Život

Parky s trávníky, lavičky k posezení, stánky nabízející kávu a jiné pochutiny, fontány s pitnou vodou, cyklistické stezky, speciální procházkové trasy pro pěší. V Londýně se podařilo přeměnit olympijské dědictví z roku 2012 v městský park sloužící obyvatelům metropole. S tímto návrhem přišel sám starosta města, přestavba areálu se táhla více než rok a spolkla 12,4 miliardy liber. Nezbytné byly i další investice do infrastruktury. Je sice ještě příliš brzy na to, aby bylo možné říci, zda se londýnský projekt zdařil, povzbuzující je ale mimo jiné fakt, že přestavbu Olympijského parku královny Alžběty řídí James Corner, který se proslavil také tím, že se mu podařilo přeměnit část newyorské nadzemky ve visuté zahrady a rezavějící High Line nahradit odpočinkovou zónou.

Pohled do dějin olympijského hnutí nicméně prozrazuje, že olympijské dědictví ve formě nevyužitých stadionů a sportovišť může být výzvou i pro průmyslově rozvinuté země.

Jako další příklad úspěšného využití olympijských staveb slouží Barcelona, místo konání letních olympijských her z roku 1992. Obří průmyslová metropole se po hrách přeměnila v turistické centrum známé po celém světě. Je ovšem zapotřebí říci, že v případě Barcelony byla nejenom efektivně využita olympijská sportoviště, nýbrž že zde vznikla úplně nová turistická infrastruktura a metropole získala zcela nový vzhled, přičemž bylo možné náležitě těžit jak z příhodné zeměpisné polohy města, tak i z jeho historického odkazu.

Lake Placid – trestanci staví svou vlastní „olympijskou věznici“

Nejoriginálnějším řešením je pravděpodobně „olympijská věznice“, která vznikla v souvislosti se zimními olympijskými hrami v USA v roce 1980. Olympijskou vesnici v Lake Placidu na úpatí Adirondackého pohoří postavili vězni. Ti byli před začátkem her přestěhováni, ne však na dlouho. Už na podzim téhož roku, necelý rok poté, co skončila olympijská klání, byl dočasný domov sportovců oficiálně přeměněn v trestaneckou kolonii. Vláda Spojených států se ale od začátku netajila úmyslem využít olympijské budovy později jako věznici, protože hotelový komplex se stovkami pokojů nacházející se uprostřed venkovské pustiny, téměř pět hodin jízdy od New Yorku, by zcela určitě nebyl rentabilní.

Osudy dalších olympijských objektů v jiných zemích jsou si většinou velmi podobné. Mnohé v tomto ohledu záleželo na konkrétní ekonomické a politické situaci dané země. V Řecku, kde se olympiáda konala v roce 2004, zelo záhy 22 z celkem 26 olympijských staveb prázdnotou a o pár let později stála celá země před bankrotem. Pokusit se o přestavbu olympijského areálu je již pozdě a nikdo by se do ní ani nepustil.

Podobný osud stihl i olympijskou vesnici v Sarajevu, kde se osm let po skončení her na někdejších sportovištích rozhořely zuřivé boje. Mnoho olympijských objektů bylo zničeno a zbytek dnes připomíná středověké ruiny.

V zemích, které se nepotkaly s žádnými vážnějšími hospodářskými problémy, byly do nové podoby olympijských objektů investovány obrovské peníze. Část z nich, zejména plavecké bazény a rychlobruslařské dráhy, slouží nadále svému účelu. Za příklad zde může sloužit „vodní klub“ v Pekingu, rozšířený v aquapark.

Tokio – Beatles v hale pro judo

Velké stadiony, postavené pro zahajovací a závěrečné ceremoniály her, se olympijské metropole později pokoušely využít jako výstavní síně a koncertní sály. Do stavby „ptačího hnízda“ v Pekingu bylo investováno 471 milionů dolarů, a aby bylo možné zachovat budovu v původní podobě, je zapotřebí každý rok vydat dalších jedenáct milionů dolarů. Po skončení her byl objekt přeměněn v zábavní park a pronajímat si ho mohou i pořadatelé hudebních akcí. Po většinu času je však stadion nevyužitý. Příval turistů každým rokem slábne a budoucnost stavby coby sportoviště je velmi nejasná.

Také menší sportovní svatostánky je možné přebudovat k novým účelům. Stadion Nipon Budokan byl v rámci letní olympiády v Tokiu v roce 1964 určen k zápasům v judu a po skončení her byl přestavěn v koncertní sál. Stadión, jehož název v japonštině znamená „sál bojových umění“, není ve světě znám ani tak díky mezinárodním sportovním utkáním jako pro velkolepé hudební show. První skupinou, která zde v roce 1966 odehrála sérii koncertů, byli Beatles. V roce 2009 zde slavilo své pětadvacetileté výročí založení nejznámější animační studio v Japonsku s názvem Ghibli.

