Život

Daniel Badea stojí na zahradě u rozpadlé boudy v berlínské čtvrti Grunewald. Pohybem ruky vyzývá kameru, aby jej následovala dovnitř. V maličké místnosti, která je neosvětlená stejně jako zbytek boudy, leží staré plastové lahve. „Tady jsme v zimě rozpouštěli led, abychom měli vodu,“ ukazuje Daniel na láhve. V zahradním altánu totiž žili bez vodovodu.

Když se točila tahle scéna, bylo Danielovi osm. Devět měsíců předtím se s rodiči přestěhoval z Rumunska do Berlína. Daniel je nedobrovolným hrdinou dokumentu (Zuwandern) berlínské režisérky Sabiny Herpichové. Rozhodnutí jeho rodiny zůstat v Německu pro Daniela znamená zároveň také konec dětství. Dlouhé měsíce žije rodina ze sběru zálohovaných lahví a osmiletý chlapec přitom finančně podporuje své rodiče jako dospělý člen rodiny. Postupem času se pro ně stává stále nepostradatelnějším: jako překladatel a velký bráška.

Jak rodině zajistit živobytí

Hned po první třetině 80minutového filmu zjišťujeme, že rodina má kromě Daniela dvě další děti. Razvan a Rebeca jsou Danielovi mladší sourozenci a u babičky v Bukurešti mají zůstat, dokud si Badeovi v Berlíně nezajistí jistější živobytí.

Ve filmu se odehraje klíčová scéna, při které Daniel a jeho rodiče navštíví berlínskou nadaci Amado Foro. Tato nadace, která se stará o rumunské přistěhovalce, Badeovým poskytuje možnost zatelefonovat své rodině do Rumunska. Nejdříve mluví se svými sourozenci Daniel a potom jeho matka Carmen. Když chce předat sluchátko svému manželovi, ten jen zakroutí hlavou a tiše pláče. Scénu ještě podtrhuje prekérní situace rodiny Badeů, přitom nedávno se měli ještě mnohem hůř. Několik týdnů po telefonátu si Carmen Badea úklidem vydělá už dost peněz na to, aby s nimi v Německu mohly žít i její další dvě děti. Její muž George už pilně navštěvuje kurzy němčiny a aktivně hledá práci.

Pomoc zvenčí

Dosud to byla cesta plná překážek. To, že rodina vůbec našla kontakt na nadaci Amado Foro, je Katjina zásluha. Katja žije v Berlíně a jednoho dne se procházela se svým synem a psem. Najednou uviděla Daniela a George, jak sedí před svým příbytkem. Nabídla rodině pomoc. Badeovi byli nejprve skeptičtí, ale potom zjistili, že Katja jim chce opravdu pomoct. Katja rodinu spojila s nadací Amado Foro a přihlásila Daniela do školy v Charlottenburgu. Zažila s nimi také situaci, kdy přišla policie, aby rodině vysvětlila, že chátrající zahradní altán musí opustit. Hrozilo totiž, že se zbortí, a musel být z bezpečnostních důvodů stržen.

Tak také narazila režisérka Sabina Herpichová na Badeovi. Střihačka se sociologickým vzděláním navštěvovala Amado Foro, protože chtěla natočit film o byrokratických překážkách, se kterými se přistěhovalci v Německu potýkají. „Zajímá mě hlavně to, jak úředníci komunikují s přistěhovalci a k jakým situacím dochází,“ říká Herpichová. Překvapilo ji, jak byli mnozí úředníci nápomocni. S touhle ochotou pomoci šel ale přitom pokaždé ruku v ruce také zvláštní pragmatismus, který Herpichovou zajímal. Důležitá je pak scéna, v níž je George dotázán, zda může prokázat vzdělání v pečovatelství - takového personálu je totiž v Berlíně akutní nedostatek. George odpoví, že ano, přestože vlastně hledá práci jako kuchař nebo ochranka, protože už s tím má zkušenosti.

Intimní pohled do života rodiny

Herpichové film se zaměřuje na způsob natáčení známý jako „direct cinema“ (ve Francii nazývaný cinéma-vérité), spočívající v zúčastněném pozorování. Film tak nehodnotí, je zbaven předsudků a divákovi otevírá intimní vhled do života cizí rodiny. „Když jsem se Badeových zeptala, jestli bych je mohla natáčet, okamžitě na to kývli. Měla jsem pocit, že mají obrovskou potřebu se o tyhle neuvěřitelné zkušenosti podělit s dalšími,“ vypráví Herpichová.

Proč se rodina rozhodla opustit Rumunsko a začít v Německu lepší život, Herpichová ve filmu nevysvětluje. „Šlo mi o to ukázat, s jakými problémy se rodiny přistěhovalců v Berlíně setkávají.“ Samozřejmě jí rodina líčila také situaci v Rumunsku: „Pro Badeovi byla situace v Rumunsku neúnosná. Jak špatná situace musela být, ukazuje ale už jen to, že rodina dala přednost hrozným životním podmínkám v Berlíně před životem v Bukurešti.“

Dnes, asi rok po natočení posledního záběru filmu, se už životní podmínky Badeových stabilizovaly, ještě pořád tato pětičlenná rodina ale žije v jednom pokoji na ubytovně. „Rodiny přistěhovalců často na běžném trhu s bydlením nemají šanci,“ uzavírá Herpichová.