Feminismus digitálně
Vývoj od lex Otto až k #aufschrei

Které osoby razily hesla jako „Moje břicho patří mně!“ nebo založily první feministické noviny? V Digitálním německém ženském archivu si lze poprvé online vyhledávat informace o historii německého ženského hnutí.

Od: Sonja Eismann

„Lidská práva nemají žádné pohlaví.“ Kdo vyslovil tuto jednoduchou, ale pádnou větu? Byla to nejznámější německá bojovnice za práva žen Alice Schwarzer, nebo spíš jedna z mladších feministek jako Margarete Stokowski? Ne, byla to Hedwig Dohm, průkopnice ženského hnutí, která na začátku 20. století, přesněji ve druhém desetiletí 20. století, bojovala za všeobecné volební právo pro ženy. Kdo už na začátku roku 1923, ještě před Hitlerovým listopadovým pučem, rozpoznal Hitlerovu nebezpečnost a požadoval jeho vykázání z Německa? Byla to Anita Augspurg, pacifistická feministka, která se otevřeně hlásila k tomu, že je lesba. Které byly první feministické ženské noviny v Německu – Emma, nebo Courage? Obojí je špatně, protože oba magazíny, které začaly vycházet téměř současně (první v roce 1977 a druhý v roce 1976), byly jen větší variantou kolektivní publikace Frauenzeitung – Frauen gemeinsam sind stark (Ženské noviny – ženy společně jsou silné), která poprvé vyšla v říjnu 1973. Ale ani tato publikace nebyla v průkopnických počinech první – předstihly ji už mnohem dříve noviny Frauen-Zeitung, které vydávala spoluzakladatelka německého ženského hnutí, Louise Otto-Peters. Tyto noviny založila už v roce 1849, ale záhy nato byla donucena se jich vzdát. Saský zákon označovaný jako „lex Otto“, který byl přijat speciálně kvůli této ženě resp. proti ní, totiž ženám vydávání a redakci novin od roku 1850 zakazoval.

Zviditelnění kontinuity

Všechny tyto informace se dají pomocí několika kliknutí zjistit na webové stránce Digitálního německého ženského archivu (Digitales Deutsches Frauenarchiv), který byl na internetu spuštěn v září 2018. Jeho cílem je digitalizace, propojení a zviditelnění dat a faktů o německém ženském hnutí. Jak totiž ukazují výše zmíněné případy, je množství materiálů o jednom z nejdůležitějších sociálních hnutí posledních 200 let sice enormně velké, ale povědomí veřejnosti o těchto materiálech je zatím nízké. Web spolupracuje se 40 zařízeními zastřešujícího svazu německojazyčných ženských a lesbických archivů, knihoven a dokumentačních center a každý, kdo se zajímá o ženské otázky a historii emancipace, je na něm vítán. Materiály jsou shromažďovány v Německu, Rakousku, Švýcarsku, Lucembursku a Itálii (v Jižním Tyrolsku resp. italském regionu Alto Adige) a postupně jsou zpřístupňovány. Nabídka je členěna podle tematických bloků a aktérek. Bezpočtem naskenovaných originálních dokumentů (fotografií, novinových výstřižků, plakátů, letáků a celých příruček), které i vizuálně navozují atmosféru příslušného období, láká archiv zájemce k mnohahodinovému zkoumání a objevování.

Velkou zásluhou nového digitálního archivu je také to, že zviditelňuje kontinuitu. Nové generace feministek si až příliš často stěžují na to, že musejí v podstatě znovu objevovat kolo, protože ženské příběhy se i nadále jeví jako druhořadé, a tím téměř neviditelné. Mnoho příspěvků na webové stránce i na doprovodném blogu však ukazuje, že spousta bojů a nevraživostí je stejně stará jako hnutí samotné. Novinové výstřižky z 20. let 20. století například dokládají, že už tehdy, kdy byly ženy z našeho dnešního pohledu do značné míry bezprávné, se feminismus mnoha mužům příčil. Ve Vídni byl tehdy založen Svaz pro práva mužů. Tam se lamentovalo, že v manželství byl muž degradován na pouhý objekt vykořisťování. Paralela s dnešními maskulinisty, kteří mimo jiné bojují proti znevýhodňování rozvedených mužů, je nápadná. Ale také tehdejší situace feministických novinářek je podobná té dnešní – ať už šlo o spisovatelku Louise Otto-Peters, tvůrkyně časopisů jako Frauenzeitung nebo Courage ze 70. let nebo dnešní feministické autorky, které přispívají do internetových a tištěných médií – všechny musely a musejí bojovat s osočováním zvenčí a s vícenásobnou zátěží na základě prekérních mzdových poměrů. Digitální německý ženský archiv tyto paralely odhaluje. A čím více se toho ví o předchůdkyních, tím více se lze z jejich příběhů poučit. Zatím se nechme dále zvědavě unášet od linku k linku a těšme se na ještě více grafických materiálů. Skvělé by byly například originální plakáty z demonstrací za volební právo, které jsou i dnes inspirativní – a ještě větší rozmanitost, co se týče sexuální, etnické, náboženské nebo pohlavní identity.