Život

Je září a do Evropy přichází čím dál více uprchlíků. Katerina, moje řecká kamarádka z Berlína, mě přemlouvá k cestě na ostrov Lesbos – tam, kam tito lidé přijíždějí. Nebo kde spíše ztroskotávají na březích – jiný vstup Evropská unie uprchlíkům neumožňuje. Ostrov Lesbos leží ve východní části Egejského moře, turecká pevnina je tu na dohled. Každý den se v gumových člunech přeplaví ke břehům na severu a východě ostrova 2.000 až 4.000 lidí. Katerina sleduje na Facebooku organizaci Agkalia, která na zcela dobrovolné bázi pomáhá uprchlíkům. „Agkalia“ znamená objetí. Chceme Agkalii na pár dnů podpořit a vydat se po cestách, kudy lidé přes tento ostrov prchají.

Mytiléna v pondělí ráno

„Nekadit, prosím!“ odpovídá muž z půjčovny motocyklů na mou otázku, co znamenají arabské nápisy na cedulích, které umístil u svého obchodu. Jeho půjčovna se nachází v bezprostřední blízkosti přístavu. Ještě před několika dny tu ve stanech tábořilo přibližně 20.000 lidí, kteří čekali na registraci, aby mohli lodí cestovat dál do Atén. Teď už je to podle jeho slov lepší. Před několika dny přijely na Lesbos dočasná předsedkyně vlády a policejní ředitelka. Celý den prý popíjely kávu a telefonovaly a výsledkem toho pak bylo poskytnuto víc trajektů a peněz pro uprchlický tábor. Tak se to aspoň na ostrově vypráví.

Uprchlíci se teď musí registrovat v kempech mimo město, už ne v přístavu. Přesto je tu i nadále hodně stanů a hodně lidí. U pokladen, kde se vydávají jízdenky na loď, se tvoří zástup lidí. Páchne to tu močí.

Kalloni odpoledne a večer ve 23 hodin

Pláž, ze které uprchlíci vstupují na ostrov, a město Mytiléna na jihu, kde ostrov zase opouštějí, jsou od sebe vzdáleny 70 kilometrů. Mezi pláží a Mytilénou leží trochu stranou od přímé trasy obec Kalloni. Zde má organizace Agkalia své sídlo v bývalé prodejně na okraji obce – 40 metrů čtverečních, vystlaných rohožemi a matracemi, které ani nemohou být jiné než špinavé, protože na nich denně spočinou stovky lidí. Jeden záchod a prašná zahrada se stany.

Philip, přátelský a komunikativní Brit, stojí za „pultem“. Za ním je vidět hora beden, ve kterých je uskladněno jídlo, ručníky, deky, pytle a dezinfekční prostředky. Auto přiváží sáčky, v každém je toust, sýr a sušenky, tři okurky a ovoce. Hemží se to tu lidmi. Tmavovlasá uprchlice a plavovlasá dobrovolnice, u toho několik spontánních pomocníků a turistů ze severní Evropy. Svými pohledy hledají nějaký úkol. Kde je Patrick? Prý to tady řídí Patrick, zcestovalý Němec s hlasem silného kuřáka. Nakonec se tu objeví, ale nechce si hrát na šéfa. Vania, původně novinářka, teď pomocnice, přebírá alespoň komunikaci. Tamhle je Christos, který píše deník pro jeden řecký web, a důchodkyně Pepi, která sem přijela pomáhat až z Atén.

„Udělejte sendviče,“ navrhuje Philip. Klademe plátky sýra na plátky toustového chleba, bez másla. Rovnáme je na hromadu, aby jich bylo dost k večeři, ale jedna Angličanka je chce hned rozdávat. Vtom se kousek za námi sesune k zemi starý muž. Leží na zaprášené matraci a krvácí. Jeho rodinní příslušníci u něj klečí a spousta lidí postává okolo. Rozhlížím se po nějakém pomocníkovi, který by měl vědět co a jak. Nikoho nevidím. Muž už leží na boku a působí stabilizovaný. Pokračujeme v přípravě sendvičů. Po chvíli přece jen přijíždí sanitka z místní polikliniky a odváží muže.

Přicházejí uprchlíci a ptají se mě – anglicky –, protože si myslí, že se tu vyznám. Kde si můžu koupit SIM kartu? Proč moje SIM karta nefunguje? Můžu si vzít taxík do Mytilény? Tady není internet? Kdy přijede autobus?

