Život

Vašku, jak to, že ještě neneseš novou knížku z tiskárny?

Vašek: Asi potřebuju nějaký čas, abych si to v hlavě srovnal a vybral, co bylo nejzajímavější, nejpodstatnější, nejsilnější. Teprve až zjistím, že to za to stojí, tak se do ní pustím. Tentokrát jsem ale na cestu jel s tím, že možná nějaká knížka vznikne, takže jsem si kromě denních zápisků z cesty dělal i vlastní poznámky bokem, který jsem klukům neukazoval. Díky nim si tak můžu líp vybavit konkrétní den a taky použít přímou řeč, která text oživuje. Právě to mě u první knížky trochu limitovalo, nechtěl jsem klukům vkládat do pusy něco, co neřekli.

Když jste se o vaší cestě do Lisabonu poprvé zmínili vašim rodičům a kamarádům, jak to brali?

David: Je škoda, že už to brali jako běžnou věc. Říkali, že pokud jsme dojeli do Chorvatska a do Kodaně, tak do Lisabonu to určitě zvládneme. Jenže pro nás to byla velká výzva, protože do Lisabonu je to čtyřikrát dál.

Vašek: Svým způsobem bylo tohle očekávání od ostatních zavazující. My jsme si tentokrát nebyli jistý ani trochu.

A co během cesty? Měli jste někdy chuť to vzdát?

Vašek: U předchozích výprav jsem tenhle pocit neměl, ale objevil se právě až při cestě do Portugalska, kdy jsme byli pryč už dvaadvacet dní. Když jsme dojeli do Francie do kempu, podívali se na mapu a viděli, že musíme ujet minimálně ještě jednou tolik, tak jsem vážně pochyboval, že to dokážeme.

Problémem tedy nebylo, že byste nezvládali fyzicky, ale spíš vás děsila představa té vzdálenosti?

Vašek: Přesně tak, mnohem náročnější to bylo psychicky.

David: Když jsme na předchozích cestách plánovali ujet řekněme dvanáct set kilometrů, tak ve výsledku se to snížilo třeba na tisíc. Kdežto v případě Lisabonu se z plánovaných tří tisíců nakonec staly tisíce čtyři. Na druhou stranu opravdu dlouhý ti to přijde až ve chvíli, kdy se vracíš zpátky autem nebo letadlem.

Zvládnout tak dlouhou cestu není jen tak. Věnovali jste se před cestou nějaké speciální přípravě?

Vašek: Letos jsme vyrazili do Krušných hor. Poprvé jsme si tak zkusili jet v novém složení, otestovali jsme brašny a všechno ostatní vybavení, jestli funguje, jak má. Navíc díky tomu, že jsme jeli v náročným terénu, nám to pomohlo i fyzicky.

David: Jinak si ale myslím, že pokud člověk přes rok alespoň trochu sportuje, tak fyzická příprava není zase tolik důležitá. První dva dny na kole nejsou nic moc, ale postupně si tělo začne zvykat na to, že sto kilometrů denně je základ, a jízda začíná být příjemnější.

Potkaly vás během cesty nějaké větší komplikace?

Vašek: Všichni jsme se báli, že budeme mít problémy s kolenama. A nakonec paradoxně David, kterýmu se to vždycky vyhýbalo, musel v Ženevě kvůli kolenu odstoupit.

David: Já jsem začal mít problémy už asi třetí den, ale klukům jsem o tom řekl až ve chvíli, kdy jsem bolestí nemohl vydržet. To už bylo pozdě. Bývali jsme si mohli dát den oddych, nebo by mi Vašek dal nějaký prášky, ale já si to koleno doslova zrasil.

Vašek: David celou dobu mlčel a pak jsme přijeli do Lausanne a on najednou říká: „Ty jo, mě to bolí tak strašně, že asi zejtra pojedu domů.“ To byl pro nás obrovskej šok. Kdybych si měl z celý cesty vybrat nejhorší zážitek, tak bohužel vím, kam sáhnout.

Nejen kluky, ale hlavně tebe, Davide, to muselo hodně mrzet.

David: Ve Španělsku, na Gibraltaru nebo v Portugalsku jsem předtím nikdy nebyl, takže jsem se na cestu vážně těšil. Ale na druhou stranu, když jsem si prožil ty nejbolestivější dny na kole, bylo to pro mě vysvobození. Zase to byla další zkušenost: už umíme opravit kola, naplánovat cestu, ale tyhle zdravotní problémy jsme předtím nikdy řešit nemuseli.

Spočítali jste si zpětně, na kolik vás cesta do Portugalska vyšla?

Vašek: Původně jsme uvažovali, že nám bude stačit deset eur na den. Samozřejmě bychom se do toho vešli, ale já to beru tak, že je to dovolená, takže pokud mám na něco chuť, tak si to koupím a neřeším, jestli pivo stojí jedno euro nebo čtyři. Ve skutečnosti jsme pak utratili kolem patnácti eur denně, takže nás cesta včetně ubytování v Lisabonu, letenky zpátky a výdajů vyšla na třicet až třicet pět tisíc.

