Jazykový sloupek
„Ich versteh bloß Bahnhof!“ – Ničemu nerozumím!

Německý jazykový prostor je bohatý na dialekty. Ty vytvářejí rozdíly a rozmanitost, což se Hasnainu Kazimovi velice líbí. I když jako člověk pocházející ze severu Německa ne vždy hned na první poslech rozumí tomu, co po něm chce někdo z jihu země.
 

„Dor, wo ik her kümm, snackt wi Platt.“ – Tam, odkud pocházím, mluvíme plattdeutsch. Vlastně ani ne tak my, jako spíš zemědělci a babičky a dědečkové. Každopádně často starší lidé. Neznám nikoho ve svém – tedy středním – věku, kdo v běžném životě mluví dolnoněmeckým dialektem, tedy „plattdeutsch“. A lidé, kteří jsou mladší než já, už tímto dialektem nemluví skoro vůbec. Bez ohledu na to je však dolní němčina rozšířená na celém severu Německa, i když od vesnice k vesnici existují značné rozdíly přímo existenciálního významu. V jedné vesnici říkají například krávě „Koi“, ve druhé „Kau“ a dívají se samozřejmě povýšeně na „Dösbaddel“ neboli „blbce“ z jiné vesnice, kteří nic nevědí a nic neumějí („de nix weet un nix köönt“).

Potíže s dorozuměním 

Když jsem se po skončení studia přestěhoval do Heilbronnu, abych pracoval pro noviny Heilbronner Stimme, překvapilo mě, že jazyk, kterým tam lidé mluví, totiž švábština, je mi tak cizí. Mluvili jím staří i mladí, akademicky vzdělaní i dělníci, zkrátka všichni. Nebo jich každopádně bylo velmi mnoho. Udivovalo mě to. Ti lidé se za svůj dialekt nestyděli, ale mluvili jím velice sebevědomě. Jejich postoj byl: „Umíme všechno. Až na spisovnou němčinu.“ A tak zněl také reklamní slogan spolkové země Bádensko-Württembersko. Místní lidé jsou na svou švábštinu opravdu hrdí: „... s'isch scho schee, s'isch dr Wahnsinn, wenn mir Schwäbisch schwätzet!“ (Je to opravdu krásné, je to skvělé, když mluvíme švábsky!).

Na severu by bylo nemyslitelné říct: „Wi könnt allens blots keen Hoogdüütsch!“ Tedy: „Umíme všechno. Až na spisovnou němčinu.“  – To prostě nejde! Ačkoli – proč vlastně ne? Napadlo mě, že na severu se lidé za svůj dolnoněmecký dialekt trochu stydí, zatímco Švábové si svůj švábský dialekt sebevědomě udržují. V redakci na mě jeden kolega mluvil švábsky („schwäbelte“) tak vehementně, že jsem mu místy vůbec nerozuměl. U každé věty jsem se musel dvakrát i třikrát ptát: „Jak prosím?“ Od určité chvíle mi to už bylo tak nepříjemné, že jsem prostě dělal, že mu rozumím, a přitakával jen slovy: „Aha!“, „Ha ha!“, No jo.“, „Ano, určitě.“ Většinou se to hodilo. Někdy však evidentně ne, protože se na mě občas díval soucitně a místy i dost podrážděně. Bohudík už tenkrát existoval e-mail a Messenger. Opravdu důležité věci jsem si s ním proto vyjasňoval písemně.

Chvála jemného rozdílu

To jsou věci, když člověk nerozumí jazyku ve vlastní zemi! Lidi pocházející z Bádenska-Württemberska, Bavorska nebo Saska, proto vždycky chválím, když jim rozumím. „Vy ale mluvíte velice dobře německy,” říkám. Ne, dělám si legraci. Chválím je pouze tehdy, když oni naopak chválí mě za mou němčinu. Mám rád dialekty. Líbí se mi, když je slyšet, kde – nebo kým – byl někdo formován. Jazyk vždy prozrazuje i něco málo o původu, jak zeměpisném, tak i sociálním. Podobně jako oblečení. A bylo by přece nudné, kdybychom všichni nosili uniformy.

