Léta 1990–1996
Ten nejhezčí úkol

Pražský Goethe-Institut byl otevřen 4. října 1990, hned druhý den po sjednocení Německa, a to v budově bývalého velvyslanectví Německé demokratické republiky. Jochen Bloss, zakládající ředitel, vzpomíná na dobu, kdy na naše akce chodil dokonce i prezident Václav Havel. 

Od: Jochen Bloss

Po změně režimu panovala na obou stranách hranice zvědavost, velký zájem o druhé, potřeba informovat se a až neuvěřitelná otevřenost. Zdálo se, že po sametové revoluci je možné vše. Nálada z rozpuku nové doby se nezapomíná, tím spíše, pokud zemi vede prezident, dramatik a ochránce lidských práv, jemuž se dostává celosvětového uznání. Několikrát Václav Havel navštívil i naše akce.

Goethe-Institut byl sice založen hned 4. října 1990, nicméně otevřen pro veřejnost byl až 3. února 1993 tehdejším českým ministrem kultury Milanem Uhdem a německým spolkovým ministrem zahraničí Klausem Kinkelem. Nastěhovat jsme se tehdy mohli na přímluvu právě Václava Havla. Trvalo však dva roky, než budova prošla kompletní přestavbou a mohl se z ní stát kulturní institut.  

První českou zaměstnankyní byla má sekretářka Štěpánka Kudrnáčová. Po tři desetiletí s ní a s dalšími deseti českými přáteli a známými udržuji kontakt, píšeme si a setkáváme se.
První akce pro veřejnost se v Goethe-Institutu konala již v prosinci 1990. Šlo o autorské čtení Gerharda Köpfa. Naším nejslavnějším hostem byl Golo Mann, autor Valdštejnovy biografie. Kromě něj ale přijeli třeba také nositel Nobelovy ceny Günter Grass a Herta Müller nebo spisovatelé Martin Walser a Peter Härtling. Uspořádali jsme tři velká, třídenní mezinárodní kolokvia o Franzi Kafkovi, Rainer Maria Rilkovi a o literární historii v pražském kontextu. Ke každému kolokviu vyšly i vědecké sborníky.
 
Po dobu jednoho měsíce jsme také představovali kompletní berlínskou kulturní scénu. Pod názvem Dnes a tady jsme uváděli hudbu, divadlo, umění a literaturu z Berlína. Například autor Tankred Dorst tehdy v češtině uvedl svou hru Pan Paul.
 
Velmi důležité byly pravidelné výstavy ve Středočeské galerii (dnes GASK), na nichž Jan Sekera spolu s newyorským sběratelem umění Sergem Sabarskym mimo jiné představovali díla Maxe Ernsta, Emila Noldeho, Lyonela Feiningera a Josepha Beuyse. Pořádali jsme řadu podnětných seminářů s českými stipendisty Nadace Alexandra Humboldta. Pokud jde o setkání s významnými Čechy, byla pro mě mimořádná například ta s profesorem Hugem Rokytou, biskupem Václavem Malým a s bývalým velvyslancem Františkem Černým. I ohlasy v tisku byly velké, stejně jako reakce, kterých se nám dostávalo od pražské veřejnosti. To, že jsem pracoval v pražském Goethe-Institutu, pro mě byl ten nejzajímavější a nejhezčí úkol.