Asi nejdůležitějším anglickým slovem je excuse me - omluvte mě, protože je užitěčné ve všech možných typech situací. Když chcete někoho na něco upozornit, snažíte se dostat skrz dav, nebo se prostě jen omlouváte.

Největším rozdílem života v Česku a ve Velké Británii je každodenní zdvořilost a přátelskost. Neznámí lidé jsou totiž u nás mnohem zdvořilejší a hovornější, než tady v Česku - ačkoli když se poslední dobou vracím do Anglie, cítím se tam díky jejich chování divně.

Rozhovor vedla Zuzana Horáková.

Jaké slovo byste měli znát z finštiny? Juoksentelisinkohan. Znamená to „lámu si hlavu nad tím, mám-li bezcílně poběhávat“. To slovíčko se vyskytlo v jednom komiksu.

Když se mi stýská po domově, vařím lososa připravovaného na otevřeném ohni. Pokud srovnáváte Česko a Finsko, najdete ve Finsku více hloupých zákazů. V České republice je zase spousta bezúčelné a zbytečné byrokracie, která mnohdy nemá žádný smysl. Úřady tu pracují enormně neefektivně. Co se týče způsobu života, myslím, že Finové a Češi toho mají spoustu společného: lásku k přírodě, k venkovnímu a domácímu prostředí a ke sportům. Také máme jednoduchou kuchyni a rádi pijeme pivo. Asi to hodně lidí překvapí, ale jelikož pocházím z Finska, připadají mi Češi velmi otevření a přátelští.

Rozhovor vedla Daniela Esnerová.

Největším rozdílem života v Česku a ve Švédsku je určitě větší švédský materiální standard. Lidé tam také mají organizovanější život než Češi, a to ve všech směrech. Celková atmosféra je ve Švédsku i přes svoji organizovanost a spořádanost uvolněnější, řekl bych až bezstarostná. Proto je dobré znát slovo systemet (systém), protože to vystihuje celé Švédsko a jeho fungování.

Bohužel tu v Česku nemůžu najít typické švédské jídlo a hlavně suroviny, proto si zde nic švédského neuvařím. Například surströmming, to jsou zkvašení sledi. Myslím, že není moc důvodů pídit se po švédském jídle, není nikterak speciální. Je celkem blízké české kuchyni, ale není tak tučné. Ale myslím si, že švédská kuchyně je ten poslední důvod, proč by někdo měl tuto skandinávskou zemi navštívit.

Rozhovor vedl Martin Melichar.

Když se mi stýská po domově, vařím hodně estonských pochoutek. Když mě honí mlsná, napeču si takzvané sornikud, což je tvarohové pečivo typicky podávané na snídani se smetanou. Když mám chuť na slané, uvařím si ühepajatoit. To je vlastně dušená zelenina. Mimochodem znáte slovo jäääär? Nestává se v mnoha jazycích, že se ve slově vedle sebe vyskytnou čtyři samohlásky. V překladu to znamená „hrana ledu“.

Nevidím moc rozdílů mezi Českem a Estonskem, možná jen, že lidé jsou tu tolerantnější nebo je prostě nezajímá, co ostatní dělají nebo nedělají . A pak samozřejmě papírování, Češi zkrátka milují byrokracii. V Estonsku vše zařizujeme přes internet: platíme daně online, volíme online. Všechno je na dosah jednoho kliknutí myši.

Rozhovor vedla Daniela Esnerová.

Pro Čechy je z lotyštiny nejdůležitější slovo asi alus (pivo). Vlastně toto slovo je dva v jednom, protože když je čtete zezadu, je to sula, což znamená džus. A co chceme od cizinců v Lotyšsku slyšet? Tas ir skaisti. Je to tu krásné.

Lotyši jakožto národ zemědělců mají rádi tučné jídlo. Když se mi stýská po domově, vařím brambory se zakysanou smetanou. Jsme zvyklí dávat zakysanou smetanu úplně do všeho, dokonce i do polévek. Jednou se mi v Česku stala vtipná věc: byl jsem v jedné restauraci, požádal jsem, aby mi do česnečky dali zakysanou smetanu, protože v Lotyšsku ji dáváme do každé polévky, a číšnice mi ji donesla ozdobenou kopečkem šlehačky! Od té doby už o zakysanou smetanu nežádám.