Ptám se ostatních a poslouchám, co říkají. Doptávám se na informace, díky kterým budu moct být brzy trochu užitečnější dalším příchozím. Za jeden den se tu člověk stane „expertem”.

Tu a tam sem zajde jeden Australan, který se představí jako expert na komunikaci. Zjišťuje, jak se uprchlíci na ostrově dostávají k informacím.

Dozvídám se, že v Kalloni došlo k nějakému nedorozumění. Informační leták psaný anglicky a arabsky, který dobrovolníci rozdávají na pláži nově příchozím, odkazuje na policejní služebnu vedle Agkalie. Znovu a znovu se lidé vydávají na 30kilometrovou cestu do Kalloni v naději, že by se tam mohli registrovat. Ale to je nesmysl, registrovat se musejí v jednom ze dvou táborů nedaleko Mytilény. Proto chtějí co nejrychleji dál.

Agkalia dostává hodně finančních darů. Z těchto peněz se objednávají autobusy, aby se lidé dostali do táborů. Jet taxíkem nebo stopem není sice nemožné, ale pro řidiče je to trestné, protože se to považuje za pašování lidí.

Nejnaléhavější otázka tedy zní: „Kdy přijede autobus?“ Ale nikdo na ni nedokáže dát přesnou odpověď. Dneska večer, údajně. Mělo by být dost míst pro všechny, prý. Rozdává se večeře. Sendviče se sýrem.

Pro zobrazení videa musíte mít nainstalovaný Flashplayer

Mužem večera je Yazan, je mu 19 let a pochází ze Sýrie. Mluví výborně anglicky, je ochotný a veselý. Během krátké doby je schopen navázat kontakt se všemi dobrovolníky i uprchlíky.

Čekání. Jeden starší Syřan rozdává cigarety. Chce do Berlína k příbuzným. Bavíme se spolu jednoduchou angličtinou. Rumunsky prý umí proto, že kdysi několik semestrů studoval v Bukurešti medicínu. To bylo ještě v dobách socialismu (Assadova Sýrie byla blízká Sovětskému svazu). Ale vlastně je prý spisovatel. Když slyší, že bydlím v Berlíně, zaraduje se. Myslím si, že bych mu mohla dát svoje telefonní číslo. Ale pak se začne vyptávat, ptá se pořád dál a chce vědět, jestli jsem vdaná. To už je na mě přece jenom trochu moc, a tak hovor ukončuji.

Za rodinu komunikují navenek většinou muži. Ale vyskytují se tu i ženy, které cestují samy. Například Sena ze Sýrie, která cestuje sama se svým synem Omarem. Katerina si jí všimne při počítání lidí do autobusu. Sena má dlouhé vlasy, obarvené na rezavo, má džíny, elegantní sandály a nalakované nehty u nohou. Vůbec nepůsobí, že by byla na útěku. Nemá batoh, dokonce ani telefon. Pasy a peníze vyndává z podprsenky. S Yazanovou pomocí s ní navazujeme rozhovor.

„Hlavou naší rodiny je Omar,“ říká Sena. Omarovi je deset let a při plavbě na ostrov prý plaval vedle člunu, jak on i matka vyprávějí. Žili prý chvíli v Turecku, Sena pracovala jako servírka. Od narození syna žije sama, Omarův otec od nich prý utekl a ona už chlapa nechce. Chtějí se dostat do Německa. Omar tam chce studovat a stát se kosmonautem. Oba dostali od organizace Agkalia batoh, zubní kartáčky a nějaké jídlo na další cestu.

Krátce před 22. hodinou přijíždějí tři autobusy. Tedy o jeden víc než obvykle. Vypukne jásot a boj o spořádané nastupování – rodiny s dětmi mají přednost. Kdo ví, jestli opravdu bude dost místa pro všechny...

Bude...

Najednou jsou všichni pryč. Dobrovolníci ale zůstávají. Sbíráme odpadky a myjeme podlahu vodou a chlorem. „Jak po mejdanu,“ říká kdosi.

Yazan, překladatel, nám den nato píše přes WhatsApp. Autobus je prý vysadil v Mytiléně u přístavu. Museli prý přenocovat venku na ulici.

