Mladý vědec se pokouší změřit úspěch EU v mezinárodních jednáních o klimatu.

Evropská unie se skládá z 28 členských států. Jak si ji můžeme představit jako jednoho účastníka takového vyjednávání?

To je skutečně velice složité. Představme si třeba ceduli, na které je nápis „Evropská unie“. Za ní sedí dvě osoby. Jedna z nich tam je za Evropskou komisi a druhá za Radu Evropské unie, která v EU zastupuje zájmy členských států. Máme tedy jeden mikrofon, ale dva vyjednávače. U EU záleží vždycky na příslušnosti. Jakmile věc spadá jak do oblasti EU tak i členských států, jsou zastoupeny obě strany. Komise zastupuje EU samu o sobě, Rada EU zastupuje členské státy, zároveň však ještě vystupuje zpoza cedulky s označením EU. V tomto bodě se Evropská unie liší od všech ostatních vyjednávajících stran, tedy veškerých dalších států, ke kterým ale patří též všech 28 členských států EU. To činí celou věc ještě zajímavější, protože například Německo nebo Česká republika vystupují při jednáních o změně klimatu jako státy, zároveň však jako část toho, co se skrývá za cedulí „Evropská unie“. To samozřejmě může vést ke střetu zájmů.

Stává se často, že Evropská unie sleduje jiné cíle než členské státy?

Velice dobrá otázka, protože vede k otázce: kdo je to vlastně EU? A má nějaký vlastní zájem? Jestli ano, tak vlastní zájem má určitě Evropská komise. Komise funguje jako strážkyně dohod, což znamená, že kontroluje, aby bylo dodržováno to, co si členské státy stanovily jako primární právo, tedy dohody – a sice bez přihlížení k velikosti členského státu. Komise se též pokouší vygenerovat z toho, co dohody obsahují, určitou evropskou pozici, která by byla nezávislá na národních zájmech. To vede přirozeně k napětí, jelikož národní státy mají často odlišné představy.

Existuje pro to nějaký konkrétní příklad?

Například minulý rok se konala konference smluvních stran v Polsku, které právě předsedalo Radě EU. Polsko mělo přirozeně coby člen Evropské unie povinnost chovat se v souladu s EU. To se také převážně dělo. Přesto má Polsko extrémně silné vlastní zájmy, neboť přibližně 90 procent energie získává z uhlí. Zaprvé se jedná o domácí zdroj energie, zadruhé se Polsko chce s ohledem na své traumatické zkušenosti osvobodit od závislosti na ruských dodávkách plynu. Avšak Evropskou unií naplánované snížení emisí skleníkových plynů se dá stěží realizovat jinak než snížením těžby uhlí. To ale v Polsku naráží na masivní odpor. Proto Polsko ještě během summitu o klimatu organizovalo zároveň uhelný summit se zástupci uhelného průmyslu a příslušnými sympatizanty. Evropská unie to interpretovala jako nepřátelské gesto, protože považuje sebe samu za vzor v oblasti změny klimatu a tímto způsobem vlastně byly negovány všechny její vlastní závazky.

Lisabonská smlouva zřídila jakési evropské ministerstvo zahraničí, Evropskou službu pro vnější činnost, a tím vlastně vznikla jednotná zahraniční politika. Dá se tedy od podepsání dohody z roku 2011 hovořit o jednotnější linii EU v oblasti jednání o změně klimatu?

Na tuto otázku neexistuje jediná odpověď. Na technické úrovni si již EU získala pověst účastníka s velkou mírou odbornosti v jednáních. To je mezinárodně uznávaná skutečnost. Tato rovina však zůstává veřejnosti většinou naprosto skryta. Z hlediska veřejnosti jedná EU jen do té míry, jak ji to dovolí národní státy – navzdory novým dohodám.

Povím Vám k tomu vtip, který občas vypráví představitelka EU pro zahraniční věci. Znáte možná známou otázku Henryho Kissingera, jestli by Evropa mohla mít nějaké telefonní číslo, kam by mohl zavolat, když by s ní zrovna chtěl mluvit. Dosud zněla odpověď na tuto otázku ne, protože Evropa nevlastní žádné vlastní telefonní číslo. Teď je tomu tak, že takové číslo existuje. Když ale zavoláte, nezvedne to žádná osoba, nýbrž záznamník. A ten záznamník řekne: „Vítejte v Evropské Unii. Hovoří Evropa. Chcete-li mluvit s Francií, stiskněte prosím jedničku. Chcete-li mluvit s Německem, stiskněte dvojku.“ A tak dále.

Myslíš si, že za to může i rostoucí skepse v mnoha evropských státech vůči Evropské unii?

