E. T. A. Hoffmann
Kráčet říší snů

„Připadalo mi to jako veliký záhon tulipánů vlnících se ve větru a musím přiznat, že to byl sice pohled velmi pěkný, ale po chvíli únavný, ba u přecitlivělých lidí mohl dokonce vyvolat jakousi závrať podobnou onomu nikoli nepříjemnému pocitu odplývání vědomí, který míváme těsně před usnutím.“

Od: Richard Guniš

Má v Německu žijící neteř mi vyprávěla, že museli ve škole číst Hoffmannovu novelu Slečna de Scuderi. Na moji nadšenou otázku, jak se jí to líbilo, odpověděla, že v životě nečetla nic nudnějšího. Musel jsem se kousnout do rtu a zakoktal něco o pochopení. Od té doby se mi honí hlavou otázka: „Proč vlastně číst E. T. A. Hoffmanna?“ Na tuhle otázku chci odpovědět pomocí analýzy dvou děl a zároveň se pokusit interpretovat citát na začátku.

Rytíř Gluck, vydaný v roce 1809, stojí na počátku Hoffmannovy spisovatelské tvorby. Vypravěč potká v jedné berlínské kavárně zvláštního muže a poté, co se několikrát rozloučí a znovu setkají, odhalí muž za dramatického svitu svíček vypravěči svou identitu. On je rytíř Gluck, tedy skladatel Christoph Willibald Gluck. Příběh končí náhle, bez dalšího vysvětlení. Mezitím rozhovory o kouzlu hudby a umění, zaobalené do květnatých metafor.

Vždy jsem si představoval začátek děje jako obraz viděný z ptačí perspektivy: Nacházíme se v Berlíně, píše se rok 1809, blíží se konec podzimu. Dav lidí různých sociálních tříd se prochází mezi ulicemi Unter den Linden a Tiergarten. Tady přechází obraz do filmu, přibližujeme se k jedné z kaváren, přesněji k pár zahradním židlím a okrouhlým stolům před kavárnou, u kterých se prochází tlačící se dav. Přiblížíme se ještě víc, k jednomu ze stolů a židli, k muži, teď slyšíme již i zvuky lidí, rozhovory a hudbu, malý soubor hraje pro hosty populární melodie. Přiblížíme se zcela blízko ke tváři muže, k jeho zavřeným očím, které se náhle otevřou, teď ustoupíme a zjistíme, že u stolu sedí ještě někdo jiný. Na židli, kde předtím nikdo neseděl. Dva hosté, kteří v popředí davu působí podivně strnule, kteří se procházejí tak těsně při sobě, že vše, co z nich rozeznáme, je jen pohyblivé klubíčko rukou, nohou, hlav a klobouků. Po chvíli se začnou bavit.

Tady pro mě povídka končila. Ne že bych přestal číst, nato byla zvědavost příliš velká, ale před očima mi v paměti zůstal tento poslední obraz. Obraz dvou mužů u stolu a za nimi pohyblivá kulisa lidí.
Vše prozrazeno, hned v prvním odstavci, dokonce dvakrát: „… tady si sednu a oddám se lehounké hře fantazie, která mi vykouzlí postavy vysněných přátel, s nimiž budu moct hovořit o vědě a umění, o všem, co je člověku nejdražší.“ A hned v další větě: „Stále pestřeji a pestřeji se kolem mne vlní zástup prochazečů, ale mne nic nevyruší, nic nezaplaší mou fantastickou společnost.“ Dvakrát nic, to je jasné stanovisko. Nic nezaplaší fantastickou společnost, ani velkoměsto Berlín. Nic nezaplaší říši snů. Ale jak víme, je tahle říše obydlena různými bytostmi. Dvakrát se musí rytíř Gluck ve svém popisu odmlčet, protože nadšení a přehrabování se v říši snů končí v depresi a útěku. To vše, setkání, útěk, opětovné setkání, opět útěk, se odehrává ale u nehybného stolu kavárny, ve vypravěči, kterého obklopuje hemžící se město.