Miluju moře. A v Lotyšsku máme velmi krásná města blízko Baltského moře, kde je velmi divoká příroda. Můžete tam plavat úplně o samotě, aniž by se na vás někdo díval. Velmi mi chybí města jako třeba Kolka, tam je taky mys, kde se Rižský záliv vlévá do Baltského moře. Je tam krásná příroda.V Česku mi hodně chybí jídlo, které se od lotyšského hodně liší. Protože v Lotyšsku máme moře, v obchodech mají hodně ryb, zde skoro ne. Taky v mléčných výrobcích máme u nás větší výběr. Tady v Česku je ale víc možností dělat pikniky a jíst venku, i v obchodech se dá koupit hodně věcí, které si s sebou můžete vzít ven nebo je sníst hned na ulici.

Česko je svobodná země, kde platí jiná pravidla, která se mi hodně líbí – třeba se tu v parcích dá sedět na trávě, což je u nás v Lotyšsku většinou zakázáno. V Česku si lidé více užívají života. Alkohol je tu levnější a můžete zde pít i na ulici, což je v Lotyšsku regulováno: alkohol můžete koupit pouze v určité hodiny a pít pouze na vyhrazených místech. V Česku existuje taky lepší systém veřejné dopravy.

Rozhovor vedla Tereza Semotamová.

Řekl bych, že dobré je znát slovo ačiu (vyslovováno „a-chyoo“), což znamená „díky”. Třeba proto, že je mnoho lidí neznalých faktu, že litevština není slovanský jazyk a nemá s nimi nic společného, kromě často neblahé zeměpisné blízkosti. Ačiu podtrhuje jinakost mé mateřštiny na jednom jediném a přitom asi nejčastěji používaném slovíčku.

Když se mi stýská po domově, sáhnu po něčem, co v Česku není moc běžné - herringu (sledi). Připravuji z něj takzvaný „herringův pelíšek“, což je salát ze syrového herringa se strouhanou vařenou červenou řepou, mrkví, bramborem a čerstvou cibulí s přelivem ze zakysané smetany. Nejlépe chutná s typickým nasládlým, hutným a hodně aromatickým černým chlebem, který je k mání pouze v Litvě.

Když myslím na svou rodnou zemi, tak mi chybí, čtvrt v hlavním městě Vilniusu zvaná Antakalnis. Jednak proto, že jsem v ní vyrůstal, a každý roh mi tam něco připomíná. Také proto, že je starší, že se tam toho moc nemění a není tolik zohavena moderním a nevkusným post-socialismem a také proto, že je tolik zelená.

Rozhovor vedl Dragan Milojevic.

Češi asi znají slovo szukać , protože pro ně zní jako vulgární výraz. V polštině však znamená „hledat“, každý se u toho pořádně pobaví. Rád doma chodím na ryby. Miluju jezero u domu svých rodičů v polské Wrocławi (česky Vratislav). Wrocław je jedno z nejstarších a pro mě nejhezčích polských měst. Je tam nádherná architektura, například místní radnice, katedrála nebo známé wroclavské výstaviště. Před dvě lety hostilo Mistrovství Evropy ve fotbale (EURO 2012), za dva roky (2016) dostane titul Evropské hlavní město kultury.

Hlavní rozdíl mezi Čechy a Poláky vidím v chování hostů v restauracích (hospodách nebo klubech). V Polsku se pije hlavně vodka a všichni chtějí stále tancovat. V Česku jsou lidé více flegmatičtí, sedí u půllitru piva a povídají si.

Rozhovor vedl Martin Melichar.

Když se mi začne stýskat po Česku, tak si uvařím různé druhy ovocných knedlíků nebo – to když mě popadne obzvlášť velká nostalgie – krupicovou kaši s máslem, cukrem a skořicí – to je pro mě ta největší bašta a útěcha, moje comfort food. Z velšské kuchyně mám ráda bara brith, což je chleba z kynutého těsta, černého čaje a sušeného ovoce.

