Centrum pro politickou krásu, které na sebe již léta upozorňuje umělecko-politickými akcemi především k tématu uprchlické politiky, je vnímáno velmi kontroverzně. Někteří je vnímají jako novou morální instanci a jejich akce jako nové umění v Schlingensiefově tradici. Pro jiné překračují hranice vkusu. V novinách Die Welt byla akce První evropský pád zdi (Erster Europäischer Mauerfall) dokonce označená za „tu nejztřeštěnější hovadinu, kterou v posledních letech německé divadlo zažilo“.

Jenže akce se už dávno nekonají jen ve stínu divadla. Centrum pro politickou krásu a jejich cynismus se čím dál více zaplétá do konkrétních politických událostí. Ministerstvo vnitra například zamezilo části jejich akce Sežrat uprchlíky. ZPS tehdy díky příspěvkům najalo letadlo společnosti Air Berlin, nakoupilo letenky pro asi 200 syrských uprchlíků, aby je z tureckého utečeneckého tábora dopravilo do bezpečí Německa.

Pro ZPS bylo zakázání letu porušením Ženevské úmluvy o uprchlících. Neboť jakmile by syrští uprchlíci vystoupili na území EU, dostali by oprávnění k pobytu, říká André Leiphold, dramaturg a „tajný rada“ ZPS. „To, že to takhle grandiózně celé zkrachovalo, je zároveň metafora celé té nehumánní situace, na kterou jsme touto akcí chtěli upozornit. Takže to celé rozhodně nebylo k ničemu.“

S André Leipholdem si povídám v libanonské kavárně v berlínské čtvrti Prenzlauer Berg. Nemá u toho ale na tváři ty typické šmouhy od sazí, jimiž členové ZPS na veřejnosti dávají najevo svůj postoj. Umouněné tváře mají symbolizovat „spálené politické naděje Německa“.

Co lze považovat za politicky krásný akt?

Dobrým příkladem je rozhodně pokleknutí Willyho Brandta ve Varšavě. To bych rozhodně nazval politicky krásným aktem. Bylo to naprosto spontánní, vyzařovala z toho symbolická, inspirující síla. Počiny politické krásy bývají počiny lidí, kteří myslí nadčasově a kteří chtějí světu ukázat vykřičník. Krása znamená taky podnítit nadčasový pohled na společnost. Existuje ale i mnoho dalších odpovědí na to, co je krása. Je to pojem, který v člověku má probouzet představy.

Kritici ZPS ve vašich akcích často vidí morální apel naší doby. Je na čase hovořit o univerzálnosti morálky. Philipp Ruch, umělecký vedoucí ZPS, v jednom rozhovoru tvrdil, že není pacifistou.

Nejsme politická strana, takže ani nemáme program, kterým bychom se názorově museli řídit. Přesto Philippovo stanovisko sdílím. Podle mě je pacifismus dogma, které obnovení humanistických výdobytků může i brzdit.

Je tedy morálka vždy spojená s dobou, v níž žijeme?

Tento postoj vychází z myšlenky etické zodpovědnosti. Práci v Centru chápu také jako práci na pokusném budování etické zodpovědnosti, to znamená ptát se, jaké by to bylo, kdyby se v politické sféře začalo jednat. I pak ale pořád ještě máte špínu na rukou, když jako nositel zodpovědnosti začnete následovat humanistické tradice. Z té bažiny se člověk dostává jen pomalu. Neexistuje možnost, jak se prostě zjevit na čistém břehu. V rámci politiky k tomu potřebujete eticky zodpovědné postupy, nejde tedy jen o smýšlení. Morálka ve smyslu smýšlení je rozhodně něco nadčasového a něco velmi manifestního. Morálka v politice je ale něco, co lze formovat a měnit, a není to jen o ní.

Smýšlení tedy není normou politická rozhodnutí?