Náš syn mluví například spisovnou němčinou s vídeňským zabarvením. A přitom nikdy nežil na severu Německa. Naučil se to samozřejmě od nás rodičů. Vzhledem k tomu, že žijeme ve Vídni, vstřebával do své slovní zásoby po celá léta rakouská slovíčka a slovní obraty. Říká například „Haube“ místo „Mütze“ (čepice), „Bursche“ místo „Junge“ (kluk) a „Sackerl“ místo „Tüte“ (sáček). „Müll“ (odpadky) jsou „Mist“. A všechno je pro něj „urgeil“, „urcool“ a „urkrass“. Nedávno jsem dokonce slyšel jednoho mladíka, jak je pro něj cosi „urcringe“. Tak to je skutečně „urschön“.

Hranice dialektu

Dříve pro mě bylo všechno, co se nachází jižně od Würzburgu nebo spíš už od Hannoveru, bavorské. V tom jsem se zase až tak nemýlil, protože v germanistické lingvistice jsou dialekty, kterými se mluví na jihovýchodě Německa a v Rakousku, souhrnně zařazovány do skupiny bavorských dialektů. (Pozoruhodná hesenština k nim nepatří, ale to mě tenkrát samozřejmě nezajímalo.) Rozdíl mezi vídeňským a hornorakouským dialektem? Mezi franckým dialektem a dialektem, kterým se mluví v Bavorském lese? Existuje tam vůbec nějaký dialekt? Já vím, byl jsem ignorant.

Ale ledacos jsem se mezitím naučil, a tak už dokážu podle řeči rozeznat někoho z Vorarlberska od někoho z Korutan a velice dobře umím rozlišit také tyrolské skřehotání od štýrského štěkání. Dokonce vnímám i jemné rozdíly v rámci Štýrska. Ve Štýrském Hradci (Graz) se mluví jinak než v Leobenu. A mám rád vídeňský dialekt. Ne, miluju ho! V žádném jiném jazyce, který znám, totiž nelze být tak zlomyslným způsobem okouzlující. Nebo tak okouzlujícím způsobem zlomyslný. Člověk se cítí polichocený, ale po chvíli se zarazí a řekne si: Počkat, neurazil mě právě?

Raději „köstlich“ než „lecker“

V Rakousku mají někteří lidé obavy, že jejich dialekty zaniknou. Odpovědnost svalují na německou televizi, která je hodně sledovaná i v Rakousku. A také na internetu převažuje německá němčina nad němčinou rakouskou. Lze slyšet, jak rodiče říkají svým dětem: „Takhle se to v Rakousku neříká!“ Když člověk na něco naléhá, pak se v Německu použije sloveso „drängen“, zatímco v Rakousku „urgieren“. Zatímco v Německu se ve významu „odeslat zpět“ použije například sloveso „zurückschicken“ a pro spojení „odpovědět na mail“ se použije „auf eine E-Mail antworten“, v Rakousku lze obojí vyjádřit  slovesem „retournieren“. V rakouském parlamentu neexistují „frakce“ („Fraktionen“), ale „kluby“ („Klubs“), a když ministr skládá přísahu, vyjádří se to v Německu spojením „der Minister wird vereidigt“, zatímco v Rakousku spojením „der Minister wird angelobt“. Spojení „podepsat dokumenty“ se v Německu vyjádří s použitím slovesa „unterschreiben“, zatímco v Rakousku k tomu slouží sloveso „unterfertigen“. A když chcete vyjádřit, že ve skvělé rakouské kuchyni je něco chutné, lahodné či vynikající, pak nejlépe slovy „schmackhaft“, „köstlich“, „hervorragend“ nebo „es mundet sehr“, ale rozhodně ne slovem „lecker“ jako v Německu! „Lecker“? Ale no fuj, to se v Rakousku neříká!

Mám to všechno rád. Líbí se mi všechny ty rozdíly. Oceňuji rozmanitost. Obdivuji jemnosti. A bavím se všemi bizarnostmi. Podle mě je správné pěstovat jazyk a nářečí. Alemanština, bavorština, východní franština, rýnská franština, západní fríština a dolní němčina neboli plattdeutsch patří podle UNESCO k potenciálně ohroženým jazykům. Musíme je zachránit! Musíme k tomu naléhavě vyzývat! Proto bych měl okamžitě začít mluvit jen dolnoněmecky! Jenomže ve Vídni mi pak už nikdo nebude rozumět. Škoda! – „Dorüm schall ik af sofort bloot noch Plattdüütsch snacken! Blots versteiht mi denn in Wien nüms mehr. Schaad!“