Pokud jde o české prostředí, postrádám chalupu na Českomoravské vysočině. Tam jsem v podstatě strávila dětství, podle mě ty nejkrásnější chvíle vůbec. Pokud jde o Wales, zatoužím občas po The tank, malé prohlubni v zátoce mezi útesy na ostrově Anglesey (Ynys Môn), která tvoří jakési koupaliště. Tam jsem se vždycky dívala na svého dědečka, který si tam chodíval za každého počasí, za slunce i nepohody, zaplavat. Ta vzpomínka má pro mě v sobě i cosi spirituálního.

V Česku jsem jako malá zažila převrat a samozřejmě sleduji, jak se tato země a její vnější obraz až do dnešních dnů stále mění. Můj úhel pohledu je však poznamenán také odstupem a jakousi nostalgií předchozích generací. Vnímám i to, že život v Česku je z hospodářského a sociálního hlediska mnohem tvrdší než v Německu.

Ve Velké Británii mě vždycky znovu inspiruje optimismus resp. schopnost zachovat si v každé životní situaci smích a humor, zvlášť vůči cizincům. Myslím si, že to, čím se život v Británii navenek tak odlišuje, je hlavně životní styl a sociální kultura.

Rozhovor vedl Patrick Hamouz.

Moje babička byla napůl Srbka, děda Maďar, další děda se narodil v Rakousku a jeho máma byla Slovenka. Vyrůstala jsem na slovensko-maďarském pohraničí, chodila jsem do maďarské školky, slovenské školy, doma jsme mluvili slovensky a s kamarády maďarsky, mám maďarské příjmení a slovenské jméno. Takže jaká je vlastně moje národní identita? A je to vůbec důležité?

Nejraději mám cestu vlakem z Prahy do Štúrova, kde vystupuji, když jedu domů. Je tam nádherná scenérie, která vystupuje během celé cesty.

Slovensko je víc západem východu, Česko východem západu – rozdíly existují v mentalitě, kultuře, jazyce nebo náboženství. Občas mi přijdou podobnější Slováci a Maďaři než Slováci a Češi, kteří mají spíš blíž k Rakušanům a Němcům. Všichni by měli znát slovo strčprstskrzkrk, protože má tolik souhlásek.

Rozhovor vedl Martin Melichar.

V cizím jazyce se člověk má naučit nejprve poděkování a pozdrav. Když někdo Maďarům řekne köszönöm (děkuji) nebo szia (ahoj) budou z toho určitě mít velkou radost.

Nejvíce mi v Česku chybí asi Budapešť, protože jsem tam bydlela pět let, takže tam mám hodně kamarádů. A někdy mi chybí i můj rodný jazyk, protože i když umím mluvit česky dobře, nějaké věci jako složit zkoušku na univerzitě nebo vést debaty prostě dokážu lépe udělat maďarsky.

Často ale maďarsky vařím, nejvíce guláš, maďarský perkelt nebo peču moučníky – dort Dobossiho stylu a Gundelové palačinky.

Když pozoruji Čechy, všimla jsem si nějakých rozdílů. Skoro každý Čech má chatu nebo chalupu, což u nás doma není tak časté. O víkendu také Češi obvykle jezdí na výlet, nebo jsou na chatě.

Rozhovor vedla Bára Procházková.

Rumunsko má jedno z největších procent veřících na světě, a Česko je země ateistů. To je určitě ten největši statistický rozdil. Jinak všichni určitě znají slovo dracul (ďábel) a od toho Dracula. Po cestě Rumunskem pomohou také latinská slova jako carne (maso) nebo lapte (mléko). Nejvíce mi tu chybí Karpaty, protože v Česku nejsou žádné velehory, krajina je tu spíše monotónní.

Když se mi stýská, vaříme doma sarmale, plněné zelné listy masem a rýží, nebomamaliga, což je v podstatě rumunská podoba italské polenty (kukuřičná kaše).

Rozhovor vedl Dragan Milojevic.