Hoffmannova poslední povídka Bratrancovo okno vyšla v roce 1822, dva měsíce před jeho smrtí. Vypravěč se zde potká se svým bratrancem, který pozoruje ze svého rohového okna tržiště. Tyto dvě postavy v okenním rámu tvoří v podstatě rámec povídky, samotný děj se odehrává na tržišti. Je to dialogický text, ale na rozdíl od Rytíře Glucka se tu dialog skutečně uskuteční, což textu dodává něco besedního, jako konverzace na jevišti. Naprosto odlišně od uspěchaného a většinou monotónního rozhovoru v Rytíři, ve kterém titulní postava dodrží slovo, než ho nechá padnout a uteče.

V Bratrancově okně nemůže být o útěku řeč, bratranec je kvůli zákeřné nemoci nepohyblivý.
Zatímco se v Rytíři přibližujeme v kavárně sedícímu vypravěči, abychom u něho a jeho fantastické společnosti setrvali, v Bratrancově okně se blížíme k bratranci společně s vypravěčem. Vypravěč se vyloupne z tržiště z davu lidí, aby spolu s bratrancem opět na tento dav pohlížel.

Zatímco procházející se dav lidí v Rytíři slouží pouze jako kulisa pro děj, je zde dav dějem. Klubíčko nohou, rukou, klobouků a šatů se rozmotává v jednotlivé osobnosti.

Zatímco se v Rytíři vypravěč pomocí své fantastické společnosti distancuje od společnosti velkoměsta, aniž by se ale vzdal velkoměstského pohodlí, učí se v Bratrancově okně vypravěč v rozhovoru se svým bratrancem nahlížet na společnost novýma očima. A bratranec, který se tomuto nahlížení taky musel naučit, ožije tímto novým poznáním a možností toto poznání sdílet. Dá se říct, že je znovuzrozen. Z obou postav v Bratrancově okně vyzařuje něco hluboce vitálního.

„Kdo se odváží kráčet říší snů, dojde k pravdě.“

Odvahu kráčet říší snů sdílí všechny Hoffmannovy postavy. Bratranec není žádnou výjimkou. V úryvku mu vypravěč říká, že ho na pozorování tržiště láká nikoli nepříjemné delirium krátce před usnutím. To by odpovídalo Rytíři, kde se procházející se berlínský dav stává jen kulisou pro fantastickou improvizaci dvou postav.

Tajemná postava v Rytíři se zdá být v říší snů zajata a je odsouzena procházet pustým Berlínem a vyhlížet zasněné postavy v kavárnách, ke kterým se může přisát. Vypravěč zase tuto fantastickou společnost proklíná, a proto se nemůže divit, že na ni opakovaně naráží.

Bratranec zase nemůže - kvůli své nemoci – jinak, než se této fantastické společnosti oddávat. Ta ho ale nenaplňuje.

Společnost, která je v Rytíři na dosah ruky, je pro bratrance nedosažitelná. Může ji pozorovat z dálky.

Skutečným požitkem je ale tuto útěchu s někým sdílet. Tady přichází na řadu vypravěč. Na rozdíl od jednotvárného monologu v Rytíři je rozhovor vypravěče a bratrance hravý a svobodný. Procházka říší snů končí ve slepých uličkách, prostorově i jazykově, trh je demokratický, pestrý, otevřený do všech stran i ke všem tématům. Není naplněn jen zbožím, ale i mluvou a rozhovory.

Co je tedy pravda poté, co se člověk odváží kráčet říší snů? Je to nejfantastičtější věc ze všech: realita.

Proč číst E. T. A. Hoffmanna? Mohl jsem svou neteř víc vtáhnout do hoffmannovského vesmíru, zdůraznit hororová místa, protože byla ve věku, kdy se s přáteli dívala na horory. Neudělal jsem to. Kdyby šel ale vybrat symbol, který by charakterizoval celé Hoffmannovo dílo, bylo by to oko. Dokonale okrouhlé, s jednou stranou ve tmě, jednou obrácenou ke světlu. Hoffmannovy texty jsou podobné, tma i světlo se zde střídají v rychlém tempu, noc a den, pohled dovnitř a ven. Musíme se jenom naučit dívat.