Možná ano. A tento trend se může v příštích letech ještě vystupňovat. Ale existuje ještě další důvod. Když jde o zahraniční politiku, jde vlastně o podstatu národní suverenity. Nesmíme zapomínat, že mnohé členské státy neměly ještě před dvaceti lety žádnou vlastní zahraniční politiku, protože se nacházely za železnou oponou a lidově řečeno, musely tančit, jak Moskva pískala. A teď proto nejsou ochotny tančit pro změnu, jak píská někdo jiný a dělat zahraniční politiku podle zadání z Bruselu. Oproti tomu mají západní státy EU již dlouho vlastní zahraniční politiku a nemají proto zapotřebí, a to platí hlavně u těch velkých zemí s vyvinutou tradicí zahraniční politiky, aby jim EU říkala, co mají dělat. Zajímavé je, že menší státy jsou ochotnější přiznat EU určitá práva v oblasti zahraniční politiky, protože prostřednictvím Evropské unie se podstatně zvyšuje jejich vliv na dění ve svět. Jestliže vystupují Slovensko nebo Dánsko v mezinárodních jednáních z pozice zástupce EU, pak to má samozřejmě úplně jinou váhu, než když tam vystupují jen za Slovensko nebo Dánsko.

Čeho vlastně chce Evropská komise v oblasti klimatu dosáhnout?

Nejdůležitějším cílem je co možná nejrychleji – tedy do roku 2015 – schválit globální dohodu o změně klimatu. Ta by měla nahradit doposud platící Kjótský protokol v tom smyslu, že všechny světové státy se shodnout na velice konkrétních cílech snížení emisí. Důvodem je skutečnost, že máme čím dál více vědeckých dokladů, že globální oteplování je způsobeno člověkem. Většina vědců se shoduje na tom, že oteplování by nemělo přesáhnout o více jak dva stupně Celsia preindustriální úroveň, to znamená úroveň z roku 1850. Má se tím zabránit nezvratitelným dopadům. Cíl nepřesáhnout zmíněné dva stupně je mezinárodně akceptován a Evropská unie chce přijmout opatření, aby byl taky skutečně naplňován.

Jakými sankcemi disponuje EU, aby přiměla ostatní státy k dodržování domluvených opatření?

V rámci jednání o změně klimatu v podstatě žádnými. Platí totiž právo veta. Tím, že každá dohoda musí být jednomyslně schválená, má každá země možnost vše zastavit. V oblasti ochrany klimatu tedy není žádná možnost sankcí. Ty by se daly ustanovit, kdyby byla schválena dohoda, ve které by sankce byly uvedeny. Doposud ale nemohou být žádná smluvní ujednání soudně vymáhána. Sankce budou ujednány spíše až v budoucnosti

Zkušenosti ostatně ukázaly, že je tak jako tak lepší neochotné státy ke spolupráci spíše motivovat a pak jim v oblastech, které nemají nic společného s ochranou klimatu, nabízet výhody. Kupříkladu by mohla existovat možnost přijmout některé státy do Světové obchodní organizace nebo začít budovat rozvojovou spolupráci. V oblasti změny klimatu existuje například požadavek rozvojových států na zřízení zeleného fondu pro ochranu klimatu, do kterého by průmyslové země vkládaly každoročně miliardy dolarů na projekty související s ochranou klimatu a s přizpůsobováním se změně klimatu. Když průmyslové státy takovýto fond odsouhlasí, je mnohem pravděpodobnější, že rozvojové země přistoupí k mezinárodní úmluvě o ochraně klimatu. Sankce by tedy mohla spočívat v tom, že se řekne: Peníze uvolníme teprve tehdy, když bude existovat nějaká smlouva. Bez smlouvy nebudou peníze, ale bez peněz taky nebude smlouva.

Co by se stalo, kdyby se EU jednání o změně klimatu neúčastnila? Nebo ještě jednodušeji vyjádřeno: je tam EU vůbec zapotřebí?

V zásadě bychom se jí mohli vzdát, protože ostatní státy si poradí i bez EU. Kromě toho doposud nebyla jednání o změně klimatu, až na několik málo výjimek, nikterak úspěšná. Ovšem EU si již mezitím vypracovala pověst instituce, která spojuje názory nejenom interně, ale která dokáže vyjednávat i navzdory rozporům, například mezi severem a jihem. To z ní činí naprosto nepostradatelného účastníka. Týká se to hlavně technické roviny, a pro veřejnost těžko sledovatelné. Domnívám se, že je velice dobře možné, že bez EU by jednání o změně klimatu už dávno ztroskotala.