Když se mi stýská, připravím si šopský salát, ten pravý, ne ten, co se podává v českých restauracích. Jinak máme takové jedno slovo, které je sice běžné, ale může se použít na cokoliv. Je to takova, což znamená takový, ale opravdu se to dá použít vždy. Největší rozdíl mezi Českem a Bulharskem je lidská mentalita, na Balkáně je totiž svým způsobem lehčí se seznámit s jinými lidmi.

Rozhovor vedl Dragan Milojevic.

Zásadní rozdíl mezi Čechem a Řekem je, že když se s Čechem domluvíte na šest hodin, tak tam v šest je. Řek tam bude v půl osmé…možná. I přesto mi chybí Thesalloniki, protože je to nádherné město, kterému dominuje slavná bílá věž. Ale když se mi stýská, vařím salát tzatziki, plněné papriky nebo plněný lilek. Mimochodem všichni by měli znát slovo demokratia a dále slova eirini (mír) a taky agapi (láska).

Rozhovor vedla Lucie Barbapostolosová.

Když se mi stýská opo domově, vařím pasta suta, jsou to těstoviny a rajčatové pesto, které si sami děláme z rajčat, domácího špeku a estragonu. Dělali jsme ji i doma v Chorvatsku, vždycky v sobotu. Ráno se šlo na tržnici, ze které se nevrátíte za půl hodiny jak tady, poněvadž tam se všude hodně povídá a tak na přípravu oběda zbývalo vždy málo často a tak pasta suta nás vždy zachránila.

Z perspektivy posledních dvaceti let můžu říct, že v Chorvatsku jsou lidé mnohem ustaranější kvůli válce. Tady lidi nejsou tak ustaraní, lidi nemají tak velké obavy jako tam. Jinak Chorvati mají jiný temperament a mentalitu.

Rozhovor vedl Sabir Agalarov.

Život na Maltě je klidnější a uvolněnější než v Česku. Lidé si tam víc užívají života - jídla, počasí, pláže. Všechno je tam pohodovější. V mém městě je pekárna, do které vede úzká ulička, do které se nevejdou dvě auta vedle sebe. Tak tam vždy přijede jedno auto, pan řidič si vystoupí a jde si nakoupit. Mezitím se za ním tvoří fronta. Všichni klidně čekají, až na ně přijde řada. Nikdo netroubí a nespěchá. To by se v Česku stát nemohlo.

Grazzi je na Maltě výraz poděkování. Je to jednoduché ale velmi důležité slovo, kterým lidem dáte najevo, že oceňujete jejich pomoc.Moc nevařím, ale jednou za čas připravím bragoli - masové závitky, které jsou spolu s králičím gulášem našim národním jídlem.

Občas si vzpomenu na krásné, tiché město s neuvěřitelnou historií - Mdina. Myslím, že jeho krásu berou tamní obyvatelé jako samozřejmost, protože jsou na ni zvyklí. Ale mně je tam vždy dobře.

Rozhovor vedla Daniela Esnerová.

Baví mě, jak jsou Češi praktičtí, vynalézaví a nejvíc ze všeho mám ráda jejich proslulý nadhled. Nesnáším ale situaci na českých dálnicích. Řidič má být ohleduplný, neagresivní a dávat pozor nejenom na sebe - a věřit, že dodržovat bezpečnostní vzdálenost neznamená prohrát.

Existuje krásně znějící slovo tolmun, což je taková přírodní vana, kterou vytvoří řeka. Tam se trochu zastaví a je možné se v něm občas i koupat, je to krásné a trochu nebezpečné zároveň. Většinou je čistý, hluboký a modrozelený. Říká se, že někdy i oči a duše můžou být hluboké a nekonečně tajemné jako tolmun. Vygooglujte a pochopíte.

Moře je ten nejlepší lék na tělo a na duši. Nemám ráda, když je to pouze vzácná příležitost během dovolené, je hezké být u moře třeba i v zimě, když tam moc turistů není. Chybí mi ten první pohled na třpytivou modř, když se člověk dostane přes Črni kal a pustí se s kopce dolů k moři, do Piranu, a pak ten první nádech, vonící po levanduli, rozmarýnu a vavřínu, když konečně vystoupí.

Rozhovor vedla Olga Lukešová.