Nemělo by rozhodně být určujícím kritériem při politickém rozhodování. V politice člověk musí být ochotný jednat i proti vlastnímu etickému smýšlení, pokud tedy chce dosáhnout výsledků, které jsou možná důležitější než vlastní morální cítění. Tento etický konflikt se snažíme zavést i na veřejnosti. Vytváříme morální tlakové komory pro mediální a politické nositele odpovědnosti, čímž se dostávají do morální pračky: co se stane, když má člověk omezený rámec vlastních možností, jak jednat? Vidíme problémy, musíme učinit rozhodnutí a nemáme možnost se odvolávat na své normy, musí si činit rozhodnutí a ta rozhodně nebudou nikdy morálně úplně čistá.

Před několika lety jste prohlásili, že nejste političtí aktivisté. Změnilo se to?

Na tom se nic nezměnilo. Fungujeme v umělecké oblasti. Naším cílem je v intelektuálním slova smyslu hledat naše vlastní definice, obrazy a slova a nepohybovat se po už vyšlapaných cestičkách. Aktivismus spíše podněcujeme my, chceme roztáhnout červený koberec pro ty, kteří pak jednají konkrétněji. Nejsme proti aktivismu, když tvrdíme, že nejsme aktivisté, jen to naši práci nepopisuje tak úplně správně.

Známý citát Philippa Rucha zní: „Chceme páčidlem otevřít srdce Němců.“ Jak intelektuální umění může být, aby otevíralo srdce „těch“ Němců?

Vždycky to bývají jen části jedné akce, které v různých částech veřejnosti, k nimž jsou adresované, rezonují. Jsme to ale jen my, kdo danou akci smí definovat. Poslední akce Sežrat uprchlíky byla opravdu velmi komplexní a zahrnovala vlastně dvě akce. Jednu z nich by možná šlo přirovnat ke Spolkovému programu pro přepravu dětí. Let tam byl aktem etické odpovědnosti. Druhá část s tygry pak byla teatrální, instalační záležitost v Divadle Maxima Gorkého (Maxim-Gorki-Theater). Obě části akce jsme ale propojili a meziprostory vyplnili diskurzivními prvky, tedy salónem a „komentovaným krmením“, které jsem dělal každý večer. Chceme pokaždé podnítit v lidech to, aby sami začali jednat. Podstatou akčního umění bývá, že se jej účastní velké množství aktérů. Jako akční umělec nemáte sám vliv na to, jak něco působí, skončí nebo neskončí.

Máte někdy strach, že se vám akce vymknou z ruky?

Ne. Máme totiž pod kontrolou, kolik prostoru pro náhodný vývoj ponecháváme. O strach rozhodně nejde, spíš o kalkulované otevření akce, což se samozřejmě může začít ubírat i úplně jinam, než chcete. Nechcete, aby se akce vymkla z ruky, ale vždycky chcete, aby sklouzla určitým směrem.

Angelu Merkelovou média výrazně inscenují jako někoho, kdo pomáhá uprchlíkům. To je v rozporu s výčitkami, které ZPS adresuje spolkové vládě, jíž Merkelová předsedá. Jak si toto vzdalování se realitě vysvětlujete?

To můžu kriticky posoudit jen z divadelního hlediska. Lze to označit jen za dobrou performance. Merkelová to umí s kulisami. V tomto ohledu se považujeme za divadlo proti divadlu k reálně existujícímu divadlu. Máme tu kancléřku, která se postaví a řekne, že chce odstranit nehumánní hranice, zatímco její ministr vnitra vydírá Řeky, uzavírá hranice, v důsledku čehož se úmyslně a záměrně pak ve Středozemním moři topí lidé. Tím i kancléřka tedy přispívá k tomu, že kolem Evropy se staví neviditelná zeď. Nebo když se po teroristických útocích tváří otřeseně a dojatě, zároveň ale strpí ten byrokratický teroristický útok ve Středozemním moři. Uprchlická politika Angely Merkelové je úspěšně etablovaná karikatura.