Život

Je pátek večer. Mám spoustu práce. Na facebooku mi blikne zpráva. Píše Zuzka, kterou znám z pobytu v Kyjevě. Rozhodla se odvézt do Maďarska věci pro uprchlíky nahromaděné v pražské Klinice, a to dodávkou půjčenou od sestry. Jestli prý někdo nechce jet s ní. Volám jí, jak se věci mají, jestli už se jí někdo ozval. Říká, že ano. Za dvě hodiny volá, že klidně můžu jet taky. Převládne pocit, že taková cesta má smysl a všechno ostatní musí jít stranou. Asi jako když se zamilujete. Ruším všechno, co jsem měla na víkend domluvené.

A v osm ráno už jsme „on the road“. Jedeme jedna dodávka plná věcí a auto plné lidí, šest Čechů a dva Ukrajinci. Zjišťujeme, že se vlastně vůbec neznáme. Většina z nás zná Zuzku, která to celé spískala. Třeba fotograf David, kterému jsem volala až v sobotu o půl sedmé ráno, jestli se nechce přidat, zná jen mě.

Je před námi 1500 kilometrů tam a zpět. Vyzvedáváme karimatky v brněnském a bratislavském Hudysportu, dávají nám 20 procent. Potom jedeme do Budapešti, kde vyložíme kus našeho nákladu. Atmosféra tam je velmi živá. Působí to tam na mě jako multikulti-festival nabízející spoustu různorodých aktivit: spontánní diskuse, hraní, kreslení a bublifukování s dětmi, second hand, slow food koutek, lekce arabštiny, kurz sociální práce v praxi. A to celé bez grantů, dobrovolně, více méně s úsměvem.

Na nádraží proudí lidi, co nesou pytel housek, pekáč s buchtou, tašku s dekami. A jsou to místní – Maďaři, jejichž vláda nadále zůstává tak lhostejná a odmítá podniknout jakákoli humanitární opatření, takže pomoc z velké části zůstává na lidech, kteří nejsou nijak organizovaní, někým povolaní. A pokud ano, pak povolaní svým přesvědčením, že si máme pomáhat, protože prostě nikdy nevíte, kdy to vy sami budete potřebovat. Je to něco naprosto přirozeného. Asi jako když se zamilujete.

Pokračujeme do hypermarketů za Budapeští – kupujeme karimatky, deky, pláštěnky, trvanlivé jídlo. Vždycky se u toho trochu pohádáme, protože osm lidí je osm názorů, ale více méně se dokážeme domluvit. Už se setmělo, cpeme věci do dodávky, už dávno máme být na jihu. Zuzka si stěžuje, že jsme si v Budapešti neměli pořádně čas s nikým popovídat, že by ji tolik zajímaly příběhy těch lidí. Když v tom uvidíme čtyřčlennou rodinu procházet přes parkoviště. Ptají se nás na hotel. Anglicky hovoří špatně, ale nějak přece jen. Rozhodneme se jim pomoct, protože proto jsme přece tady.

Příběhy! Tatínek nám vysvětluje, že už jsou 40 dnů na cestě, bolí ho noha a má strach spát na budapešťském nádraží. Bojí se o svoje dcerušky, celou noc je drží a hlídá. Nechce tam spát. Přemítám, co asi zapříčinilo strach, který má. Ptáme se taxikáře stojícího opodál, za kolik euro by rodinku odvezl do centra. Říká si o 35 euro, což je vydřidušské. Nakonec se rozhodujeme, že rodinku odvezeme my sami. Dáváme holkám deky, nějaké jídlo, nic jiného nechtějí, a odvážíme je do centra Budapešti, kde jim dobrovolníci na nádraží už pomohou.

V Szegedu spíme na zemi v bytě u dobrovolníka Tamásze, který celý den pracuje v dřevěné boudě na szegedském nádraží. Tam je možné dostat jídlo, pití, nabít si telefon, dozvědět se co dál. Je nezaměstnaný a rád by se věnoval sociální práci, tak se prostě zapojil. Ráno se byt zaplní szegedskými mámami, které mažou sendviče, a my odjíždíme nacpat dodávku věcmi a jet až do Röszke, tedy k hranicím se Srbskem.

Za Szegedem se situace vyostřuje. Od hranic se Srbskem tam míří čím dál více lidí, kteří posedávají na plácku u kukuřičného pole, o kterém se v médiích hovoří jako o „táboře“. Je tu spousta „těch uprchlíků“, které hlídá policie, panuje chaos. Humanitárním organizacím pár dní trvá, než sem dorazí. Nikdo nikomu neříká, co má dělat. Přesto všichni z nás a všechny věci najdou nějaké uplatnění. I kdyby to mělo být jenom to, že někomu, komu je zima najdete velikostně odpovídající svetr nebo malé dítě na pár minut zabavíte figurkou šmoulíka. Jen tak nezapomenu na situaci, kdy se za námi sešikovaly dvě řady maďarských policistů a jeden ze syrských kluků, se kterými jsem si zrovna povídala, řekl: „I am afraid they will kill us, I am afraid they will kick us.“ A já mu sílbila: „Don't worry, they will not do anything to you.“ Kluci na mě koukali a řekli: „You promise?“ „Yes, I promise.“ Hlavou mi v tu chvíli proletělo: co ty jim tak můžeš slibovat? Naštěstí policajti, aniž by cokoli vysvětlili, jen celé tábořiště obklíčili, aby nikdo neunikl. Což v počtu asi stovky lidí, co tam právě byla, funguje. Ale v následujících dnech, kdy je tu 15krát víc lidí, už často ne.

Pomáháme ještě v Szegedu naložit dodávku a loučíme se. Dodávka a tři z nás tu zůstávají a budou ještě pomáhat a nakupovat za peníze, které má Zuzka díky facebookové události k dispozici (celkem asi 1 500 000 forintů). Pět z nás tedy už míří zpátky domů. Náš výlet do Sýrie, pardon Maďarska končí.

Uprchlíci Evropu zaskočili – ale tak to přece bylo v historii vždycky. Asi jako když se zamilujete. Nevěřte tomu, co se píše. Situace se neustále mění a každý ji vnímá jinak. Nejdůležitější je nebát se a přiložit ruku k dílu.