Všichni by měli znát slovo Topfengolatsche (tvarohový koláč). I když si my Rakušané sami nejsme jistí, jaký člen bychom měli k tomuto slovu přiřadit, je Topfengolatsche přeci TO sladké pečivo, alespoň pro východní Rakousko. A co je důležité: nikdy bychom nejedli něco jako Quarktäschen (tvarohová taštička), jako tomu říkají Němci v Německu.

Nejvíce mi chybí moje motorky značky Vespa, protože mě dovezou na každé oblíbené místo v okruhu od 250 do 300 kilometrů, takže z Bad Vöslau přes Dolní Rakousko až do Horního Rakouska nebo Štýrska. V Česku se mi ale velmi líbí kreativita Čechů a jejich samozřejmá ochota pomoci vám. Dokonce, i když je pomoc samotná občas doprovázená zamračeným obličejem.

Rozhovor vedla Alžběta Šemrová.

Pro nás je důležité slovo pane carasau. Základem pro poznání kultury a gastronomie v Sardinii je chléb. A právě pane carasau je tradičním sardinským chlebem. Připomíná mi dny, kdy jsem chodil se svými strýci a otcem na pastvu, bylo to krásné období. Nejlepší je ochutnat pane carasau se sýrem, omáčkou a sklenicí dobrého červeného vína.

Když myslím na svůj domov, chybí mi pohoří Gennargentu v Sardinii, odkud pocházím. Dalo by se přeložit jako stříbrná vrata. Pro mě právě tato vrata znamenají vstup do mého vysněného světa. To znamená: vesnice, hodní a příjemní lidé, nádherná krajina a zároveň tajemný svět, který nás zde čeká. Stříbrná vrata pro mě znamenají dětství a dospělost. Kdykoliv potřebuji dobít energii, jedu právě do Gennargentu.

Itálii miluji kvůli slunci. Lidé jsou tam přátelští a vtipní. Život v Itálii je celkem relax, který člověk sdílí se svými příbuznými a přáteli. Třeba i prostřednictvím dobrého jídla. Důležitou součástí života Italů je také kultura a umění ve všech směrech. To, co Italy odlišuje od jiných národů, je podle mě jejich zvědavost vůči cizím lidem a jejich způsobu života.

Rozhovor vedl Martin Melichar.

Pro začátek stačí znát z francouzštiny asi jen dvě slova, která jsou si podobná: obě mají pět písmen a obě začínají stejně a je to merci a merde. Pokud jsou na vás lidé milí, použijete to první, a pokud ne, tak to druhé...

Když se mi stýská po domově, rád jím specialitu z Lotrinska - quiche. Jde o slaný koláč, těsto je z mouky, másla a žloutku, náplň obsahuje vždycky smetanovou část a pak různou náplň, například cibuli a sýr nebo masovou variantu. Nedávno jsem ale byl překvapen ve školní jídelně, protože nám servírovali tzv. těstoviny po lotrinsku. Ze zvědavosti jsem si to dal, byly to jakési velmi podprůměrné lasagne, takový recept v Lotrinsku neznáme.

Ze začátku jsem si těžko zvykal na český pozdrav. Ve Francii se stále líbáme na tvář (2 polibky, někteří to přehání a líbají se 3x nebo 4x). Je sice pravda, že zabere hodně času, když máte rano pozdravit 30 lidí, ale je to příjemné. Jednou mě trošku vyděsilo, když mi jedna žena z rodiny mé zdejší přítelkyně podala ruku, když jsem chtěl ji pozdravit. Pak jsem rychle pochopil, že tady se polibek na pozdrav dává velmi zřídka, a to ani nemluvím o tom, když se zdraví muži…

Rozhovor vedla Lucie Barbapostolosová.

Když se mi stýská po domově, tak si dal bych si kebab nebo Currywurst, které znám z Německa, ale v Čechách jsem je zatím neochutnal. Pro mě jsou to typické německé fast foody, které mám moc rád. Když myslím na svou rodnou zemi, tak se mi vybaví dům rodičů ve Frankfurtu nad Mohanem, odkud pocházím. Pro mě Frankfurt ztělesňuje ideál multikulturního města. Zhruba čtvrtina obyvatel jsou cizinci.

