Život

Berlín, čtvrť Dahlem. Široké aleje, velkorysé zelené plochy, luxusní vily. Skutečnost, že Raphael Fellmer našel příbytek zrovna zde, v jedné z nejbohatších čtvrtí hlavního města, zapadá do světonázoru mladého otce od rodiny: peníze, to je to poslední, co člověk k dobrému životu potřebuje. „Protože peníze“, jak tvrdí Raphael, „činí člověka závislým, korumpují, omezují.“ V mírovém centru evangelické obce Dům Martina Niemöllera (Martin-Niemöller-Haus), žije se svou přítelkyní Nieves a malou Almou Lucií – bez placení nájmu. Raphael vypomáhá v kanceláři a na zahradě.

Jako dítě chtěl být milionářem. Aby mohl bojovat s chudobou na světě. Později si myslel, že by řešením mohla být politika. Dnes 29letý muž pochopil, že řešením je on sám. Jediným východiskem je pro Raphaela únik ze systému.

V prostorném obýváku přijímá spoustu novinářů, kteří jsou zvědaví na mladého muže, který se zřekl peněz. Zde Raphael vysvětluje, co je na směnném prostředku tak špatného. Na hranatý obličej a rozčepýřené blonďaté vlasy dopadají teplé sluneční paprsky. Osvícenou společnost, to by si Raphael přál.

Proč jsou za problémy našeho světa zodpovědné právě peníze? Jsou snad celkem praktické, nebo ne?

K penězům patří vlastnictví, materializmus, profit, lačnost. A ničení životního prostředí. Vždyť nevíme, kde naše peníze již všude pracovaly, jak špinavé jsou. Když si kupuju nějaký výrobek, i kdyby to bylo ekologické jednolitrové auto, je v něm utopena práce mnoha lidí a také spousta zdrojů. To je takzvaná šedá energie. U potravin a textilií hovoříme o virtuální vodě.

Virtuální vodě?

Přímá spotřeba vody jednoho Němce za den činí zhruba 120 litrů – při sprchování, umývání nádobí a tak dál. Virtuální vody spotřebujeme v průměru 5 500 litrů. Den za dnem! A většina lidí o tom nemá nejmenší tušení. Víc než polovina přichází z oblastí mimo EU, často ze zemí, které trpí nedostatkem vody. Průmysl okolo zvířat je celosvětově jedním z největších spotřebitelů vody. Kilo masa spotřebuje 15 000 až 16 000 litrů vody. Kilo textilu spotřebuje víc než 12 000 litrů. V Německu vyhazujeme každý rok milion tun textilu. To je neuvěřitelné plýtvání.

A odkud je ten svetr, co máš na sobě?

Od přátel, kteří ho vyřadili. Vždyť to známe všichni, máme po skříních nekonečně mnoho oblečení, které nepoužíváme. Lepší než vyhodit je dát ho někomu dalšímu.

Raphaelův žlutý svetr má sice v podpaží malou díru, ale jeho oblečení, stejně jako oblečení jeho ženy a dcery vypadá celkem normálně. A obdobně je to i se životem mladé rodiny. Dnes se už Raphael ani nenoří po hlavě do kontejneru u supermarketu, aby obstaral jídlo. Plýtvání potravinářského průmyslu dnes využívá systematicky. Uzavřel dohodu s pekárnami a bioobchody. Několikrát týdně si zde vyzvedává krabice plné jídla, které by jinak skončily v popelnici. Jedenáct milionů tun jídla vyhodí Němci každý rok. U většiny případů by tomu však mohlo být jinak.

Raphaeli, dalo by se i říct, že tvoje rodina parazituje na přebytku ostatních.

Ano! A přesně v tom tkví vtip bojkotu peněz! My jako rodina můžeme žít jen proto, že ostatní tolik plýtvají. Můžou ovšem plýtvat, jenom když vykořisťují planetu a lidi z chudých zemí. Západní společnost si žije v pěkném přebytku. Moje rodina a já žijeme z jejího odpadu.

A když peníze spálíme, zavládne světem opět harmonie?

Všude, kde existují peníze, se boří lidské vztahy. Přátelství, manželství, rodiny. Tvůj kolega v práci vydělává víc, dostává vyšší bonusy, tvůj brácha má z dědictví víc než ty. Peníze ochromují lidi, protože měří hodnotu své práce již jen penězi. Proto jsou upoutání ke své práci a zapomínají na své povolání. Peníze jim také brání v poznání, kolik světa bylo zničeno a kolik lidí bylo vykořistěno, abychom si mohli za bankovku něco pořídit. A i kdybychom kupovali jen fair trade zboží: víme, do kterých firem investuje banka peníze na našem účtu?

Že je možné žít bez peněz, o tom se Raphael přesvědčil na jedné cestě. V lednu 2010 se vydal se dvěma přáteli do Mexika. V kapse měli 100 eur. Na víza. Zbytek byl zadarmo: stopem do severní Afriky a přes Atlantik, nocování u lidí ochotných přijmout pocestné nebo v odstavených náklaďácích, konzumace toho, co zbylo ostatním, o co se chtěli s cestujícími podělit. Ještě nikdy nezažil tolik lásky a lidskosti, jak Raphael vzpomíná.

Co je tedy cílem tvého bojkotu peněz? Mají žít všichni jako ty? To by nefungovalo.

Ne. V prvé řadě chci lidi přimět k přemýšlení. O tom, jak je každý osobně propojen s utrpením světa. Ne stále ukazovat prstem na druhé, na vlády, firmy či sousedy. Já můžu ve svém životě leccos změnit, můžu převzít odpovědnost. Začíná to tím, že budu se sousedem sdílet modem na WiFi či vrtačku. Že nebudu vyhazovat jídlo. Lze sdílet auta, nabídnout cestovatelům svůj gauč, podělit se o jídlo, zahrádku nebo taky knihy. Můžeme ušetřit ještě mnohem víc a měli bychom, protože ekologická stopa nás Evropanů je tak velká, že bychom potřebovali tři až čtyři Země, kdyby všichni konzumovali tolik co my. Musíme se změnit.

Tak úplně bez peněz Raphaelova rodina ale přece jenom nevyjde. Přídavek na malou Almu Lucii teče přes ekologické konto Nieves do zdravotního pojištění holčičky, které budou brzy dva roky. Španělka si tu a tam koupí i letenku. Dopravit se stopem za rodinou na Mallorcu, to by s dcerkou nešlo. Raphael to chápe. Na Mallorcu se ale přesto vydal stopem.

Koupit pro rodinu auto? V žádném případě! Při výrobě auta, jak Raphael vypráví, se spotřebuje tolik šedé energie, že by se jí mohla po deset let zásobovat průměrná čtyřčlenná domácnost.

Za pár let by se Raphael chtěl s rodinou odstěhovat na farmu. Jídlo bude čistě veganské, život povedou soběstačný a nepostavený na penězích. S dalšími obyvateli vyzkouší, jak funguje takto osvícená společnost, jaké to je, když lidé vytvářejí věci ne pro peníze, ale z vnitřního přesvědčení, z lásky. Dříve či později všichni pochopí, že toto je ta správná cesta. O tom je Raphael přesvědčen.