To celkem jde, pokud si uvědomíte, že skoro stejnou částku byste zaplatili za čtrnáct dní v lepším hotelu na jihu Španělska.

Vašek: Samozřejmě a my k tomu máme ještě měsíc a půl na cestě a plno zážitků. Letos jsme navíc jako novinku vymysleli otevřený účet na internetu, kam nám lidi mohli přispět na naši výpravu. Díky tomu jsme vybrali přes třicet tisíc korun, což nám pokrylo celý ubytování a ještě každýmu polovinu letenky domů. Vůbec jsme nepočítali s tím, že bychom vybrali tolik peněz, takže velký dík všem, kteří tam nějaký peníze poslali.

David: Taky je to způsobený tím, že dřív nám každýmu přispěli rodiče do kapsy, zatímco teď to mohli poslat přímo na účet, takže se to usměrnilo v jeden proud.

Vašek: Jasně, že značná část byla od lidí z rodiny, ale i tak mi to přišlo jako super zkušenost. Nejenom, že lidi baví nás sledovat, ale jsou ochotní nás i finančně podpořit. Snažili jsme se proto dělat víc věcí směrem ven – uspořádali jsme předodjezdovou besedu, vytvořili webový stránky a taky jsme použili GPS tracking přes mobil, což znamenalo, že lidi mohli na webu téměř aktuálně sledovat, kde se momentálně nacházíme. Ten zájem mě fakt překvapil a vyvrcholilo to tím, že když jsme se vraceli zpátky a nejvěrnější fanoušci nám připravili přivítání na letišti, tak nás mezi nimi dokonce vítal úplně cizí člověk.

Dokážete říct, co vás na vašich výpravách nejvíc láká? Je to právě ta cesta, nebo už se nemůžete dočkat, až dosáhnete cíle?

Vašek: Myslím, že to, co děláme, je živoucím důkazem toho, že cesta je cíl a my se těšíme na všechno, co je s ní spojený. Úplně vypneš a soustředíš se jen na konkrétní den – hlavně na to, že musíš najít něco k jídlu, místo na spaní, nezmoknout a když zmokneš, tak si z toho nic nedělat.

David: A hlavně kolo je vynikající dopravní prostředek, protože na něm člověk jede tak rychle, aby se za den někam hnul, ale zároveň dostatečně pomalu, aby se mu země jen nemihla za okýnkem. Může ji poznat, setkat se s lidma a celkově je to mnohem osobnější, než když jen projíždí na motorce nebo autem.

Když jste měli možnost procestovat tolik zemí a setkat se místními lidmi, nabouralo to nějaké stereotypy a názory, které jste možná dřív měli?

David: Hodně mě překvapilo Dánsko. My o něm u nás slyšíme hlavně, když do Prahy přijíždějí studenti opíjet se na hotely, ale ve skutečnosti jsem tam objevil moc příjemný lidi. Nějakej člověk nás tam například nechal přespat u sebe na zahradě. Když jsem si to pak sumíroval v hlavě, tak jsem si řekl, že možná čím je člověk dál od domova, tím jsou lidi příjemnější.

Vašek: Já jsem na základě cest asi nejvíc změnil názor na Němce. Třeba při cestě do Kodaně jsme se na náměstí potkali s jedním pánem, řekli jsme mu, co jsme zač a kam jedeme a on nám sám nabídl, že můžeme přespat u něj v bytě. Nakonec jsme pro sebe měli celej podkrovní byt, a dokonce nám dal i klíče od jeho domu. To bych fakt nečekal. A stejně to bylo i při letošní cestě. Zastavili jsme třeba u informační tabule nebo na silnici s mapou v ruce a lidi se skoro předbíhali, jestli nám můžou pomoct. Takže proti Němcům nemůžu říct jediný křivý slovo – poznal jsem je jako strašně ochotnej a nápomocnej národ.

Z vašeho dosavadního putování vyplývá, že příští cesta by měla směřovat na východ. Máte už v hlavě nějaký plán?

David: Nikdy to nebylo tak, že bychom si řekli, kdy začneme plánovat další akci. Mezi sebou jsme vlastně o cestě na východ ještě ani nemluvili, i když všichni víme, že tam chceme jet. Důležitý impuls přichází vždycky na nový rok, tak aspoň se máme na co těšit.

Vašek: Zatím žádnou vizi nemáme, ale je pravda, že mě to za ty tři roky ještě nepřestalo bavit a byla by škoda tenhle okruh čtyř světových stran nedokončit. Čekají nás ale státnice a navíc politická situace na východě není úplně dobrá, takže je těžký něco plánovat. Kdo ví, jestli ten východ dokončíme v létě, za dva roky, nebo s dětmi za třicet let, ale já bych se tam strašně rád ještě vypravil.