Popírači změn klimatu
„Klima je taky jen počasí“

O alternativních faktech a konspiračních teoriích: vhled do světa popíračů klimatické změny.

Od: Stefan Schocher

Hodně se hovoří o lžích. A také o svobodě jiných, kteří člověku vnucují svoji vůli. O tom, že jsou někým řízeni, o komunismu a fašizoidním myšlení „těch nahoře“, co si „nás tady dole“ podrobují a umlčují nás: „Ničemu nevěř – vše prověřuj“ – tak zní heslo wahrheiten.org. Podle této internetové stránky je téměř všechno lež: peníze, klima, rakovina, evoluce, Spolková republika Německo. V menu lze volit mezi informacemi o „očkovací lži“, „lžích ohledně 11. září“ a také o „klimatické lži“, v podtitulku se dokonce píše: „největší lež století?“

Svět těch, kteří klimatickou změnu vidí jako vynález tajných spolků a ne jako ekologický fakt, je charakteristický tím, že v něm fakta hrají spíše podřadnou roli. Je to ale scéna, která se dynamicky rozvíjí. Wahrheiten.org je jen jedna z mnoha webových stránek, blogů a online komunit, kde se lze takto sdružovat. V USA se celá řada konzervativních think tanků snaží vyvracet vědecké poznatky ohledně klimatické změny. A v britské organizaci Global Warming Police Foundation jsou dokonce zastoupeni někteří politici Sněmovny lordů z řad britských konzervativců. A tak se názory popíračů po celém světě dostaly až do vrcholné politiky: i v zemském sněmu politici z řad AfD opakovaně vyvraceli klimatickou změnu způsobenou člověkem. A v Rakousku to byla především FPÖ, z jejíchž řad popírání klimatické změny zaznívalo. V září 2019 šéf FPÖ Norbert Hofer hovořil o Gretě Thunberg jako o „copánkové diktatuře“, například na rakouském portálu unzensuriert.at sklidil hodně chvály za svoji údajnou odvahu říct to, „co si všichni myslí“.

Debata o klimatu? Jaká debata?

Když Edgar Gärtner hovoří o Gretě Thunberg, nazývá ji „chudák holka“, jež byla zneužita politikou a rodiči. Edgar Gärtner je autor knih, rétor a člen odborné rady klimaskeptické organizace EIKE (Evropský institut pro klima a energii). Navzdory svému názvu EIKE není vědecký institut. Organizace sama sebe vnímá jako platformu těch, kteří odmítají tvrzení o „lidstvem způsobené klimatické změně“, na webových stránkách se hovoří o „podvodu vůči obyvatelstvu“. EIKE je jedním z hlavních aktérů německého popírání klimatické změny a každoročně pořádá konference, kam se sjíždí jeho příznivci.

Když přijde řeč na údajné sítě „finančních štik, politiků a byznysmenů“, Edgar Gärtner zůstává klidný a nad věcí. Osvětluje svůj náhled takto: klimatická debata neexistuje – protože se ve skutečnosti nikde nedebatuje. Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC) vnímá jako nástroj „glajchšaltování“, kam jsou vysílány osobnosti z vlád různých zemí a pak jsou zase odvolávány, a v němž udávají směr lobbistické skupiny. Velmi brzy dospěje k bodu, kdy konstatuje, že debaty jsou „blokované shora“, že „finanční štiky“ debaty o klimatické změně znemožňují, že podvědomý sebevražedný pud lidi žene na ulici a že Evropa se brzy stane kolonií Číny.

Edgar Gärtner nepopírá, že se klima mění, má z toho radost: „Protože zaplatíme míň za topení.“ O čem však pochybuje, je to, kdo je za to zodpovědný. A nelíbí se mu to, co za celou klimatickou politikou číhá: politická lobby, která by zničila německý automobilový průmysl a tím pádem pracovní místa. V sociálních médiích a příslušných fórech se to jen hemží vzýváním argumentů jako „politika klimatického klientelismu“ takzvané „ekomafie“, která nás „oškubává jako vánoční husy“, až po americké „finanční štiky“, které jsou na pravicovém blogu freiewelt.net považovány za velkého vítěze klimatické politiky. Klimatický podvod: jak nás ekomafie obírá – tak zní název bible popíračů klimatické změny. Na příslušných webových stránkách se tyto argumenty často mísí také s antisemitskými, antidemokratickými a mediálně kritickými narážkami.

Hnáni nedůvěrou

Spektrum popíračů klimatické změny – nebo „skeptiků klimatické změny“, jak si mnohdy říkají – je široké: sahá od ekonomických a průmyslnických kruhů, v nichž v první řadě hrají vliv vlastní zájmy, přes think tanky a politické kruhy z neoliberálních, novopravicových a pravicově populistických táborů až k příznivcům konspiračních teorií. Někteří klimatickou změnu popírají zcela, jiní ne, nepovažují však za jejího viníka lidstvo nebo problém nepovažují za řešitelný. Někteří nedůvěřují oficiálním datům, jiní pochybují jen o navrhovaných záchranných opatřeních. Jejich společný jmenovatel: staví se politicky proti klimatické změně.

Sarah Kessler na Univerzitě Ludwiga Maximiliana v Mnichově zkoumá, proč právě téma klimatické změny společnost tolik polarizuje. Polarizovanou debatu spatřuje jako nepřetržitou spirálu, do níž se klimatická změna zařadila: nejprve ekonomická krize v Řecku, potom uprchlické téma a nakonec oxid uhličitý. A zjišťuje, že v těchto debatách existují dvě diskusní koleje, které se téměř nedotýkají: jedna se odehrává v televizních talkshow, masových médiích a široké veřejnosti, zatímco druhá se vede především v sociálních médiích nebo příslušných fórech. Znovu a znovu vychází na světlo motiv, který aktéry v těchto fórech popohání: že o osudech občanů rozhoduje politická elita a jedná přitom nedůsledně. To všechno ohledně tématu, které je nesmírně složité a k jehož řešení jednotlivec jen sotva může nějak přispět, tvrdí Kessler. Navíc se podle ní jedná o problém, který není viditelný a zjevný. Následkem toho vzniká hluboká nedůvěra a strach ze zániku světa.

V politice využívají argumenty popíračů klimatické změny především zástupci a zástupkyně z pravicového spektra. Mezi nimi je kromě rakouské FPÖ také frakce německé AfD: předseda strany Meuthen sám sebe sice neoznačuje za popírače klimatické změny, ale za pochybovače ano. Politiku bojující s klimatickou změnou strana považuje za „scestnou“ a ve svém programu zpochybňuje některé části ze zprávy Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC). Podle předsedkyně frakce Zemského sněmu, Alice Weidel, není IPCC „přírodovědná, ale politická“ organizace, a proto v debatě nejde o nic jiného než o politiku.