Jiným přiměřeným a ekonomicky ospravedlnitelným rozhodnutím je výstavba olympijských objektů, které je možné zase rychle zlikvidovat, čímž se ušetří náklady spojené s jejich uchováním a údržbou. Tento postup si částečně zvolila města Vancouver a Sydney a použila přitom nejmodernější technologie beroucí ohled na ochranu životního prostředí a úsporu energií. Ty olympijskému areálu v obou případech umožnily existovat prakticky autonomně a nevyžadují žádné vyšší nároky na dodávky elektrického proudu, vody a tepla.

Přes všechny snahy využívat olympijské objekty efektivně, je realita taková, že v každé zemi, jež někdy hry pořádala, alespoň část sportovišť zchátrá a je tak zapotřebí přistoupit k demolici.

Je pravidlem, že země, která se uchází o pořádání her, předkládá předem Mezinárodnímu olympijskému výboru podrobný plán dalšího rozvoje míst, na nichž se bude rozkládat olympijský areál. Rusko tento plán předložilo až poté, co byly zahájeny stavební práce, totiž koncem roku 2010. Je to jen potvrzení praxe běžné v Rusku: „nejdříve postavíme nějakou budovu a teprve pak si rozmyslíme, co s ní podnikneme…“ Návrh využít olympijský areál v Soči ke schůzkám skupiny G8, na světový fotbalový šampionát v roce 2018 či jako místo každoročních valných hromad akcionářů státních podniků lze přirovnat k pokusům oživit umírajícího.

Soči – nové Las Vegas na místě olympijské vesnice

Tehdejší ruský prezident a dnešní premiér Dmitrij Medveděv oznámil v lednu roku 2011, že „všechny sportovní objekty budou rozděleny do tří skupin a to na základě toho, k jakému účelu mají v budoucnosti sloužit“.

Objekty z první skupiny (centrální stadion, velká hala na lední hokej, bobová dráha, skiareál „Roza Chutor“, stejně jako komplex skokanských můstků s kritickým bodem 125 a 95 m, do nichž je zahrnut také areál na biatlon) si podrží svůj sportovní charakter a po skončení her přejdou do majetku města a Krasnodarského kraje.

Druhá skupina zahrnuje stavby, které bude možné díky využití nejmodernějších technologií zase rozebrat a postavit jinde (tréninková hala na hokej a malá hokejová hala, tréninkové středisko krasobruslařů a hala na curling, sport podobný metané).

Do třetí skupiny spadají dva objekty, jež čeká přestavba a jež mají napříště sloužit místním obyvatelům a turistům, kteří navštíví Soči (zastřešená jezdecká hala, kluziště na krasobruslení a hala pro rychlobruslení na krátké dráze).

Kritika na sebe nenechala dlouho čekat: Soči a celý Krasnodarský kraj totiž nikdy nebyly regionem, kde by se lidé aktivně věnovali zimním sportům. Proto je rozhodnutí ponechat na břehu Černého moře tolik zimních sportovišť velmi sporné.

Olympijské objekty budou tudíž určeny spíše těm, kdo do Soči a jeho okolí přicestují, a hostit budou hlavně akce organizované zvenčí, ať už se bude jednat o sportovní klání, výstavy, konference či koncerty, a to bez jednoduchého a levného dopravního spojení a levné a přiměřené turistické infrastruktury nebude možné.

Svou roli hraje konec konců i poloha olympijských sportovišť. Polovina z nich (objekty umístěné na pobřeží) byla postavena v Iměretinské nížině, tedy v podstatě v mokřině. Zachování a údržba staveb bude velmi nákladné a riskantní.

O něco později se začal šířit názor, že sportoviště v Soči by měla být přeměněna v kasina. Vláda podobnému projektu ještě nedala zelenou, ačkoliv část podnikatelů tomuto řešení fandí. Řada expertů je ale toho názoru, že není možné vybudovat na místě olympijské vesnice nové Las Vegas.

Vidíme to tak, že Soči má šanci stát se buď druhou Barcelonou, nebo sdílet osud Atén. Možná by se našla i třetí cesta. Nezbývá než doufat, že tato cesta bude úspěšná. Ostatně Soči – to není jen olympiáda, jsou zde ještě místní obyvatelé, kteří zde budou bydlet dál, ať už se stane cokoli!