Pobřeží u Eftalou v úterý od 8 do 15 hodin

Osm kilometrů kamenitého pobřeží, klidné vlny, plovací vesty a rozbité gumové čluny snesené na jednu hromadu. Svítí slunce. Katerina a já jedeme na motorce po nezpevněné silnici a za námi se zvedají oblaka prachu. Eftalou je jako dlouhé jeviště. Uprchlíci, kteří unikli bombám, teroristům a neúnosnému životu v Sýrii, Afghánistánu nebo Iráku, se tady dostávají do rolí trosečníků. Promáčení vystupují z přeplněného člunu, někdy člun na posledních metrech cíleně rozřežou.

Další role: Pomocníci s auty naloženými až po okraj lahvemi vody, banány a přikrývkami nebo také dětmi a starými lidmi; muži, kteří slídí po motorech ze člunů. S prázdnými zavazadlovými prostory a nákladovými rampami jezdí po pobřeží sem a tam.

Další čtyři muži ve dvou popelářských vozech se je od toho snaží odradit. Vlastně je jejich úkolem odklízet plovací vesty a zbytky člunů. Pak je tu několik novinářů s kamerami, kteří dělají interview s lidmi, kteří nejsou tak plaší a umí anglicky.

Katerina a já svou roli teprve hledáme.

Z jednoho návrší vidíme připlouvající člun. Jedeme tam. Ve člunu je 30 až 40 osob, mnoho mužů. Někteří si mnou oči, jiní si převlékají oblečení. Mnoho z nich si pořizuje selfie v záchranné vestě, s Tureckem za zády. Mnozí telefonují, funguje tu ještě turecká síť. Jeden popelář v reflexní vestě na příchozí hovoří řecky – marně, to se dalo čekat. Katerina pomáhá s angličtinou. Děti a ženy se mají svézt na nákladové rampě popelářského vozu do nejbližší pobřežní vesnice. Tam by měl přijet autobus, který lidi dopraví do uprchlických táborů. Ostatní musí jít čtyři kilometry pěšky.

Připadám si s foťákem hloupě. Zachytím znejistělý pohled jednoho mladého muže. Ptám se, jestli je v pořádku. Ano. Ale ta cesta... Je to drsné, říká a loví z hlavy anglická slovíčka. Zpod jeho trička vykukuje šňůrka na klíče s německým nápisem: „Damit das Leben junger Menschen gelingt.“ – „Aby se život mladých lidí vydařil.“ Působí to skoro jako modlitba. Vedle nápisu je vidět logo řeholnického řádu. On sám je prý mnich. Z Damašku. Jmenuje se Basil. Basil chce za svým bratrem do Frankfurtu nad Mohanem. Přemýšlím, jestli na té šňůrce vůbec visí nějaký klíč, a pokud ano, tak ke kterým dveřím.

V tom přicházejí muži, kteří mají spadeno na motory ze člunů. Muž v reflexní vestě se jim postaví do cesty, oni se zamračí. Pak popelář odveze ženy a děti pryč. Motory ztroskotaných člunů jsou veřejným vlastnictvím, musejí být zaregistrovány a potom jdou do dražby, vysvětluje nám druhá reflexní vesta, která střeží motor, než se vrátí kolega.

Ve vesnici: Autobus nepřijíždí. Basil a jeho souputníci chtějí pokračovat v cestě pěšky. Ptám se ho ještě na ten šňůrku na krku. Visí na ní píšťalka, prý dárek od kamaráda. Vhodný dárek pro riskantní plavbu přes moře, myslím si.

Katerina jede zpátky na pobřeží, aby viděla víc příjezdů. Mně to stačí. Zůstávám ve vesnici a prohlížím si věci odhozené podél cesty, jsou tu mokré boty, čekající na usušení a na příští příchozí, lístky se jmény a telefonními čísly, SIM karty, prázdné krabičky od léků s tureckými nebo arabskými popisky, kožená bunda s podšívkou do evropské zimy, promáčená při plavbě přes moře, příliš těžké zavazadlo.

Za nějakou chvíli se ale přece jen vydávám znovu podél pobřeží. Skupina mužů sedí ve velkém kruhu a přepočítává zbývající peníze. Plavba přes moře stojí 1.000 až 1.600 dolarů na osobu. Tento den se mi do hlavy vrývají obrázky příchozích: Žena, která vyhazuje do vzduchu tureckou liru. Žena, která se po příjezdu modlí. Lidé, kteří se jdou koupat poté, co připluli.

