Život

Jak zlepšit svět cyklistikou

Erik Fährmann, Thomas Jakel, Maushami Chetty a Johann Angermann projeli za šest měsíců na kole deset zemí. Na cestě do Maháráštry, indického svazového státu, mladí Berlíňané urazili 10 000 kilometrů, během nichž agitovali za dobročinný cíl své cyklistické tour. Tito čtyři mladíci vytvořili projekt na financování stavby latrín v Garade, vesnici jihovýchodně od Bombaje.

„Víc než 800 milionů Indů, přes 70 procent obyvatelstva, nemá přístup k toaletě,“ vysvětluje Erik pozadí projektu (www.gutsforchange.de). Vykonávání potřeby ve volném prostoru, takzvané „open defecation“, je prý důvodem, proč je pitná voda v Indii a v mnoha dalších rozvojových zemích znečištěná do té míry, že každý den celosvětově přivodí smrt 6 000 lidem. „Latríny jsou jednoduché řešení tohoto problému,“ říká Erik. „Jsou trvalé, protože exkrementy se recyklují tak, že se nakonec nedostanou do pitné vody.“

Problém je v tom, že sanitární keramika je drahá, ve vesnicích jako Garade navíc patří open defecation ke kulturní normalitě. „Nelze tam jednoduše nakráčet a postavit latríny. To se musí stát v úzké spolupráci s místními,“ vysvětluje Erik.

Finance přitom představují ten menší problém. Se svou sbírkou již čtyři cyklisté vybrali 13 000 eur. Peníze investují do projektu toalet a rovněž do dokumentárního filmu o své cestě, který měl premiéru v dubnu 2013 v Berlíně.

Skutečnost, že se Erik zúčastnil cyklotury, nesouvisí jen s projektem latrín. „Zajímalo mě vidět, jak vlastně žije většina světa. Luxus, který požíváme v Evropě, patří vpravdě zanedbatelné menšině.“

Největší dojem na něj během cesty do Indie udělaly přibližně dvouměsíční pobyty v Turecku a v Íránu. „Je to samozřejmě úplně jiný pocit cestovat na kole, a ne autobusem nebo autem. Již fakt, že jste tak blízko u země, vám cestu značně zintenzivní,“ popisuje 27letý muž své dojmy.

Právě v Turecku a v Íránu se setkali s obzvlášť velkou pohostinností. „Jako Berlíňan jsem celý život prožil po boku lidí s tureckým původem. Až v Turecku mi došlo, že o jejich kulturních kořenech vlastně vůbec nic nevím.“

Na další cestě ho zase překvapilo, kolik Íránců se této cyklistické sestavě z ciziny otevřeně svěřovalo s kritikou tamější vlády. „Měl jsem pocit, jako by každý, koho jsme v Íránu potkali, v nás za každou cenu chtěl vyvolat pozitivní dojem ze společnosti.“ To se Íráncům také povedlo: „V Íránu jsme strávili asi nejhezčí chvíle. Pokud se tedy odhlédne od situace okolo internetu,“ poznamenává Erik s odkazem na cenzuru v této zemi.

Když Erik vypráví o cyklovýpravě, zní to nejdřív jako velké dobrodružství. Ve skutečnosti však šlo o akci předem naplánovanou do posledního detailu – od víz do neevropských zemí po konkrétní přípravu na přejezd jednotlivými zeměmi. Počínaje Tureckem skupina začala s jazykovými rychlokurzy pro každou další zemi, kterou projížděla.

Komunikace byla tématem ale už před začátkem cesty. „Když spolu po několik měsíců máte strávit 24 hodin denně, lze předvídat občasné krize,“ říká Erik. „Proto jsme se už předem snažili připravit různými metodami a tematickou literaturou na mezilidské konflikty. A samozřejmě že na takovém putování takové chvíle nastanou, protože každý má jiné potřeby.“ Co pomůže? „Komunikace,“ říká Erik, který od svého návratu z poutě pokračuje ve studiu kulturologie.

Erik se vydal na kolo s cílem zprostředkovat v jiném koutě světa nějakou trvalou myšlenku. Co mu cesta dala do dalšího života, formuluje celkem trefně: „Už necítím potřebu muset být zároveň na dvou místech. Kvalitu prvního zážitku zmenšuje, pokud si současně přeji zažívat něco jiného.“