„Hagazussa“, Lukas Feigelfeld
Halloweenský speciál: Horory z Německa (I)

Režisérův debut se odehrává v Alpách v 15. století a využívá lidové pověsti o čarodějnictví ke studiu psychózy.

Od: Miguel Muñoz Garnica

Nic nového neobjevíme, když Hagazussu, první celovečerní film Lukase Feigelfelda, srovnáme s jiným debutem, který se stal jedním z nejvlivnějších filmů současného hororu: Čarodějnicí Roberta Eggerse. Podobnosti jsou zřejmé. Oba se odehrávají ve velmi odlehlých krajinných scenériích, snaží se o historickou adekvátnost kulis a kostýmů, omezují se na přirozený světelný efekt, vyprávění v obou postupuje pomalu, oba čerpají z čarodějnického a ďábelského folklóru a v tomto smyslu představují i ženské hrdinky, jejichž stále napjatější vztah k okolí je tlačí ke „zlu“. Je třeba dodat, že obě díla jsou estetizovaným hororem, který se v posledních letech stal velmi populárním.

Skromná produkce

Především se liší svým produkčním potenciálem. Feigelfeldova inscenace je mnohem skromnější, protože původně šlo o studentský projekt, který byl financován z darů a crowdfundingu. Mladý režisér natáčel celý film v německých Alpách, interiérové záběry omezil na několik kulis – chatu, kostel – a i tak musel kvůli nedostatku peněz snášet četná přerušení, což prodloužilo natáčení o čtyři roky. Nejde však o pouhou epizodu. Nedostatečné finanční prostředky vysvětlují radikálnost hereckých výkonů v Hagazusse, stejně jako narativní výpověď, kterou z nich lze odvodit. Herečka Aleksandra Cwen táhne film téměř sama v roli Albrun, pozdně středověké pastýřky, která žije sama ve své chýši a obyvatelé sousední vesnice ji kvůli tomuto osamění nazývají „čarodějnicí“.

 

Studie psychózy

Navíc, a v tom je velký rozdíl oproti Čarodějnici, Hagazussa funguje jako studie psychózy. Film můžeme chápat tak, že Albrunin duševní úpadek je důsledkem, nikoli příčinou sociálního vyloučení, kterým trpí. Feigelfeld však při vyprávění volí úsporné vypravěčské prostředky, protože to, co vidíme, se jen zřídkakdy vysvětluje a film raději zůstává v kontemplaci hrůzy. Prostřednictvím frontálních záběrů nebo dokonce skrývání informací (rozmazané záběry nebo události mimo záběr) je pohled obrácen k prvkům typickým pro tento žánr, jako jsou tělo (a jeho tekutiny), krev nebo vnitřnosti. V průběhu děje se stupňuje zobrazování násilí a sexuality. Tabu jsou porušována, až se Albrun nakonec psychicky zhroutí. Feigelfeld však opakovaně využívá i další prostředek: velkoformátové dlouhé záběry alpské krajiny – včetně závěrečného záběru –, které otevírají extrémní dialektiku a znovu vyvolávají otázku: V čem spočívá Albrunin údajný status čarodějnice? V jejím těle nebo v jejím okolí?