„Tak úplně jsem nevěděla, do čeho jdu“

Často se říká, že nic není starší než včerejší noviny. Pro Angeliku Hájkovou byly staré noviny to, co jí změnilo život. Přečtěte si příběh o první východoněmecké ajťačce v Praze, pro níž se Goethe-Institut stal srdeční záležitostí.

Od: Angelika Hájková

Byl začátek roku 1993. Německo se teprve před nedávnem znovu sjednotilo, zatímco Československo bylo čerstvě rozdělené. Já v té době hledala práci a narazila jsem na inzerát, který v novinách nabízel pracovní místo v Goethe-Institutu. Hned jsem věděla, že tohle místo chci.

Při přijímacím pohovoru to bylo poprvé, kdy jsem překročila práh domu na Masarykově nábřeží, domu, který byl ještě krátce předtím východoněmeckým velvyslanectvím. U pohovoru jsem se necítila moc uvolněně – já, východní Němka, jsem tu najednou seděla proti čtyřem Němcům ze západu. Vzdor napětí jsem to místo nicméně dostala.

Nakonec jde vždycky o lidi…

Tak úplně jsem nevěděla, do čeho jdu, ale hned od počátku bylo zajímavé, s jakou profesionalitou mě tehdejší kolegyně a kolegové zaučovali. Náš tehdejší tým, tedy první ředitel institutu Jochen Bloss spolu s Andreasem Ströhlem, Christophem Bartmannem a Marlene Pölcher, na mě trvale zapůsobil a dokázal mě pro práci v Goethe-Institutu upřímně nadchnout. První kolegyně, která pro mě byla skutečně velmi důležitá, byla Astrid Prackatzsch, vůbec první tlumočnice Goethe-Institutu. Také technik Jürgen Plönnings a Monika Valter mi v prvních dnech hodně pomohli, abych vše zvládla.

Už od svého založení, tedy od 90. let, otevíral Goethe-Institut tabuizovaná témata. A to například skrze retrospektivu filmařů, které jsme před revolucí prostě v kinech nemohli vidět. Coby asistentka vedení institutu jsem měla dlouhá léta možnost se na zajímavých projektech programového oddělení podílet. Ráda přitom vzpomínám třeba na instalaci Milana Caise, který umístil na střechu Goethe-Institutu obří oči. Nebo na mladou Yvonu Kreuzmanovou, která založila festival Tanec Praha. Důležitá pro mě byla i choreografie Sashy Waltz, první, kterou jsem v životě viděla. Nebo pořad Literární kvartet, který se jednou natáčel ve foyer našeho domu. Mimořádné místo v mých vzpomínkách patří čtení Marcela Reich-Ranického nebo Güntera Grasse a Pavla Kohouta.

První východoněmecká ajťačka v Praze

Hned v roce 1993 jsme dostali dva počítače. Jeden do účtárny a druhý do kanceláře jazykových kurzů. Jinak jsme všichni pracovali na psacích strojích značky Robotron. Když k nám jednou nakráčel kolega Andreas Ströhl s notebookem a vysvětlil nám, jak funguje e-mail a co je to modem, okamžitě mě to fascinovalo. Tak jsem se stala ajťačkou a až do připojení na internet v roce 2002 jsem se starala o tři modemy a šest počítačů, které tehdy v domě byly.

Činnost ve správním oddělení může řadě lidí připadat nezajímavá, ale já jsem se po letech v práci s čísly opravdu našla. Finanční účetnictví je totiž týmová práce, i když to tak možná na první pohled nevypadá. V účtárně je důležité, aby do sebe vše hladce zapadalo, a když nám na konci roku sedí uzávěrka, je to krásný pocit, k němuž svým dílem přispěl každý člen týmu.

Nejobtížnější časy mi nastaly, když byl Goethe-Institut zapsán do českého obchodního rejstříku. Účtování daně z přidané hodnoty a vedení nejen německého, ale i českého účetnictví bylo obtížné, tím spíše, že najednou nestačilo, abych problematice účtování DPH rozuměla sama, ale musela jsem ji umět i vysvětlit kolegyním a kolegům. Byla to velká výzva, kterou jsem prošla s odřenýma ušima. Ale konec dobrý, všechno dobré. Společně jsme to nakonec zvládli.

Od sklepa na půdu a zase zpátky

I vlastní péče o náš dům je vzrušující úkol. Od roku 1993 jsme budovu Goethe-Institutu podstatně změnili, od sklepa až po půdu. Společně s naším pronajímatelem jsme renovovali nejen fasádu, ale i každý vnitřní prostor, každou zeď. Řada věcí se přitom navrátila ke svému původnímu lesku – tak jsme například nedávno vrátili dveře a zárubně do podoby, kterou měly v roce 1906. Každý den mám radost z toho, že smím pracovat v tak krásném domě, a jsem samozřejmě i trochu hrdá na to, že jsem mohla se všemi těmi proměnami domu pomáhat.

Když jsem do budovy vkročila poprvé, byla jsem tak nervózní, že jsem si její krásy ani pořádně nevšimla. Měla jsem ale štěstí, náš zakládající ředitel doktor Bloss mě později domem důkladně provedl a hned mi přitom udělil přednášku z dějin a architektury. Dostala jsem od něj také tipy na to, co si o secesi a o našem domě mohu sama dohledat. Silně to na mě zapůsobilo. Jochen Bloss mě často překvapil svou upřímnou snahou mě něco naučit, takže jsem se skutečně snažila v nejvyšší možné míře všechny informace vstřebat a s postupem doby mě to bavilo víc a víc. Ještě dnes mohu jen stěží uvěřit tomu, že pracuji na tak pěkném místě a  po boku tolika příjemných kolegyní a kolegů.

Proč jsem zůstala?

Zůstala jsem v Goethe-Institutu tak dlouho, protože zdejší práce je velmi pestrá. Každý nový ředitel či ředitelka se programově zaměřuje na jinou oblast kultury, a tak jsem se dosud prostřednictvím sedmi ředitelů mohla blízce seznámit se sedmi různými aspekty německé kulturní politiky v zahraničí. Zastupovat moderní Německo, otevírat společenské problémy – to je jistě něco, co bude spolu s jazykovým vzděláváním pro české publikum zajímavé i do budoucna.

Osobně si na Goethe-Institutu nejvíc cením zajímavých setkání s lidmi z celého světa, s lidmi všech vyznání. Je přitom jedno, jestli jsou to návštěvníci nebo kolegové z ostatních institutů. Přála bych Goethe-Institutu, aby si nadále zachoval svou pohodovou pracovní atmosféru.