Léta 2014–2018
Jak se ze samozřejmého stalo něco zvláštního
Když Goethe-Institut mezi lety 2014 a 2018 vedl Berthold Franke, bzučelo to v domě prakticky neustále hosty a kulturními akcemi. Institut byl nefalšovaným místem setkávání lidí – což se nám dnes, uprostřed pandemie koronaviru, už zdá být poněkud nezvyklé.
Od: Berthold Franke
Poprvé jsem Prahu navštívil roce 1987. Velmi dobře si ještě pamatuji, jak mě od prvního momentu uchvátila krása tohoto města. A mezi mé zážitky patřilo i to, že hotel, ve kterém jsem tehdy bydlel, měl dva vchody a dva rozdílné sály, do nichž chodili hosté na snídani: jeden byl pro turisty ze Západu, kteří platili západními markami, a druhý byl pro hosty z NDR.
V roce 1992 jsem odešel pracovat do střední a východní Evropy, což ostatně po pádu Berlínské zdi učinila celá jedna generace kolegyň a kolegů z Goethe-Institutu. Působil jsem tehdy ve Varšavě a samozřejmě jsem zavítal i do Prahy, abych navštívil zdejší kolegy, sídlící v domě, jenž teprve čekal na svou rekonstrukci. Myslím, že už tehdy jsem začal snít o tom, že bych zde jednou mohl také pracovat. V roce 2014 se tak skutečně stalo a já jsem se do Prahy vrátil jako ředitel institutu, což považuji v rámci své kariéry za mimořádné štěstí.
Pokud je člověk převelen do Prahy, reagují kolegové z ostatních Goethe-Institutů zpravidla slovy „Ach, tam jsi přece v tom nádherném domě!“ Zcela jistě to přitom není jen výraz obdivu pro naši práci v Praze, nýbrž i pro přepych a krásu, pro nádherné výhledy z oken přes Vltavu až na Hrad a pro symbolickou kvalitu, která tkví v historii domu, přičemž se všechno z toho přenáší na to, co se v domě děje. I za mé doby se dům proměňoval, a to díky inovacím, které nabídly veřejné prostory i pěkné tematické inscenace v rekonstruované knihovně. Nejlepší proměna ale byla ta, která byla jen dočasná. Došlo k ní na podzim 2015, když jsme u příležitosti 25. výročí založení Goethe-Institutu mohli na pár měsíců před budovou vystavit zapomenutý, ze země vyhrabaný podstavec starého Goethova pomníku z Karlových Varů. Bylo to po nás ztělesnění kontinuity české a německé historie, která je plná výzev. Nyní se podstavec opět nachází ve svém domovském městě.
Projektů bylo ostatně velmi mnoho. Náš tým zkoušel velké a inovativní věci, jako například Česko-německé kulturní jaro 2017, mezinárodní internetový projekt „Future Perfect“ nebo velkolepý spektákl „Proč mluvit se zvířaty“, který jsme pořádali v rámci Plzně, evropského hlavního města kultury 2015. Já sám jsem si ovšem nejvíce zamiloval prosté a svým stylem veskrze konzervativní domácké akce, jako byly především literární setkání s autory Lutzem Seilerem, Bodo Kirchhoffem, Marcelem Beyerem, Sibylle Berg, Gerhardem Henschelem, Dagmar Leupold, Ilijou Trojanowem nebo Ralfem Rothmannem. Zvláštní místo v mých vzpomínkách zaujímá vlak kultury, který jsme jednoho podzimního odpoledne v roce 2017 vypravili na cestu z Drážďan do Prahy. Zatímco vlak uháněl podél Labe do houstnoucího šera, velký spisovatel Durs Grünbein nám v něm předčítal ze svého nejnovějšího díla.
Tolik lidí, tolik setkání – které bych měl vyzdvihnout? Dnes, uprostřed všech omezení, která nám přinesla pandemie koronaviru, se mi to jeví tak, že to, co jsme považovali za zcela samozřejmé - jako například mít k dispozici otevřený dům, v němž se každý den potkává plno skvělých kolegů, zajímavých hostů a vděčné publikum – bylo něco zvláštního. Při pohledu zpět pro mě ale nejpůsobivější zůstávají momenty, kdy jsme si po akci nalili sklenku červeného vína s Františkem Černým, diplomatem a velkolepým přítelem našeho domu.
Každá práce je jiná, i každé město je jiné. Praha, nejkrásnější město na sever od Alp, které ztělesňuje poklad středoevropské kultury, přilne člověku k srdci velmi snadno.