Les v éře romantismu
Oduševnělé šumění
Němci chovají hlubokou náklonnost k lesu. Ta našla svůj zcela specifický výraz v umění éry romantismu. Z lesa jako vytouženého místa se však už dávno stal pacient se znepokojivým chorobopisem.
Od: Christa Sigg
Hloubka vztahu se ukáže až v případě ztráty, nebo spíš už tehdy, když se objeví hrozba, že něco zmizí. Tehdy se dostaví obavy. To bylo možné pozorovat v polovině 80. let 20. století, kdy se najednou začalo mluvit o kyselých deštích, které způsobovaly vážné škody zejména stromům. Vyvrcholilo to v roce 1984 první zprávou o škodách na lesích, která vyvolala v zemi vlnu zděšení. Bude Německo brzy bez lesů? To působilo bezmála jako očekávání konce světa. Umírání lesa, které francouzští sousedé Německa označovali s nádechem ironie německým výrazem „Le Waldsterben“, postihlo bezpochyby velkou část Evropy – ale jako drama zániku bylo vnímáno především ve Spolkové republice.
Čím to je, že právě Němci na lesu tak nesmírně lpí a opěvují ho v těch nejkrásnějších písních? Evropa je přece zalesněná i v jiných zemích. Jako výchozí mýtus bývá často stylizována bitva v Teutoburském lese, která se odehrála před 2000 lety a která byla z germánského pohledu vítězná. Bývá to vnímáno tak, jako by větší nahromadění stromů fungovalo jako jakýsi elixír síly, kterému vojsko Římanů nedokázalo čelit ani navzdory své obrovské přesile. Je přitom přehlížena skutečnost, že příslušníci římských legií padli do nastražené léčky. Vysvětlení, že je zastavil především silný německý les, se jeví jako úporná snaha, zvláště když toto vysvětlení nafoukli nacionalisté všeho druhu.
zalesňování v umění
Les jako umělecké téma není jevem zcela novým. Už od pozdního starověku se les zelená a raší v různých uměleckých žánrech – od rajského stromu poznání a Jesseho stromu až po úponky a listy na hlavicích středověkých sloupů. Nápadně husté lesy namalovali například bratři z Limburka, nizozemští malíři miniatur, v nejslavnějším iluminovaném rukopisu 14. století Très Riches Heures du Duc de Berry (Přebohaté hodinky vévody z Berry). A pokud se člověk před Gentským oltářem Jana van Eycka projednou nenechá zcela unést aktem spásy, objeví v pozadí scény Klanění Beránku božímu malý les, živé ploty a spoustu nadějné zeleně.
O něco později, kolem roku 1500, to byl Albrecht Dürer, kdo na svých cestách neustále zaznamenával ve svých kresbách okolní prostředí a zastával názor, že umění spočívá v přírodě. A lze pokračovat dál – také Dürerovi současníci z takzvané Dunajské školy, jako například Albrecht Altdorfer, vkládali svůj um do přepečlivého zobrazování listí, větrem ošlehaných obřích stromů a mohutných lesů, které jistým způsobem předjímaly spiritualizovanou krajinu Caspara Davida Friedricha.
Je nejznámějším z romantických malířů, pro které se na začátku 19. století stala příroda a zejména les ústředním motivem. Friedrich přinesl na plátno sukovité duby s nepoddajnými větvemi, osamělé jedle ve sněhu, lesní krajiny v šeru. Zdá se, že v každém z těchto působivých obrazů symbolizují stromy hlubší pravdu, stav mysli, ale také předtuchu pomíjivosti a smrti. Fridrichovi vadila politická bezmoc Němců v dobách napoleonských válek a v dobách restaurace. Stejně tak lze z jeho rafinovaně pojatých obrazů vyčíst tichou oslavu krásy a vznešenosti přírody s jasně panteistickými náznaky.
Existují však i umělci jako Ludwig Richter, kteří své publikum unášejí do bezelstně veselé lesní idyly, kde duše zmítaná civilizací nachází klid. Člověk a příroda pak nacházejí jednotu zejména u Josepha Antona Kocha. Tato myšlenka prostupuje také literaturou, například dílem Josepha von Eichendorffa, který zobrazuje les jako nadčasový ideál. V básni Abschied vom Wald (Loučení s lesem) z roku 1810, kterou mimochodem o 30 let později zhudebnil Felix Mendelssohn-Bartholdy, oslovuje Eichendorff les přibližně těmito slovy: „Tam venku, kde jsem stále zrazován, hlučí čilý svět, obklop mě ještě jednou kolem dokola, ty zelený stane.“
V lese tkví pravdivost, bez ohledu na to, že v něm zásluhou bratři Grimmů, známých sběratelů pohádek, číhají ježibaby, které požírají děti, nebo vlci, kteří žerou babičky. Hvozdy koneckonců poskytují ochranu před zlými macechami a žárlivými manželi. Pojem „lesní samota“, který razil Ludwig Tieck v roce 1796 v pohádce Der Blonde Eckbert (Plavovlasý Egbert), se motivicky vine romantickou poezií jako červená nit. Důležitou roli hrají tato naprosto ambivalentní zelená úniková místa také v hudbě.
případ pro intenzivní péči
Robert Schumann složil krátce před rokem 1850 cyklus Waldszenen (Lesní scény), obsahující devět klavírních skladeb nejrůznějších nálad – od Myslivce na číhané (Jäger auf der Lauer) až po Osamělé květiny (Einsame Blumen). A ještě v Šumění lesa (Waldweben) z hudebního dramatu Siegfried Richarda Wagnera dominoval o 30 let později romantický topos pokojné odlehlosti, ve které tón udávalo cvrlikání ptáků – než Siegfried v mladické domýšlivosti probudil draka a nešťastné události nabraly rychlý spád. Na konci byla zkáza, Rýn se vylil z břehů a pohltil starý svět (bohů).
Každé srovnání samozřejmě vždycky trochu kulhá, ale změna klimatu by mohla mít podobný účinek. Jestliže už kyselé deště byly v historii lesa temným obdobím, pak situace v následujících letech byla ještě horší. „Naše lesy jsou nemocné,“ shrnula spolková ministryně zemědělství Julia Klöckner zprávu o stavu lesů v roce 2020, tedy nejnovější zprávu tohoto druhu. Konkrétně to znamená, že je poškozeno 79 % smrků, 80 % borovic a dubů a dokonce 89 % buků. Tento proces výrazně uspíšila řada suchých let. Škůdci to nyní mají snadné a pacient „les“ už dávno patří na jednotku intenzivní péče.