Katerina mi jde naproti. Právě připlul jeden člun. V půli cesty ho prý zastavila turecká pobřežní hlídka. „Chtěli po nás peníze,“ říkali lidé ze člunu, když dorazili na ostrov. Ale protože uprchlíci žádné peníze neměli, začala prý hlídka střílet do vzduchu a jeden muž u toho spadl do vody. Jeho kamarád byl zoufalý. Ale dopadlo to nakonec dobře: Jiný člun trosečníka zachránil.

Trénované oko dokáže zaregistrovat, když nějaký člun vypluje od tureckých břehů. Nejdřív to vypadá jen jako černá tečka, která se ve vodě vznáší nad bílou čárou (vlna). Když se člun přiblíží, přibude oranžová skvrna (záchranné plovací vesty). To nám vysvětlují tři místní muži, kteří vysedávají v osaměle stojící taverně přímo u vody. Stoly jsou hned u silnice, která vede podél pobřeží. Tu a tam projdou uprchlíci přímo kolem hostů. Mnozí z nich nešetří úsměvy a pozdravy.

Krátce po 14. hodině přijíždějí popeláři. Muži z taverny se ušklíbnou: „Tak už máte konečně po šichtě?“ Reflexní vesty pokračují v cestě. Jeden člun, který byl před chvilkou jen malou tečkou na obzoru, je už blízko. Když se lidé z člunu dostanou na břeh, muži si člun přitáhnou a bleskurychle ho rozloží na součástky. Většinou jsou to čluny a motory značky Yamaha. To musí být letos docela prima kšeft.

Jedné ženě je špatně, choulí se na kamenech na slunci, obklopená svou rodinou. Ptám se, jestli něco nepotřebují a tajně doufám, že řeknou „ne“. „She is very sick,“ říká muž. Rozhlížím se kolem, po pár minutách přichází humanitární pracovník. Říkám mu, že někdo potřebuje odvoz. Vynervuje ho to a říká: „Ano, to potřebují všichni.“ Vedu ho k té ženě, pak ji zvednou a naloží do auta, děti taky.

Vydáváme se s Katerinou na zpáteční cestu. Na motorce opouštíme bojiště a já dělám to, co dělám už celý den (to jediné, co mi připadá smysluplné): Zdravím všechny, které považuji za uprchlíky.

Napočítala jsem 14 člunů. Ale to nejsou všechny.

Středa u starosty v Mytiléně

Spyros Galinos si vydobyl pověst schopného manažera co se zvládání uprchlické krize týká. Dokonce i lidé z opačné části politického spektra říkají, že dělá víc, než musí. Patří přitom k pravicově populistické straně ANEL. Galinos nám říká: „Lidé by měli dostat šanci na ochranu.“ To mě nejdřív překvapí. Lidé však už stojí přímo za dveřmi. Ze svého okna vidí Galinos až k přístavu.

Sedíme u jeho starožitného psacího stolu v budově radnice. Ten těžký kus nábytku mi připomíná cosi jako barikádu, kterým Galinos chrání sám sebe proti „výjimečnému stavu“ na ostrově, jak to sám nazývá. Od dubna prý dělá svou vlastní práci vlastně jen občas. Důležité otázky jsou: Co potřebují lidi v táborech? Kolik jich dnes přijde? A taky musí sehnat peníze. Náklady vzrostly od jara už o milion eur. Odpad, elektřina a voda v uprchlických táborech, autobusy. Teď Galinos usiluje o udělení výjimky pro Lesbos. Kvůli finanční krizi už totiž nelze nikoho zaměstnat ve veřejných službách. Ale nějak se ta práce zvládnout musí. Vtom vtrhne do kanceláře sekretářka s dobrou zprávou: Jedna stavební firma darovala čisticí vůz.

Galinos má vlasy ostříhané na ježka, působí jako protřelý politik, ne jako lokální politik. Poskytl už několik interview. Jeho strategií je, že stres dělají v Aténách a Bruselu. A přesto se zaštiťuje Evropou: Evropskou unii, která ho svým hraničním režimem a svou politikou škrtů téměř ochromila, nazývá Galinos stále ještě „rodinou“, která se o „potřebné děti“ postará stejně jako o svou obec. Už něco vymyslel: Bylo by vhodné přemístit uprchlické tábory do Turecka a lidi vpouštět do Evropy regulovaně až po první kontrole. Se svými kolegy starosty na turecké straně už mluvil.

