Elu a Marka Chmielovy potkávám v budově havířovského nádraží. Ela pobíhá v prvním patře mezi paletami improvizované kavárny „Brusel“, prodejnou designového oblečení a přednášejícími odborníky, Marek to všechno fotí. Probíhá jedna z mnoha akcí pořádaná iniciativou Nechceme zbourat vlakové nádraží. Ele a Markovi nádraží připadá krásné. A co si myslí ostatní havířovští?

O nádraží v Havířově se toho už napsalo hodně. Ale taky se hodně bojovalo, chválilo i hejtovalo. Tento něco málo přes padesát let starý architektonický skvost již pár let bojuje o přežití a je jablkem sváru mezi vedením Českých drah, Ministerstvem kultury a zastupitelstvem města na straně jedné a skupině aktivistů – mladých lidí, architektů, umělců a příznivců tohoto místa na straně druhé. „Nádraží žije“ – volá to tu odevšad. Zapojily se všechny generace. Nebo alespoň ti, pro které je havířovské nádraží symbolem krásy. „Škaredé, špinavé, nevzhledné, hned to zbourat“ – tento názor aktivisté od místních kolemjdoucích slýchávají pořád dokola. Jen málokdo z nich si totiž uvědomuje skutečnou hodnotu této stavby.

Havířovské nádraží vzniklo v 60. letech a právě určité uvolnění politických poměrů tohoto období se promítla na vzletnosti a kvalitě stavby. Je dílem architekta Josefa Hrejsemnou v bruselském stylu, přičemž stavby v tomto stylu se přirovnávají ke „křídlu vážky“. Velkorysá hlavní hala se stropem ve výši 12 metrů, elegantní šachovnicová a kamenná dlažba, barevná mozaika s motivem havířovských květů a schodiště z železobetonu – to všechno je svým způsobem krásné, ale: jak pro koho. Současný stav protestů je ten, že zchátralá budova nezískala status kulturní památky, ale demolice jí momentálně nehrozí a ve hře je rekonstrukce budovy.

Nehovoříme o budově, ale o obrázcích budovy

Nabízí se paralela s Polskem, kde se na téma bourání brutalistických staveb v posledních letech vede divoká diskuse. V rovněž hornických Katovicích se před šesti lety řešilo podobné dilema jako v Havířově. Tamní nádraží představovalo unikátní architektonické dílo varšavského architektonického tria „Tři varšavští tygři“, svérázné jak kvůli mohutné konstrukci 16 železobetonových kalichů držících strop vrchní haly, ale především kvůli strašidelnému, strohému dojmu, kterým budova působila. Nádraží si vysloužilo přezdívku „Brutal“, jelikož dle mnohých ztělesňuje jeden z nejzajímavějších příkladů polské brutalistické architektury. Přesněji ztělesňoval – bohužel, celá kauza totiž v roce 2011 skončila demolicí a novou stavbou. Fandové Brutalu navzdory divoké protestní kampani svůj boj prohráli. (V rámci kampaně se prodávala mimo jiné trika s nápisy „Brutálně krásný“ nebo „Neukřižujte Brutala“.)

Fenoménem polských socialistických budov a jejich osudy se zabývá polský novinář Filip Springer. Ve své nejnovější publikaci Kniha fascinací (Księga zachwytów) paradoxně chválí více než stovku polských budov a velmi osobitě nás provádí po často zapomenutých či opomíjených místech v Polsku. Springer se snaží aktivně bojovat proti tzv. archipornu. Jedná se o trend poslední doby spočívající v tom, že lákavé, ale často nepravdivé architektonické vizualizace, jichž je ve virtuálním světě nespočet, představují jakousi náhražku našeho osobního kontaktu s architekturou. „Archiporno vytváří nerealistická očekávání vůči reálné architektuře a proto diskuze, která se ve velké míře přesunula na internet, není diskurzem o budovách, ale o jejich obrazech. Klouzáme po povrchu, hádáme se hlavně o vkus, necháme působit první dojem a nepřemýšlíme o tom, jak tato budova koresponduje s okolím nebo jestli bude funkční,“ tvrdí kritik architektury Grzegorz Piątek. Springer propaguje přístup osobitého kontaktu s architekturou – vlastními smysly a kriticky.

Springer ve svých knihách popisuje nejen nadčasové a kontroverzní budovy z doby Polské lidové republiky. Empaticky se ale zaměřuje také na osudy jejich stavitelů, okolnosti a dobu, v níž byli nuceni pracovat a rozhodovat se. Představuje je jako tvůrce, jejichž motivaci a přístup se snaží pochopit. Podle recenzentky Bernadetty Darské se jedná o jakési „dějiny mizení“, Springer totiž píše o něčem „vymazaném z paměti“: o něčem, co bylo symbolem úspěchu a modernismu, ale změnilo se v místo, které nikdo nepotřebuje, za které se lidé stydí a neprávem si je spojují s vládnoucím systémem.

Vyčistit, vydrhnout a odkrývat historii

Stejně tomu bylo právě v případě Brutalu. U katovického nádraží největší problém podle Springera představovalo to havířsky „škaredé, špinavé, nevzhledné“, prostě špína. Jak říká Springer, takové katovické nádraží skutečně bylo, dokonce i víc než jiná polská nádraží. Nezatajuje ani fakt, že to byla destinace, kterou nenáviděli cestující z celého Polska. „Ano, tu budovu zbourali kvůli špíně,“ cituje ve své knize Springer katovického architekta Tomasze Malkowského, jenž „Brutalu“ také založil facebookový profil a podobně jako havířovští dva roky spolu s dalšími sympatizanty bojoval o jeho záchranu.

Malkowského vize, jak proměnit tehdejší budovu v ne zrovna reprezentativním stavu, se zamlouvala investorovi, který se rozhodl o koncept moderního nádraží spojené s nákupním centrem. Sliboval i zachování toho nejcennějšího – konstrukci charakteristických betonových kalichů (tzv. deštníků) navržených po vzoru španělského architekta Félixe Candely, které drží střechu a díky nimž budova nabývá tolik brutální povahy. Podepsaly se smlouvy, investor nechal udělat expertizy, v jejichž důsledku prohlašuje stav kalichů za fatální, což ovšem odporuje oficiální tezi odborníků, kteří poukazují pouze na lehkou korozi určitých elementů. Investor si tedy expertizu vyložil po svém a ve svůj prospěch, v konečném důsledku schválil i zboření kalichů a z Brutalu nezbylo zhola nic. Nyní se v Katowicích můžete kochat ultramoderní nádražní budovou, v teple si dát kávu světové kvality. Po „Brutalu“ už ani stopy. Zmizela špína, ale i trochu historie Katovic, kterou by možná stačilo jen trochu „vyčistit“.

Dariusz Bochenek o Springerově nejnovější knize píše jako o „obraze toho, jak si neumíme poradit s architektonickým dědictvím Polské lidové republiky“. Tvrdí, že aby budovy získaly zpět i třeba jen trochu ze svého dávného kouzla, stačilo by je prostě jen pořádně vyčistit a uklidit. Dle Bochenka měl modernismus v Polsku různé tváře: „Někdy je zatěžko ho obdivovat a ještě horší ho umět využít. Ale stojí za to ho pochopit.“ Je tedy pochopitelné, proč havířovští nadšenci Ela a Marek po nádraží poletují s kbelíky vody a drhnou, co to jde. Kdo by chtěl namísto ód na krásu kamene a betonu psát další nekrology?