma do Egypta. Nejkratší úniková cesta však v této knize vede přímo přes severní Čechy, a to královské severní Čechy konce devatenáctého století. Autor se přitom pro oprávněnost tohoto nečekaného směrování odvolává na své dvě babičky, které mu o něm ještě vyprávěly; zejména babička Dora vštípila ve své nevyčerpatelné zálibě v báchorkách svému vnukovi zálibu ve vyprávění příběhů.

Emigranti to však nemají jednoduché. Když se totiž Herodes dozví, že se betlémské vraždění neviňátek minulo účinkem a že uprchlíci jsou již mimo jeho jurisdikci, pošle telegram (nikoli bez vlivu Lucifera) císaři Františku Josefovi do Vídně s žádostí, aby rodinu tesaře Josefa z Nazareta v Čechách „cestou vzájemné úřední spolupráce“ zadržel, zatkl a poslal zpět do židovské země. S nejlepšími úmysly je tato žádost postoupena c.k. státní správě v Praze a odtud byrokratickými kličkami až k c.k. veliteli četnického stanoviště Leopoldu Hawlitschekovi v obci Kuřivody. Peklo, které má pochopitelně vlastní zájem na zmaření božího plánu spásy, mu po bok postaví nadějný mladý talent, a sice Pekloslava Pospíšila, středního nadčerta-provizora v oddělení Pekelných záležitostí Království českého. Ten se převtělí do řeznického a uzenářského psa Tyrase, který je postaven po Hawlitschekově boku, aby pátral po stopách, a činí tak, jak autor poznamenává, „odzadu“. Ani Svatá rodina však není bez nadpřirozené pomoci, neboť do osla, s nímž se útěk uskuteční, vstoupil archanděl Gabriel – patrně poněkud distingovanějším způsobem než ďábel. Tím se připravuje půda pro tuto road movie v knižní a legendární podobě.

Vepřová pečeně s knedlíkem

V sázce tedy není nic menšího než spása světa, ale protože víme, jak to dopadlo, mohou vypravěč i čtenář zůstat dlouho naprosto klidní – už jen s ohledem na nezdary, které na sebe příliš horlivý čert Pospíšil přivolává jeden za druhým. Tím spíše, že v Království českém ani útěk a pronásledování nikterak nelákají k zanedbávání tělesné pohody a vyšetřovatel Hawlitschek své poslání vždy rád odloží kvůli „vepřové pečeni s českými knedlíky a jemně dušeným bílým zelím“ a dalším pochoutkám, zvláště když mu je prakticky vnucuje ještě docela mladá a temperamentní vdova Machatschková.

Nejen takovéto vždy chutné odbočky dodávají lokální kolorit, ani to není jen selské a maloměšťácké prostředí, které zůstává zjevně předindustriální, a tedy ne zcela nepodobné tomu biblickému. Dokonce i jazyk, který je po celou dobu podbarven českou němčinou, rozvíjí klid, který je přízemní i epický zároveň, což lze vyjádřit pouze citátem: „No dobrá, co měl pan Bělohlávek dělat, když ne to, co bychom asi udělali všichni, kdyby se nám přede dveřmi zjevil anděl (byť malý) s takovým poselstvím?“

Němci a Češi: Společně v Čechách?

Poselství andělíčka zní: pan Sigisbert Bělohlávek by měl vyhledat a uctít Ježíška v „chalupě ševce Elsnera“ ve Valteřicích – i když to musí udělat společně s panem Jaroslavem Vojtěchem Weishäuptlem, svým úhlavním nepřítelem (na rozdíl od jejich příjmení, která jsou mimochodem synonymní, je první Němec, druhý český nacionalista). Tento plán na usmíření, iniciovaný svatým Václavem, patronem Čech, však nevychází; druhý den ráno jsou oba opět znepřáteleni: „Ani boží zázrak je nedokáže, jak pokus ukázal, přivést k rozumu“. Preußler, jehož příbuzní byli Benešovými dekrety vyhnáni z české vlasti, by však nebyl Preußlerem, kdyby nechal touto rezignací říci poslední slovo. Podobně se mu v jiné scéně zjevuje nejen řada českých světců, aby vzdali hold Jezulátku a Marii, ale také Jan Hus, „na hlavě papírovou kacířskou čepici, s níž ho tehdy v Kostnici vyvedli z města“, luteráni, český bratr a nakonec i rabi Löw, tvůrce Golema, který se z úcty k rodu Davidovu sklání před dítětem.

Malé i velké zázraky, které přirozeně provázejí cestu Svaté rodiny, mají všechny takový charakter, že se těsně vyhýbají náboženskému kýči: Žádná nemoc, žádné nechtěné těhotenství, dokonce ani lidská proradnost nemohou Marii a jejího Božího Syna zničit; mohou pouze na chvíli zmírnit utrpení a nabídnout východisko. Řada dobročinných i drsných, spokojených i zoufalých lidí, které na této cestě potkávají, činí ze severních Čech skutečné světové divadlo – stejně jako velký pohyblivý betlém, který Anton každoročně o Vánocích staví ve své světnici a který se svým důmyslným mechanismem, jenž uvádí do pohybu tuláky a četníky, brusiče nůžek a hadráře, pašeráky a anděly, Josefa nejen profesně zajímá, ale i rozradostňuje, protože se v něm znovu objevuje se svou rodinou ve stáji, jako by byl do této krajiny pozdní habsburské monarchie zasazen jako do obrazu starého mistra.

Tato hra s anachronismem, která se do té doby mohla jevit jen jako dokonalý trik, se v posledních kapitolách knihy stává skutečně vážnou. Jestliže je totiž celý příběh vlastně už dlouho známý, pak si Hawlitschek může náhle vzpomenout, že Herodes, na jehož žádost se dal do pohybu, je totožný s darebákem vraždícím děti ve hře Tři králové,  kterou viděl předchozího večera. A když se pak Marie zúčastní nedělní mše v městském kostele ve Vrchlabí, dozví se z kázání, jaký osud stihne jejího syna.  „Tu ji to zasáhlo sedmi meči, takže bolestí ztuhla“ – a dokonce je v pokušení místo útěku do Egypta vychovávat Ježíška v české vesnici Sklenařice, daleko od zlého světa. Zde česká veselohra náhle zvážní a  zatčení rodiny krátce před slezskou hranicí se nakonec jeví jen jako přestávka v dramatu.

Kniha Útěk do Egypta přes království České je v knihkupectvích rozebraná a k dispozici je pouze jako audiokniha. Jistá dobrá duše nám vložila do rukou antikvární vydání. Je to jedna z těch vzácných knih, na jejichž každoroční čtení o Vánocích se těšíte.

FAZ, 06.01.2023