2019—2020
Vzpomínky na současnost

Jaké je to vést Goethe-Institut v době pandemie? Co všechno se musí v každodenním režimu změnit, když i jazyková a kulturní činnost začne náhle podléhat krizovému vedení? Rozhovor s Angelikou Ridder, ředitelkou Goethe-Institutu v Česku.

Od: Angelika Ridder

Se svým působením v Praze budu – bohužel – spojovat také pandemii koronaviru. Doba, kterou mohu strávit na jakékoliv pobočce Goethe-Institutu je omezená, to už je zkrátka v mé práci takové pravidlo. Obvykle má člověk jen zhruba pět let času na to, aby pro jednu ze zahraničíních poboček Goethe-Institutu pracoval, pak je nutné jít zase dál, na další stanoviště.

V „normálních dobách“ to probíhá takto: V prvním roce přijdete na nové místo, zažíváte euforii i nejistotu, vstřebáváte dojmy a stavíte si svůj svět. Pokoušíte se krok za krokem osvojit si nové úkoly, poznat všechny partnerské institutce i nové kolegyně a kolegy, procvičit se v místním jazyce (ach!) a samozřejmě se také zorientovat ve všech otázkách, které vám kladou běžné dny: Kde je tady dobrý pekař? Který švec opraví moje milované boty? Kam budu chodit sportovat?

Druhý rok je geniální, tedy opět za „normálních“ okolností. To už si člověk na novém místě zvykne, zařídí se, pozná běh roku se všemi jeho danostmi a stihne alespoň jednou navštívit všechny Goethe-Instituty ve svém regionu. Člověk už má jistou představu o tématech, která v hostitelské zemi rezonují a zná partnery, s nimiž na těchto tématech může pracovat. A právě uprostřed této doby jako by někdo vytáhl zástrčku ze zásuvky. Tak jsem to alespoň pociťovala, když byl v Česku v polovině března 2020 vyhlášen nouzový stav a život začal fungovat jaksi „na dálku“. Krize samotná pro mě osobně nebyla v prvních týdnech nějak zásadně velká. Nastavit nová pravidla, učinit rozhodnutí, komunikovat do všech směrů – to bylo náročné, ale ne frustrující. Teď, během „koronového“ podzimu, vnímám situaci komplexněji. Realisticky viděno bude totiž ještě dlouho trvat, než bude Goethe-Institut opět smět být domem, který je pro všechny otevřený. Touha po tom nicméně roste každým dnem.

Teplo lidských setkání

Můj čas v Praze tedy probíhá úplně jinak, než jak tomu bylo na mých předchozích postech v Oslu, Paříži nebo Mnichově. Přesto mi samozřejmě z pobytu v Praze nezůstane v paměti jen zmíněná pandemie. Prahu jako takovou znám ostatně dobře, na návštěvy do ní zavítávám posledních dvacet let. V samotném institutu a ve zdejším bytě pro ředitele se cítím jako doma. Dům nabízí čarokrásný pohled na Hradčany, jejichž fascinující, v decentních barvách nasvícené stavby obdivuji téměř každý den poté, co přijdu „domů“.

V paměti mi rovněž zůstane až hmatatelné nadšení našich hostů z práce Goethe-Institutu a teplo lidského setkávání. Nezapomenutelná je pro mě rovněž první služební cesta po Česku. Hned ten den, kdy jsem nastoupila coby vedoucí Goethe-Institutu v Praze, mě povinnosti zavály do Karlových Varů na Dny karlovarských autorů, což je setkávání německých, českých a rakouských spisovatelek a spisovatelů. Cestovala jsem tam společně s bývalým velvyslancem v Německu Františkem Černým. A byla to cesta naplněná napínavým vypravováním! Pan Černý je opravdovým svědkem své doby. Z mládí může vyprávět o válečných i poválečných letech, v dospělém věku angažovaně prožíval rok 1968 i obtížnou dobu po něm, stejně jako sametovou revoluci. Velice blízký si byl dokonce i s prezidentem Václavem Havlem! Svými hlubokými znalostmi a svými anekdotami mi zemi velkolepě představil, z čehož jsem mohla bohatě čerpat i později, neboť do doby mého působení v Praze spadá 30. výročí pádu Berlínské zdi, zmíněné sametové revoluce, znovusjednocení Německa i založení zdejšího Goethe-Institutu.

Stále od začátku

A když už mluvíme o těch třicátých výročích: budovu, v níž Goethe-Institut od revoluce sídlí, nechal její majitel v letech 2019-2020 kousek po kousku restaurovat, a to samozejmě se zřetelem k její památkové hodnotě. Na domě se to krásně projevilo. Je bohužel naším údělem v době pandemie, že tuto krásu mohou vnímat jen nemnozí návštěvníci, pročež zatím dostatečně nevynikne.

Návštěvníci a návštěvnice Goethe-Institutu mě mimochodem stále znovu překvapují tím, jak velký zájem o Německo mají a jak mnoho o něm vědí. V paměti mi zůstane i hospitace v jednom jazykovém kurzu pro děti: nadšení, s nímž zde byla „rozehrána“ němčina, tedy jazyk, který skutečně nepatří mezi ty nejjednodušší, mě naplnilo upřímnou radostí!

Na závěr bych ráda řekla, že pro mě, stejně jako pro všechny spolupracovníky, je v této době, kdy se zdá, že pravidla hry určuje pandemie koronaviru, velkou výzvou nově nastavit běžný provoz celého Goethe-Institutu. Pořád nám ale zbývá dost možností k tomu, abychom v kulturní a jazykové práci pokračovali. I kdyby to mělo být „jen“ online. Je pro mě vždy důležité, abychom dům udrželi otevřený tak dlouho, jak to jde a byli dosažitelní pro všechny naše návštěvníky a kurzisty. I třicet let po otevření Goethe-Institutu je zjevné, že máme lidem hodně co nabídnout a že je naše nabídka, i v těžkých dobách, ráda přijímána. Mám z toho velkou radost.