V Česku je na rozdíl od Německa větší klid, lidé jsou pohodovější, méně agresivní, tedy aspoň já takhle vnímám rozdíl mezi Prahou a Frankfurtem. Největší rozdíl je asi určitá kulturní a etnická rozmanitost, která mi tady v Česku chybí nejvíc ze všeho.

Rozhovor vedl Martin Melichar.

Snad každý Čech zná slovo godverdomme, což je běžná holandská nadávka a znamená asi něco jako krucifix nebo krucinál. Říká se, že když umíte správně vyslovit Scheveningen (nejznámější město u moře), umíte mluvit holandsky…

Jaký je největší rozdíl mezi životem v Česku a v Nizozemí? Určitě mi chybí moře a procházky naboso po písečné pláži. Mrzí mne, že Češi nejsou stejně tolerantní jako Holanďani, zase na druhou stranu je mnohem jednodušší se spřátelit s Čechem. S kamarády z Holandska musím sraz domlouvat o hodně dopředu, s českými kamarády si stačí zavolat a za chvíli už sedíme v hospodě.

Rozhovor vedl Dragan Milojevic.

Když se mi stýská po domově, jdu si koupit belgickou čokoládu či belgické sýry. A místo, které mi nejvíce chybí je centrum umění STUK. Je to úžasné místo, které pořádá skvělé koncerty nebo promítání. Mimochodem, když srovnávám život v Bruselu a v Praze, tak je až překvapivě podobný.

A které slovo z mé mateřštiny musíte znát? Mám rád zvuk slova kerststronk. Doslovný překlad je „vánoční poleno” a je to dezert ve tvaru polena, který se podává na Vánoce.

Rozhovor vedla Daniela Esnerová.

Z lucemburštiny je dobré znát alespoň slovo Wannechgeliwt, což znamená „prosím“ a „děkuji“. Je to sice těžké vyslovit, ale při návštěvě Lucemburku to člověku může hodně pomoct. Dále se ukazuje, že lucemburština je pokaždé ovlivněna dalšími jazyky, kterými se v daném místě dále hovoří.

Když se mi stýská po domově, tak vařím knedlíky se škvarky, ale nikdy to nechutná tak dobře jako doma. V Lucembursku mám rád Oesling, severní část Lucemburku. Tamní krajina a lidé mě nikdy nepřestanou inspirovat. A rozdíly? V Česku se dá jednoduše žít bez auta, místní systém veřejné dopravy je velmi dobrý, a také všude najdete nějaký malý obchod, což je v Lucembursku jinak. V Lucembursku musíte mít auto, byť se tato situace v současné době trochu mění.

Rozhovor vedla Tereza Semotamová.

Doporučuji znát španělské slovo gracias, protože se každý den dostanete do situací, kdy ho budete potřebovat. A lidé to ocení.

Když se mi stýská, vařím gazpacho manchego. Tento pokrm je z regionu La Mancha (odkud je Don Quijote). Je to zvláštní druh směsy s rajčaty, masem a mnoha dalšími přísadami. Jinak nechybí mi ani tak žádné specifické místo ze Španělska, ale spíše celkově uvolněný způsob života - to, jak se všichni smějí a užívají si. Jinak největším rozdílem našich dvou zemí je různé podnebí a jeho následky: časy, kdy se Češi a Španělé probouzí a hlavně kdy chodí spát, se velmi liší.

Rozhovor vedla Daniela Esnerová.

Určitě bych doporučil znát slova bica a pastel de nata, protože je to taková dobrá kombinace jak začít nový den nebo pro odpolední pauzu. bica je káva, espresso, a pastel de nata je tradiční portugalský koláč. Je to výborná kombinace kdykoliv i během dne.

Když se mi stýská, servíruji tresku se skvělým portugalským vínem. Někdy mi mimochodem chybí vůně Atlantského oceánu a víc slunce. Ten největší rozdíl života v obou zemích jsou asi lidé a jejich mentalita. V Česku si nejdřív musíte lidi získat, abyste vybudovali dobré vztahy. Jakmile překročíte jistou bariéru, lidé vám jsou opravdu nápomocni a můžete budovat silná přátelství. V Portugalsku je někdy jednodušší mluvit otevřeně i s lidmi, které neznáte. To znamená, že jednodušší je i společenská integrace.

