Les v současném umění
Ztracená nevinnost: mezi zalesňováním města a disko lesem
Lesní idyla opěvovaná v romantismu už je nejspíš pryč, ale i dnes se ještě mnoho lidí působících v oblasti kultury v Německu vypořádává s tématem „les“ – kriticky, ironicky a s historickým povědomím.
Od: Christa Sigg
Tuk, plsť a zajíce si okamžitě spojíme s Josephem Beuysem – jsou to materiály a motivy, které se vyskytují v mnoha jeho nejznámějších dílech. Známější je pravděpodobně pouze jeho akce se sázením stromů během výstavy současného umění documenta 7 v Kasselu. Prostřednictvím 7000 dubů se měl v roce 1982 proměnit celý městský prostor v umělecké jeviště. V tomto případě by se dalo mluvit také o obzvlášť dlouhodobě udržitelném sociálním sochařství, protože každý, kdo tehdy daroval 500 západoněmeckých marek (v přepočtu 250 eur), mohl zasadit rostlinku a z těchto rostlinek vyrostly po čtyřech desetiletích krásné listnaté stromy. Tím se tomuto akčnímu umělci, jehož sté výročí narození připadá na květen 2021, podařilo zahájit dlouhodobý ekologický projekt. Jeho „zalesňování města“ („Stadtverwaldung“) patří dodnes k nejnákladnějším německým uměleckým akcím, kterým se dostalo celosvětové pozornosti.
PROLOMENÍ TABU
Že by se umělci a umělkyně ve druhé polovině minulého století ve své tvorbě znovu zabývali stromy a lesy, nebylo v žádném případě samozřejmé. Ze stromů a lesů se po zrádné nacistické instrumentalizaci stalo pro představitele avantgardy tabu. V dílech socialistického realismu ve východním Německu se sice ojediněle vyskytovali lesní dělníci a dělnice, ale příroda tvořila v těchto dílech pouhé kulisy. Oživování idyly bylo na Východě i na Západě přenecháno triviálnímu nebo lokálnímu umění. Nad pohovkou se vyjímající troubící jeleni a horské lesy protkané potůčky měly totiž ohlas jen u nepříliš početného publika. Kýčovité ztvárnění odpovídalo idyle dokonalého světa, kterou tato spíše starší klientela upřednostňovala a která se objevila například i ve filmových dílech jako Der Förster vom Silberwald (Lesník ze Stříbrného lesa) nebo Der Jäger von Fall (Myslivec z Fallu).
Kdo se umělecky uvědoměle vypořádával s tématem „les“, měl na mysli něco jiného. Například Anselm Kiefer, který v 70. letech 20. století kriticky zkoumal mýtus spojený s lesem. Nebyla náhoda, že si vzal na paškál zrovna Arminiovu bitvu v Teutoburském lese (obrazový cyklus Wege der Weltweisheit: Die Hermannsschlacht /Cesty moudrosti: Heřmanova bitva/), pro Germány tak triumfální a nacisty zneužitou, a že zkombinoval ztvárnění tlejících dřevin s velikány německých duchovních dějin. U Ralfa Kerbacha, který byl v roce 1982 vykázán z NDR, to byly useknuté hlavy německých básníků a básnířek, „trůnící“ na pařezech. Možná naopak byla náhoda, že první námět, který Georg Baselitz v roce 1969 obrátil vzhůru nohama, byl právě les – po obrazu Der Wald auf dem Kopf (Les vzhůru nohama) následovalo mnoho dalších „převrácených“ motivů, které ho proslavily. Toto převrácení lze však chápat také jako ukončení starých představ o lese jako místu touhy a síly. Zejména proto, že les měl brzy začít i zcela reálně churavět – v 80. letech pronikal kyselý déšť nejen do kůry stromů, ale také do povědomí národa.
SKOMÍRÁNÍ V LYRICE
Je-li dnes řeč o lese – a to platí stejnou měrou pro literaturu i film –, pak je to buď v ironickém duchu, nebo v souvislosti s ničením životního prostředí. S národním nábojem už to nemá nic společného. A když se umělec Eldar Farber, pohybující se mezi Berlínem a Tel Avivem, soustředí na zdánlivě romanticky konotované lesní krajiny, pak je nutné vědět, že jeho rodina přežila holocaust a jeho představy jsou ovlivněny jejími příběhy. Mnichovská malířka Ilana Lewitan zase zpracovává osud svého otce, který se na útěku před nacisty skrýval v houští. Holé obrovité stromy Ilany Lewitan však působí zlověstně jako bandy doširoka rozkročených vrahounů, dokazujících svou převahu. Ochrana a děs se v lese střetávají jako v hororu – tato ambivalentnost, která u zločinu tenduje k extrému, dělá z lesa děsivé, nejmysterióznější dějiště, spojené s topos divočiny, hrůznosti, ale také původnosti, kam se člověk může vracet a kde může splynout s přírodou.
O MÍSTU TOUHY A DISKO LESE
Básník Günter Kunert, zesnulý v roce 2019, se už v 80. letech zmiňoval o „posledním představení“ lesa (Der deutsche Wald gibt seine letzte Vorstellung /Německý les uvádí své poslední představení/, z obrazové publikace Der Wald /Les/). Ryze přírodní poezie byla už předtím podezírána z přílišné bezstarostnosti, naopak u autorů jako Hans Magnus Enzensberger nebo Günter Eich měla politický a morální náboj. Básnířka Ingeborg Bachmann kromě toho ve svých verších manifestovala odcizení, když psala „Ve stromech už nedokážu vidět stromy“ (z básně Entfremdung /Odcizení/). Les zároveň zůstává jakýmsi zrcadlem duševního rozpoložení, nikde jinde se o stromech nediskutuje tak emotivně jako v Německu.
Les lze však pojmout i docela „klasicky“. Rusko-německá hudební skladatelka Sofia Gubajdulina zachytila na konci 70. let zvuky lesa (Klänge des Waldes) hravě a virtuózně. Klaus Lang naopak vnímal les ve svém hudebnědramatickém díle Fichten (Smrky) z roku 2006 především jako ideu. Scénografka Claudia Doderer vytvořila k tomuto dílu abstraktní les, ve kterém se diváci mohli volně procházet nebo prostě jenom poslouchat – procházka se tak stala intelektuálním dobrodružstvím.
Les zůstal projekční plochou, která je dnes spojována s obavami z budoucnosti, se změnou klimatu a s ničením základních podmínek pro život. Na druhou stranu symbolizuje les klid a jednoduchost. Nizozemec Herman de Vries žije už 50 let ve franckém Steigerwaldu. Jeho umění vytvořené z kořenů a listů mu v podstatě padá k nohám a nemusí do něj nic interpretovat: „Příroda si vystačí sama a měla by stačit i člověku,“ zní krédo tohoto téměř 90letého umělce. Pro les by to bylo stále to nejlepší.
