Život

Zakladatel moderních olympijských her Pierre de Coubertin apeloval na požadavek rovnoprávnosti všech sportovců bez rasové, politické a náboženské diskriminace a také na požadavek demokracie a internacionalismu. Dnešní olympijské hry ale připomínají spíše obří krátkodobou zábavu miliard televizních diváků doprovázenou zadlužením měst, ale i problematickými environmentálními a sociálními aspekty.

Co zmůže aktivismus

V Berlíně má angažovaný odpor k pořádání olympijských her tradici. Už počátkem 90. let, kdy Berlín projevil zájem o pořádání olympiády v roce 2000, vznikla iniciativa několika organizací a spolků – Berliner AntiOlympia-Koordination (BAK). To, že se hry nakonec konaly v australském Sydney, berlínští aktivisté patřičně oslavili a vnímali částečně jako úspěšný výsledek svých protestů. Díky kreativitě a rozhodnosti iniciativy NOlympia se podařilo vytvořit povědomí o tomto odporu a vyburcovat lidi, že pořádat olympiádu v Berlíně je nesmysl. „Na začátku 90. let bylo úsilí města o pořádání olympijských her ve veřejném prostoru mnohem více přítomné než nyní. To se ale jistě změní, brzy přibudou reklamy a promoakce. Lidé zjistí, že to má co do činění s jejich životy, že to jejich město může výrazně změnit,“ říká Judith Demba.

Jestli je někdo povolaný hovořit o negativech spojených s pořádáním olympijských her v Berlíně, je to právě Judith Demba z organizace NaturFreunde. Bývalá členka Zelených a současná členka strany Levice (Die Linke) byla už v 90. letech jednou z výrazných postav občanského odporu vůči pořádání olympiády a stejně tak je tomu i nyní. V listopadu 2014 se konala například akce N’Olympic-City überall, kde se probírala minulost a budoucnost NOlympie. Její součástí bylo i veřejné promítání filmu Olympiáda a čau (Olympia und Tschüß), který v rámci kampaně proti konání olympijských her v Berlíně v roce 1993 aktivisté předali Mezinárodnímu olympijskému svazu jako antipropagační video. K dnešnímu pojetí olympijských her Demba říká: „V současné době představují olympijské hry výhradně komerční akci, v níž vítězí Mezinárodní olympijský výbor a sponzoři a prohrávají pořádající města a státy. Města se mnohdy ještě roky potýkají s obrovským zadlužením. Ani v antice neplatilo, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Jde o Coubertinovu myšlenku, poražení byli vysmíváni. I dnes je vítězství a nový rekord to, co se počítá.“

Výraz NOlympia používali aktivisté během protestů proti pořádání olympiády v Berlíně už na začátku 90. let. Obnovení těchto aktivit mají na svědomí environmentální organizace Grüne Liga Berlin a NaturFreunde Berlin. Po první veřejné diskuzi o zamýšleném kandidování berlínského senátu na pořádání olympiády (17. července 2014) byl založen spolek, do jehož činnosti se zapojili také Mladí zelení (Grüne Jugend Berlin), Svaz ochrany přírody (NABU Landesverband Berlin), sportovní spolek Roter Stern Berlin nebo berlínská Levice (Die Linke). A samozřejmě spousta aktivních jednotlivců z řad občanů. Společně usilují mimo jiné o ekologický a sociálně solidární rozvoj města, a to i v jiných německých městech jako Mnichově nebo Hamburku. Nejaktivnějšími bojovníky současné NOlympie jsou environmentální organizace. Jaká je tedy souvislost mezi sportem a životním prostředím?

Udržitelná olympiáda

V Německu o pořádání olympijských her projevila zájem města Berlín a Hamburk, respektive jejich starostové Klaus Wowereit a Olaf Scholz. Scholz nabídl dopravní praktičnost města Hamburk a to, že všechny stadiony, tréninkové haly a hotely budou v dosahu 30 minut. Naproti tomu Wowereit argumentoval tím, že Berlín je kosmopolitní město, které by dokázalo uspořádat olympijské hry v dlouhodobě udržitelném stylu a co nejvíce podle představ občanů. Jak Grüne Liga Berlin, tak NaturFreunde v této vřavě apelují na správné používání výrazu „udržitelnost“. Demba mi vysvětlila: „To slovo je jen nálepka. Zmíním jeden příklad: sportovci a funkcionáři by na olympiádě měli jezdit elektrickými auty. Jenže elektrický proud půjde z Lužice, z těžby hnědého uhlí.“