Venku před radnicí náhodně potkáváme Basila, mnicha ze Sýrie. Zatím se to prý pro něj vyvíjí dobře. Už se zaregistroval, přenocoval se svými bratry v jednom kostele v Mytiléně a v kapse už má lístek na trajekt do Atén na dnes večer.

Tábor Kara Tepe

Otevřené pole na okraji pláže v Mytiléně, několik olivovníků a spousta stanů. Stany jsou bílé, uspořádané v řadách, zajistily je mezinárodní humanitární organizace. U vodovodního kohoutku se lidé myjí nebo si perou oblečení. Není tu žádný odtok, a tak se voda stružkami rozlévá kolem dokola a vsakuje se do suché zeminy. Stojí tu palety lahví s vodou, ploty slouží k sušení prádla, na zemi se pořádá burza oblečení. Za jedno euro si lze dobít smartphone. Před zónou se třemi stany čeká několik desítek lidí, vystresovaní členové pořádkové služby provádějí vstupní kontrolu. Všechno probíhá poměrně spořádaně. Ti, kteří odcházejí od třetího stanu, mají v ruce papír, který jim dovoluje šestiměsíční pobyt v Řecku. V táboře Kara Tepe se registrují pouze Syřané. Kdo se chce o tomto táboře dozvědět něco víc, má to těžké. Pomocníci buď nemají čas, anebo se v tom všem moc nevyznají.

Najednou se před námi objeví spisovatel, se kterým se známe od pondělí z místa Kalloni, postává vedle kiosku s nápoji. Zaregistrovat se nenechal. Proč taky, chce přece do Německa. Koupil si letenku do Soluně na příští den, v cestovní kanceláři, bylo to prý snadné. Žasneme.

Tábor Moria

Moria byla kdysi přísně chráněná věznice, do které byli uprchlíci zavíráni na celé měsíce. Tyto kontejnerové trakty, financované Evropskou unií a vybavené ploty a monitorovacími kamerami, jsou teď osiřelé, řecká vláda pod vedením strany Syriza je zavřela. Uprchlíci musejí přebývat, kde se dá, ve stanech nebo pod keři.

Až později mi dojde, co jsme to vlastně viděli – společnost uprchlíků dvou kategorií, které lze rozeznat podle stavu obou táborů. Do tábora Moria musejí ti, kteří nepocházejí ze Sýrie. Nevidíme tu žádné stánky humanitárních organizací, stany jsou horší a stojí méně uspořádaně než v táboře Kara Tepe, registrace tu nepostupuje a páchne to tu močí.

Policisté v helmách a s ochrannými štíty se pokoušejí kontrolovat frontu lidí k registraci tak, že lidem přikazují, aby si sedli na zem. Někteří z uprchlíků narážejí hlavou na policejní štíty, tak úzké to tu je. Zezadu a z boku se někteří agresivně tlačí dopředu směrem k policejní závoře, jiné to kvůli tomu natlačuje k plotu. Strhne se rvačka mezi dvěma muži, žádný policista nezasáhne. Katerina, já a mnoho ostatních se na to všechno díváme z jednoho návrší, které plochu ohraničuje.

Alireza z Afghánistánu čeká už třetí den. Nic nepostupuje kupředu. Registraci zjednodušíme, řekli mu. Alireza ukazuje své číslo na malém lístku papíru, je trojmístné. Na to ale nejspíš stejně nikdy nedojde, jenom tady ztrácí čas. Alirezovým cílem je Německo. Je to prý jediná země, která oznámila, že uprchlíky přijme. Ostatní země nakonec neřekly vůbec nic. A on si myslí, že se v Německu dokáže uchytit. Alirezovi je 24 let a studoval prý informatiku v Kazachstánu. Mluví rusky a anglicky a chtěl by tyto jazyky po návratu do svého rodného města Mazár-e Šaríf vyučovat. Bylo mu ale opakovaně vyhrožováno kvůli tomu, že prý šíří „křesťanské jazyky“. Na cestu se vydal jako jediný z rodiny, víc si jeho příbuzní nemohli dovolit. Teď je na cestě s několika spolucestujícími. Vyprávějí, že na íránsko-turecké hranici je ostřelovali.

