Léta 2000–2003
Kousek domova

Stoletá voda, vševidoucí oči Václava Havla nebo Západovýchodní divan. To zní sice jako fragmenty z filmu Wernera Herzoga, ve skutečnosti ale jde o vzpomínky hraběnky Ute von Baudissin, pro niž se Praha stala kouskem domova.

Od: Ute von Baudissin

Můj příchod do Prahy se odehrál poměrně náhle. Byla to další pestrá změna v mé kariéře v Goethe-Institutu a já jsem ji přivítala s velkým zájmem a s nadšením. Vedla přirozeně k řadě nových zkušeností.

Kdo si neváží halíře, nezaslouží si korunu

Po příjezdu do Prahy jsem se ocitla rovnýma nohama uprostřed čilé programové práce a řady setkání, která byla tak četná, že zde mohu vzpomenout jen na některá. Jedním z nich bylo plánované vystoupení světoznámého tanečního souboru Williama Forsytha. K tomu, aby se uskutečnilo, chyběl ovšem podstatný díl sponzorských příspěvků, o které jsem se já, „nováček“, měla postarat. Způsobilo mi to velké starosti, od kterých mi ulevilo až ředitelství koncernu Škoda, které ostatně sídlí v bezprostředním sousedství Goethe-Institutu.

Také zrod později velice úspěšné výstavy Herzliche Grüsse – Srdečné pozdravy nebyl jednoduchý. Nebylo totiž samozřejmostí, že jsme výstavu mohli představit v rámci Evropského roku jazyků 2001. Výstavu nám centrála Goethe-Institutu a Inter Nationes sice slíbily ovšem bez závazného termínu, prostě „někdy v budoucnu.“ Peníze na výrobu nové verze této výstavy nebyly – a basta. Samozřejmě jsme to tak nemohli nechat, a skutečně se nám podařilo od velkorysých českých, rakouských, švýcarských a německých sponzorů vybrat potřebných téměř 500 000 marek a vytvořili jsme vlastní verzi výstavy. To se ale naší centrále v Mnichově vůbec nelíbilo. Tamní kolegové se obávali, že ztratí kontrolu nad tím, jak a kde je výstava prezentována. Z ničeho nic jsme tak přece jen dostali oficiální verzi výstavy, což si ovšem vynutilo trapné omluvy a vracení peněz sponzorům. Naštěstí jsme si to ale u našich partnerů dlouhodobě nerozházeli.

Kromě toho, že jsme pořádali některé výborné akce, jsme také přispěli ke kontinuálnímu rozvoji jazykových kurzů. Deset let od založení Goethe-Institutu v Praze byly už naše kurzy němčiny pevnou součástí vzdělávací nabídky v českém hlavním městě. Výše kurzovného, která bohužel rok za rokem více či méně stoupala – což požadovala naše centrála ve snaze finančně podpořit činnost Goethe-Institutu v zahraničí – naštěstí příliš neovlivnila počty nově zapsaných kurzistů a zájemců u zkoušky, a to na žádné z jazykových úrovní A1 až C2. Za přesvědčivou kvalitu jazykové výuky je přitom nutné poděkovat zejména vysoce kvalifikovanému kolegiu českých a německých učitelek a učitelů a samozřejmě také prozíravému vedení jazykového oddělení. 

Večery na modré pohovce

Jako mimořádně úspěšný se ukázal být projekt Západovýchodní divan, který v roce 2002 vytvořila naše knihovna spolu se studenty germanistiky při Univerzitě Karlově. Cílem bylo přiblížit mladým Češkám a Čechům německy psanou literaturu. V tomto ohledu stojí za připomenutí především velmi oceňovaná literární akce s německým spisovatelem narozeným v Rusku Wladimirem Kaminerem – ten, usazený na modré pohovce v knihovně, četl ze svého úspěšného románu Russendisko, přičemž byl hustě obklopen mladými českými lidmi, ale třeba také tehdejším německým velvyslancem dr. Libalem a jeho ženou.

Pokud jde o kulturní program, ráda bych vzpomenula na umělecký projekt tehdy ještě mladého českého umělce Milana Caise. Ten instaloval na střechu Goethe-Institutu počítačově ovládanou světelnou projekci, jež byla viditelná až k Pražskému hradu. Šlo o dvě permanentně se pohybující oči, jejichž předlohou byl zrak Václava Havla. Tento umělecký spektákl vzbudil velkou pozornost, postaral se o to, že se o Goethe-Institutu mluvilo nejen mezi Pražany, ale i mezi četnými návštěvníky města. Institutu se dostalo zájmu jako nikdy předtím a celý projekt byl pro každého, kdo s ním přišel do styku, nezapomenutelným zážitkem. Setkala jsem se s mnoha zajímavými lidmi, chci zde ale jmenovat jen některé. Patří k nim jistě Lenka Reinerová – k jejímuž pozdějšímu ocenění Goethovou medailí jsem mohla přispět – a Eduard Goldstücker, což byl mimo jiné člen Saské akademie věd. Nebo velvyslanec František Černý, doyen české diplomacie, který je do mých vzpomínek neodmyslitelně zapsán. V tomto směru bylo mimochodem výhodné, že se ředitelský byt nachází přímo v institutu a bylo tak možné spojovat pracovní s osobním: četné hovory s autory, referenty a filmaři či našimi dalšími hosty, kteří do mého tehdejšího bytu přicházeli, se vyznačovaly velkou mírou otevřenosti a sympatie, ale také kritickými reflexemi konkrétních akcí.

Všichni na jedné lodi

Za dobou, kterou jsem strávila v Praze, se ohlížím se velkou vděčností. Chtěla bych především mým kolegyním a kolegům srdečně poděkovat za vstřícnost a podporu, které se mi tam dostalo. Společně jsme toho pro náš institut hodně dokázali.

A opomenout nechci ani vzpomínku na to, jak velkolepě se zachovali naše kolegyně a kolegové ze správního oddělení v roce 2002, kdy Prahu sužovala stoletá povodeň. Goethe-Institut byl tehdy přes léto uzavřený a jen díky jejich aktivnímu úsilí se podařilo zabránit nejhoršímu. Jejich angažovanost jsem vnímala jako důkaz toho, jak moc jsou naši lidé s institutem spjati, jako důkaz pro to, že pro řadu z nich je kouskem „domova“, ostatně stejně jako pro mě.