Rozhovor vedla Lucie Barbapostolosová.

Pocházím z Dublinu, který mi také chybí, když si vzpomenu na domov. Mám to spojené hlavně s našimi typickými bary. Lidé v Irsku jsou hodně společenští. A právě bary jsou místem, kde se nejčastěji potkávají a probírají své životy. Pro mě je největší rozdíl právě v kvalitě barů. V Irsku jsou restaurace/bary daleko hezčí, mají lepší atmosféru. V České republice mi vadí zakouřené prostředí. Na druhou stranu je v Česku lepší a kvalitnější pivo. Irově ale mají místo piva svou whisky. Panáka whisky si také dám, když se mi stýská po domově.

Kdybyste měli znát jen jedno slovo z mé mateřštiny, tak je to eejit. Znamená to hodně hloupý člověk. Toto slovo používám hodně často. V Irsku i v České republice.

Rozhovor vedl Martin Melichar.

Mé nejoblíbenější řecké slovo je Philotimo, což znamená něco jako „čestná láska“ a pochází ze staré řečtiny. Bohužel neexistuje žádný odpovídající překlad, který by přesně vystihoval význam slova. Toto slovo se používá k tomu, abychom popsali krásu v člověku, který má smysl pro čest a důstojnost. Je to člověk, který plní své slovo: člověk, který dělá něco dobrého, protože musí, ale protože chce.

Když se mi stýská po domově, tak jím kuskus s řeckým jogurtem. Kuskus Kuskus je tradiční středomořské jídlo, které se jí k masu nebo zelenině. Pokud něco Kypřani opravdu milují, je to vaření (a především jezení). Místo, po které se mi na Kypru stýská, je Akamas. Nachází se na severozápadě ostrova a je to velmi hezká část ostrova. Protože příroda na ostrově je hodně hornatá, nejsou tu žádné silnice, které by křížily celý ostrov, a tím si ostrov zachovává svoji nedotčenost.

Největší rozdíl mezi životem na Kypru a v Praze je pro mě pocit, že moře je blízko. Pocházím ze slunného ostrova a jsem zvyklá denně vidět moře. Tenhle pocit a vůně moře je pro mě něco, co mi strašně chybí. Praha je krásné město plné kultury. Připadá mi, že kam se člověk vrtne, tam se něco děje, což je na Kypru zase úplně jinak, protože tam je umělecká scéna nesrovnatelně menší.

Rozhovor vedla Tereza Semotamová.

Měli byste znát slovo Koldskal. Jedná se o klasický letní dezert, který se u nás jí jen půl roku. Je v něm podmáslí, vajíčka a cukr, jí se to se sušenkami, ořechy nebo ovocem. Dobře chutná také s kefírem. Koldskal je symbol léta, znamení pohody, lidí, kteří sedí na zahrádce a pocitu, že život je krásný. Když přijede návštěva z Dánska, poprosím je, aby mi přivezli Karry Sild. Jsou to nakládaní sledi v curry omáčce, které jíme s máslem a vejci. Když si vzpomenu na domov, myslím přitom na pláž v Kodani, chybí mi voda a možnost jít si kdykoliv zaplavat. Proto budu mít ve své zahradě bazén.

Největší rozdíl je, že Češi nevydávají zbytečně mnoho peněz za materiální věci. Mladí Češi vědí lépe, jak to vypadá, když žije rodina pospolu, protože déle zůstávají u rodičů. Mládež v Dánsku se chce co nejdříve od rodičů odstěhovat, zajímají se jen o sebe a v tomto ohledu jsou méně tolerantní. Já sám jsem se tady přistihl při tom, že jsem odhodil odpadky jen tak na ulici a ne do koše. To bych v Dánsku nikdy neudělal. Města jsou tam čistá, a proto nikoho nenapadne, aby je takto znečišťoval. Zde je to podle mého názoru úplně jinak. Nikdo se nestará o to, jestli odpadky jsou v popelnici nebo vedle ní.

Rozhovor vedla Magdalena Schluckhuber.