Večer zpátky v Kalloni

Před sídlem organizace Agkalia je rušno. Střídáme Christose za pultem – rozdáváme chleba a naléváme mléko do kelímků. Ale jenom pro děti a jenom pro ty, které ještě nic neměly. Je těžké si to pamatovat při tolika obličejích, ale je hloupé říct: Ty už nic nedostaneš. V případě pochybností jim to raději dám. Anebo jim podám místo chleba sušenky. Pomalu se za pultem začínám otrkávat.

Autobusy sice přijíždějí, ale ne všichni mohou nastoupit a odjet. Vania a Patrick to musejí nějak koordinovat. Teď už vím, jak to v táborech vypadá, a myslím si, že je přece jen lepší strávit noc tady.

Dobrovolníci z Agkalie večeří společně souvlaki. Při jídle panuje ponurá nálada. V čele stolu sedí Giorgos, který organizaci Agkalia společně se svou ženou a farářem z Kalloni před deseti lety založil. Znala jsem ho do té doby jenom z jeho působivých facebookových postů. Provozuje supermarket v Kalloni, vlastně je to vědec, egyptolog. Agkalia byla vždycky malá dobrovolnická organizace, pomáhající v sociální oblasti. V současnosti však stojí každý den za jejími dveřmi stovky lidí. Už celé měsíce neměl Giorgos ani den volna. Vlastně chtěl jít dneska s kamarádem na ryby. Zdá se, že Giorgos doplácí na své charisma, které přitahuje mnoho dobrovolníků. Ti se ale na rozdíl od něj nároku na volný čas nevzdali.

U stolu sedí také tři lidé z humanitární organizace Islamic Relief. Dnes pomáhali v Agkalii hlavně jako překladatelé. „Ano, vlastně bychom potřebovali hlavně lidi, kteří umějí arabsky,“ říká Giorgos.

Vlastně, vlastně – to je to dilema! Pokud by se organizace Agkalia profesionalizovala, byl by to přece špatný signál, říká Giorgos. Beztak už v podstatě děláme práci za někoho jiného. Držíme tento problém daleko od odpovědných osob, které by ho měly řešit. Vláda nechává dobrovolníky dělat práci, která spadá do její kompetence. Ale zavřít to tu nemůžeme – to snad máme nechat uprchlíky spát na ulici?

Agkalia tak zůstává cíleně provizoriem. A Vaniina otázka, jestli je teď šéfem všech dobrovolníků Patrick, zůstává bez odpovědi.

Čtvrtek večer v Kalloni

Vydávám sendviče jak na běžícím pásu. Malé džusíky jsou tady raritou, ty dostávají jen děti. Děti si pro ně ale chodí opakovaně. Všude posedávají vyčerpaní lidé. Bolavé, poraněné nohy jim dobrovolné zdravotnice každý večer ošetřují jódem. Kolem deváté večer dostáváme zprávu, že přijde ještě 600 lidí. Někdo se teď musí postarat o to, aby silnice zůstala volná. Práce u pořádkové služby není žádný med. Někteří vyhlížejí své příbuzné, kteří mají dorazit.

Prosíme lidi, aby si sedli na rohože a rozložené papírové krabice. Ale mnozí chtějí spíš zaujmout co nejlepší pozici, aby byli připraveni, až přijedou autobusy.

Autobusy představují opět největší téma. Je jasné, že všichni dnes nebudou moct odjet. Rodiny a přátelé by měli zůstat pohromadě, ale někdy člověk neví, kdo ke komu patří, kdo je přítel a kdo se jen tak tváří. Umění je také všímat si těch, kteří jsou tiší a plaší. Vania a Patrick rozdávají „jízdenky“, diskutují a pokoušejí se vytvořit řady pro spořádané nastupování do autobusů. V týmu ale panují neshody, například, jestli a jak mají cestovat vozíčkáři. Autobusy jsou tu a nastává náročný okamžik: „Where is Nr. 52? Where is Nr. 31?“ Vania se pokouší překřičet rozrušený dav. Vtom se Patrick uraženě odvrátí a zapálí si cigaretu. „Když ty jsi pořád jenom křičela,“ řekne později Vanie.

