Život

Olympijští turisté, exoti nebo skupina šílenců. Tak se někdy říká sportovcům ze zemí, které nepatří mezi klasické země zimních sportů, a přesto svou vlast na olympijských hrách reprezentují. A tak se třeba stane, že někdo závodí klidně na vypůjčených běžkách. Mnozí diváci podél trati se jim sice smějí, fanoušci těchto nadšenců z nich dělají kultovní postavy a ostatní (profesionální) sportovci jim vyjadřují respekt a uznání za jejich výdrž. Bez ohledu na různorodost jejich přípravy mají jedno společné: být při tom je pro ně nade vše.

Jamajští bobisté

„Někteří lidi nevěří, že jamajskej bob zvítězí“ bylo heslo americké komedie Kokosy na sněhu. Film o čtyřech bobistech, kteří si chtějí splnit sen o účasti na olympiádě, vycházel ze skutečné události. V roce 1988 se na olympijské hry v Calgary totiž poprvé kvalifikovali i bobisté z Jamajky. A od té doby je zájem o tento zimní sport v Karibiku veliký.

A díky výjimce se jamajští bobisté postaví opět na start i v Soči. Winston Watt a Marvin Dixon sháněli peníze na tréninky a cestu prostřednictvím crowdfundingu.

Jsou si dobře vědomi toho, že jsou považováni za outsidery, ale projekt chtějí přesto dotáhnout až do konce. Přestože Marvin Dixon každý den uvažuje o tom, že skončí. „Je u toho taková zima, že mi mrznou prsty,“ vzpomínal v jednom rozhovoru na přípravu na olympijské hry při minus 15 stupních ve Spojených státech.

Oba jamajští bobisté ale nejsou jedinými exoty v jízdě na bobech. Brazílie do soutěže mužů vyslala čtyřčlenný tým již potřetí a poprvé na start nastoupí i ženský tým do závodu dvojic.

S houslemi na sjezdovku

Vedle „Kokosů na sněhu“ patří mezi nejslavnější outsidery v Soči i Vanessa Mae. Jako hudebně mimořádně nadané dítě se proslavila ve hře na housle. Před rokem ale nyní pětatřicetiletá houslistka nástroj vyměnila za lyžařské hůlky. Vanessa Mae, která má britské i thajské občanství, nastoupí na start jako reprezentantka Thajského království. Vlast své matky bude reprezentovat v obřím slalomu a ve slalomu. Houslová virtuoska je mezi lyžaři považovaná za exota, ačkoli není žádná začátečnice. Na lyžích stála poprvé už ve čtyřech letech a v Zermattu, kde nyní žije, má ideální tréninkové podmínky.

V lednu se Vanessa Mae zúčastnila Světového poháru v lyžování v Itálii a ve Slovinsku, kde se jí pokaždé podařilo dosáhnout vynikajícího výsledku – vždy se umístila mezi nejlepšími deseti. Tím získala předepsané množství bodů, čímž splnila podmínku kvalifikace právě na olympiádu.

Bruno Banani z Tongy

Svého zástupce bude mít v Soči také Království Tonga – a sice sáňkaře Bruno Bananiho. A není náhoda, že se v jeho pase skví stejné jméno, jaké má i jeden známý německý výrobce spodního prádla. Bruno Banani se narodil v roce 1987 jako Fuahea Semi, jeho domovem je Tonga – ostrovní stát v jižním Pacifiku. Za jeho změnou jména v roce 2008 stojí jeden absurdní marketingový nápad. Na olympijských hrách je zakázána reklama i skrytá reklama, a tak se firma „bruno banani Undewear GmbH“ chopila alternativních metod. A Fuahea Semi na jejich kontroverzní nápad přistoupil.

Sníh dnes šestadvacetiletý sportovec viděl vůbec poprvé v Německu v roce 2009. Před tím uspěl ve své vlasti při soutěži s názvem „Tonga hledá super sáňkaře“. Jak se později ukázalo, také na této akci se podílela jedna reklamní agentura. Cílem tehdy bylo sehnat sportovce, který by se účastnil olympijských her 2010 ve Vancouveru. Při pokusu o kvalifikaci do Vancouveru Banani ale nakonec neuspěl.

Dnes se stal „kmotřencem“ německých sáňkařů a může se tedy účastnit veškerých tréninkových aktivit německého národního týmu. Rozruchu kolem jeho jména nerozumí: „Rozhodující je přeci sportovní výkon, a ten nemá se jménem nic společného.“

Z webového vývojáře olympionikem

Ctižádost mu nikdy nechyběla a vždy měl i bojovnou náturu, píše Roberto Carcelen na svém blogu. Jednu z nejtěžších výzev má ale teprve před sebou. Robert je Peruánec a zúčastní se závodu na 15 kilometrů běhu na lyžích klasickou technikou. A to přestože si tento třiačtyřicátník krátce před olympiádou při tréninku v tyrolském Seefeldu zlomil žebro.

Jihoameričan pracuje jako webový vývojář u Microsoftu a jako sportovec se účastní zimních olympijských her již podruhé. Před čtyřmi lety přijel do Vancouveru jako jediný zástupce své země a vůbec jako první Peruánec, který se kdy kvalifikoval na zimní olympijské hry.

Poprvé se na běžky Carcelen postavil jako devětadvacetiletý a od té doby sní o tom, že se zúčastní olympijských her. Ale pouhá účast mu nestačí. Má před sebou jasný cíl: chce být určitě rychlejší než ostatní exoti běžkařských závodů z Brazílie nebo Argentiny.

Ind bez vlajky na ledové dráze

Závodní sáňkař Shiva Keshavan je mistr improvizace. Protože v Indii nemají žádnou ledovou dráhu, sjíždí bezhlavě horské cesty v Himalájích. Místo skluznic používá při tréninku kolečka. A protože nemá ani žádné vlastní saně nebo kouče, připojil se k tréninku amerického týmu a potřebné „pracovní nádobíčko“ si vypůjčil i na závody.

Poprvé na olympiádě startoval Keshavan v roce 1998 v Naganu. Tehdy se ve svých 16 letech stal nejmladším účastníkem olympijských sáňkařských závodů a byl i jediným zástupcem své země. Jeho krajané byli dost překvapeni, mnozí vůbec netušili, že kromě kriketu, který platí za indický národní sport, existují i další sportovní odvětví, dává se smíchem k dobru při různých rozhovorech.

Oficiálně na svých pátých hrách v Soči tento dvaatřicetiletý sáňkař ale už za Indii startovat nemůže. Musí se zúčastnit jako nezávislý sportovec pod olympijskou vlajkou. Indický Olympijský národní výbor byl totiž od Mezinárodního olympijského výboru (MOV) předběžně suspendován, protože se indická vláda vměšovala do voleb výboru a bývalí indičtí členové MOV čelí podezření z korupce. „Já ale přesto budu ve svém srdci i mozku bojovat za Indii,“ řekl Keshavan a doufá, že se mu podaří získat první indickou medaili v sáňkování.