Kultura

Jistěže existuje, to muzejní město. Idyla z pohlednice a jejích 180 mostů. Ale Martin Becker ví, kde její duch ožívá: v zapadlých putykách a za promrholených nocí, v někdejších dělnických čtvrtích, kam najednou večer všichni míří, a v opravnách kol, které jsou zároveň kavárnou. A ví taky, že existuje Česko mimo hlavní město. Zajedeme si s ním do Brna, Ostravy, Karlových Varů a taky do Krkonoš. Osvětlí nám sladkobolnou zádumčivost české duše, ale také „český humor“. A ukáže nám, kde se dodneška stávají české zázraky.

Se svolením nakladatelství Piper zveřejňumeme první kapitolu z knihy Martina Beckera Návod k použití Prahy a České republiky. Na jádu si můžete přečíst také rozhovor s autorem knihy, Šarlatán s růžovýma brýlema.

Když jsem byl poprvé v Česku, nevěděl jsem o té zemi vůbec nic. Nepřečetl jsem si žádného průvodce, nezabýval se jazykem, nemluvě o historii země. Neměl jsem tedy o ničem ani potuchu. Ale možná to tak bylo správně. Upřímně, jak jinak se zaláskujete? Ráno vstanete a nemáte tušení, že ještě ten stejný den, řekněme v hospodě nebo kdekoli jinde, vás zasáhne blesk tak, že cestou domů vrávoráte, a to ne z opilosti, že se zamilujete tak, že poté už nikdy nic nebude jako předtím.

Přiznávám se, už teď jsem udělal odbočku v meandrujícím stylu českých hospodských historek, ale ruku na neklidně bijící srdce, ono to přece ani nejde jinak. Protože když mluvím o České republice, tak musím mluvit i o lásce. A já se opravdu okamžitě zamiloval. Když jsem poprvé uviděl ty nezvyklé háčky nad písmeny na informační ceduli v metru, když jsem ucítil ty nezaměnitelné vůně z hospodské kuchyně – a když jsem hned první den skončil v pražské nemocnici, z níž kdysi národní básník Bohumil Hrabal při krmení holubů skočil z okna vstříc smrti, načež mu železničáři vzdali hold stávkou. Ale to už jsme uprostřed všech těch neuvěřitelných historek, které k tomuto městu a zemi neodvratně patří stejně jako pivo a smažený sýr, abych z rukávu vysypal pár klišé, které mimochodem nejsou vůbec mimo mísu.

Praha je, a to je potřeba vědět, chce-li člověk propadnout jejímu šarmu, něčím víc než spoustou věží a mostů přes Vltavu. Ty tam mají taky. A i ty jsou okouzlující. Ale tohle město je vlastně uchvacující hlavně tam, kde to člověk nejmíň čeká. V zapadlých putykách a za promrholených nocí. Ve špinavých bočních uličkách a v rozvrzaných tramvajích.

Neznám jiné středoevropské město, kde by historie a literatura byly permanentně tak přítomné. Tady je člověk potkává na každém kroku, například vzpomínky na velikány tohoto města, zmiňme alespoň Franze Kafku nebo Jaroslava Haška. A neznám jinou evropskou metropoli, která by procházela tak radikální proměnou: nové kavárny tu rostou jako houby po dešti, kulturní život vzkvétá – ale nedělejme si iluze o tom, že se tu někdo psaním nebo písničkami dokáže uživit.

Vydejme se na místa, která člověk bez českého doprovodu nenajde, opusťme vyšlapané pěšinky turistických mas, ztraťme se v dnech a nocích jedné z nejvíce vzrušujících metropolí. Samozřejmě že by si měl člověk zajít ke Kafkovu hrobu a dát si vepřo knedlo zelo, to dnes mimochodem dostanete i ve veganské verzi, a nechat se pak od číšníka napálit. Samozřejmě že si člověk jednou za život může dopřát turistické nachlazení, protože se od mrznoucího malíře turistů ve stínu rovněž mrznoucích jazzových muzikantů nechá navždy zvěčnit na Karlově mostě – ale co potom?

No a pak konečně začne ta skutečná Praha. Pak s námi to město začne mluvit. A pokud chcete začít mluvit hned po vystoupení z vlaku začít, tak řekněte ahoj. Ahoj se říká i na rozloučenou. Naučte se slova pivo, láska a taky ty vole! To může být výraz úžasu, pobouření, ale i čirého štěstí. Ty vole jde vlastně říct téměř kdykoli a vyvolat tak mocně ironický dojem, obzvlášť, jsou-li to jediná česká slova, která používáte – tedy přinejmenším v Praze, kde pro takové voloviny mají pochopení.

Tento návod k použití má být návodem, jak použít město a jeho okolí – včetně zevrubného oslavování Čechů a jejich svéráznosti. Nesmrtelný Václav Havel, mladá generace Pražáků, kteří městu dávají novou svěží tvář, protivní číšníci a ta podivuhodná dáma, která dennodenně na Karlově náměstí prodává květiny: právě ti nás na naší túře městem budou doprovázet. A za hranicemi města můžeme v kouzelně pomalých vlacích objevovat i zbytek této země. Zažijeme všelijaké kafkoviny, seznáme se s češtinou a necháme si vyprávět, proč je v Ostravě někdy lepší zavřít zobák, v karlovarském kasínu se budeme cítit jako James Bond, odejdeme z něj úplně bez peněz a nakonec uslyšíme jen české blues. Více než dvě hodiny v kuse budeme sedět v tramvaji a nejméně minutu a půl stát na eskalátorech, zažijeme výpravčího v pikantních situacích a v Krkonoších na česko-polské hranici budeme jen naslouchat větru, dokud všechno absolutně neustane. A při troše štěstí bude mít v lese široko daleko jediná vesnice ještě otevřeno a my si budeme moct zajít „na jedno“, což se ale nakonec může protáhnout až do rána.

Tak už je to venku: k české duši vede spousta cest. A z Prahy je to všude kousek, jen co by kamenem dohodil. Protože země je malá a vlaky jsou sice často pomalé, ale spolehlivé. A na český humor, od kterého se celý svět má co učit, je všude spolehnutí. Je to přece jen elixír života, hned vedle piva. Musí, protože jinak to ani nejde. To není vtip.

P.S. Tu radu s „Ty vole!“ beru raději okamžitě zpátky. Člověk tak ze sebe fakt může udělat vola. Musím vám zprostředkovat, co mi nedávno vyprávěla jedna rodilá Pražačka – je to cenná odborná rada pro cestování po Česku a i tento návod k použití: „Není nic trapnějšího než cizinci, kteří neustále vykřikují ‚ty vole‘! Ať už s přízvukem nebo ne.“ To je důležitá poznámka. Ty vole!