I pozdě večer přicházejí stále ještě skupinky nových lidí. To je ve srovnání s posledními dny nové. Vedle před policejní služebnou táboří jedna rodina. Klukovi z té rodiny je špatně. Nesmí ale pryč, protože policie vyslýchá převaděče, který sem rodinu přivezl. Na smysl toho všeho je asi lepší se neptat, lepší je zůstat akční a něco dělat. Jaký smysl má putování všech těchto lidí vzhledem k tomu, co je čeká? Jaký smysl to má, když lidem nabízíme na spaní zaprášené rohože u silnice? Takové otázky občas při cigaretě mezi dobrovolníky vyvstávají.

Je pozdě, vedeme lidi do temné zahrady, aby se mohli uložit ke spánku. Ale už tam není místo. Volno je už jen vepředu u silnice.

Vyndávám na pult ovoce, sušenky a pití pro lidi, kteří ještě přijdou, a vedle toho ještě zubní kartáčky a mýdlo. Katerina se dlouho loučí s Pepi, Christosem a ostatními. Brzy ráno chce odjet. Bude jí prý ale chybět ten pocit pospolitosti, jak mi říká později.

Já se chystám odjet až další den později, a tak můžu loučení naštěstí ještě odložit. Najednou Katerina a já zjišťujeme, že jsme poslední, kdo ještě nespí. Je jedna hodina v noci.

Jeden mladý muž tam ještě posedává a dívá se na nás. Fyzik, ze Sýrie, říká. Hledáme pro něj karimatku na spaní. „Není třeba, stejně nemůžu spát,“ říká přátelsky. „Vy všichni tady jste dobrovolníci?“ Přikývneme. Od silnice se zase blíží nově příchozí. „Jděte klidně domů, vypadáte unaveně,“ říká. „Budu tady a na všechno dohlédnu.“ Ukazujeme mu zásoby a bednu s léky. Dáváme mu do ruky karimatku a deku. Aspoň pro náš pocit.

V pátek odpoledne na cestě do přístavu

Chci se rozloučit, ale prostory organizace Agkalia jsou zavřené. Pohled na zavřené dveře mě udivuje. Vždyť minulou noc fungovalo přece všechno dobře, nebo snad ne? Uprchlíci čekají venku, ale není to ta skupina ze včerejška. Dvě dobrovolnice, Britka a Holanďanka, jejichž tváře si pamatuji ze včerejška, to nevzdávají, ale nic víc než čekat stejně nemůžou. Žádné klíče, žádná telefonní čísla, Patrick tu měl už dávno být.

Došlo tu ke konfliktu, vypráví Britka. Mezi uprchlíky se prý strhla rvačka. Ale ona prý nic přesného neví. Tisknu jí na rozloučenou ruku a vydávám se k lodi, která mě dopraví do Mytilény.

Večer na lodi

Na palubě lodi směřující do Atén mě pozná Alireza, kterého znám z tábora. Doklad, který mu umožňuje pokračovat v cestě, dostal bez fotografie a bez otisku prstů krátce potom, co jsme se ve středu viděli v táboře Moria. Stačilo prý, když uvedl svoje jméno, nemusel předložit žádný dokument.

Chvíli si spolu povídáme. Mluví o Afghánistánu a o válce. Mluví o Němcích, Američanech, Britech a Rusech. Němcům prý ale přece jen věří nejvíc. Opatrně se ho pokouším připravit na pár nepěkných věcí v Německu – na nepřátelství vůči cizincům a na byrokracii. O tom prý ví. A možná že si to Němci zase rozmysleli a hranice zavřeli...

Přistoupí k nám jeden muž. Ptám se ho, jestli je Alirezův kamarád. Ne, ne. „Syria,“ říká. Pak se mi lámanou angličtinou začne omlouvat. Pravděpodobně proto, že jsem blonďatá Němka, která už zdálky vypadá jinak. „Za to, že jsme tady všichni.“ Je mi to trapné a nesouhlasně zavrtím hlavou. Dávám mu na srozuměnou, že jsme spojenci. Nevím, jestli mi rozuměl.

Na dolní palubě zahlédnu ještě jeden známý obličej. Pamatuji si ho z Agkalie. On mě zahlédne jako první. Poznávám ho podle jeho trička, které mi připomíná americkou vlajku. Nemluvíme žádnou společnou řečí, a tak si spolu aspoň jednu zapálíme. Učím se slovo „cigar“, které v jazyce farsi znamená „cigareta“.