Udržitelnost je v současné době módním slovem. Aktivisté z NOlympie jsou podrážděni jeho nesprávným užíváním v olympijské kandidatuře. Považují to za typický příklad greenwashingu – „zeleného“ natírání environmentálně neudržitelných aktivit a produktů. Plýtvání jak přírodními zdroji, tak veřejnými prostředky, například na stavbu olympijské vesnice, podle Demby protiřečí snaze o dlouhodobou koexistenci komunity s jejím životním prostředím. Angažmá environmentálních organizací jde ale o něco jiného než jen o diskurzivní při týkající se významu slov. „Proměny města a zabírání volných ploch přece představují výsostně ekologické téma,“ říká Demba.

Kromě financí jde také o budoucí podobu města, které se neustále mění. Všudypřítomná gentrifikace podle Demby mění Berlín na prostor, kde pro různé společenské vrstvy platí odlišná pravidla. Nic na tom nemění zelený, zdravý a přátelský nátěr, který tato infrastruktura má. „Problémy, se kterými se město potýkalo před dvaceti lety, se neustále vyostřují. Stoupají nájmy, veřejná doprava není vyhovující. Město se potýká s nedostatečnou kapacitou sociálního bydlení, bydlení pro uprchlíky nebo také bydlení finančně dostupného pro studenty. Pokud se má investovat do budoucnosti města, mělo by se investovat do škol, sociálních projektů a volnočasových aktivit pro studenty, děti a mládež. A ne do párty pro celý svět, co bude trvat čtyři týdny,“ vymezuje se Demba.

Happening se smutným medvědem

NOlympia mobilizuje veřejnost podle klasických aktivistických schémat. Vydává tisková prohlášení k jednotlivým krokům v městské rady, výrokům Německého olympijského výbor a vydává brožury s argumenty proti pořádání olympiády. Údernější verze argumentů se objevují i na nálepkách vylepených po městě. Konalo se také několik akcí, jako například výše zmíněná debata s promítáním filmu nebo setkání s odpůrci olympiády v jiných městech. Dále happening, kde aktivisté v oblecích a s tmavými brýlemi na očích, převlečení za členy Mezinárodní olympijského výboru, zatkli berlínského medvěda a spoutali jej olympijskými kruhy. Právě tento smutný medvěd je totiž symbolem NOlympie. Veřejné akce mají ale odezvu hlavně mezi už přesvědčenými. Nejsou masivně navštěvované, zato jsou zajímavé tím, že se zde potkávají „pamětníci“ aktivní v kampani v 90. letech s mladší generací, která se dřívější NOlympie nemohla účastnit.

Megalomanské projekty se v Berlíně setkávají s velikou mírou nevole, ale protesty ukazují, že občanský aktivismus má smysl a také konkrétní výsledky. Příkladem může být kauza Tempelhof: o tom, jak bude využito bývalé letiště Tempelhof, nakonec díky občanské iniciativě rozhodlo referendum a v současné době je využíváno k trávení volného času. S částečným úspěchem se v Berlíně protestovalo také proti developerskému záměru postavit podél Sprévy „mediální čtvrť“ Mediaspree. I přes aktivní boj proti gentrifikaci ale nadále vznikají plány na kontroverzní obří stavby. Přitom Berlín je jedno z nejzadluženějších měst Německa. Demba vypočítává: „Z toho plynou úroky 6 milionů euro denně, to by mohla být každý den jedna nová tělocvična.“ Právě tělocvičny a jiná zařízení pro sportovní vyžití v Berlíně podle Demby skutečně chybí. Na základě zkušenosti ze Zimní olympiády v Soči se obává, že nově vybudované sportovní areály by po olympiádě nemohly být z finančních důvodo nadále provozovány, zůstaly by nevyužité a chátraly.

Každé město tedy musí svoji žádost o pořádání olympijských her pečlivě zvážit a to především ve spolupráci s občany města. Ekonomické aspekty nesmí přebít základní olympijskou myšlenku, kterou je mezinárodní setkání jakožto symbol solidarity, tolerance a míru. Coubertin totiž tvrdil, že pro každou novou generaci mají hry symbolizovat především „radost, víru v budoucnost, ambice a vůli jít vzhůru, dál“.