Pane Brednichu, jak byste definoval městkou pověst?

Na úvod jedna velice důležitá věc: pojem „městská pověst“ (urban legend) se mi moc nezamlouvá. Implikuje totiž, že příběhy kolují jen v prostoru velkoměst a šíří se pouze tam. Tomu ale tak není a bylo to prokázáno. Proto upřednostňuji pojem „moderní pověst“.

Dobrá, budu se tedy snažit dále používat tento termín. Takže: Která jsou kritéria „moderní pověsti“?

Zcela neutrálně lze konstatovat, že jde o mytické příběhy dnešní doby. Většinou se, stejně jako klasické pověsti, šíří ústní cestou. Vypravěč musí příběh podat věrohodně, musí se aktuálně vztahovat k životní skutečnosti posluchačů, má být napínavý a mimořádný. A i když není pravdivý, měl by být přinejmenším reálný, tedy teoreticky představitelný.

Znamená to, že vše magické a pohádkové nemá v moderní pověsti co pohledávat?

Ale ano, proč by ne. Moderní pověst totiž zpochybňuje náš zracionalizovaný svět a normální všednodenní koloběh. Většinou takový příběh začíná zcela běžnou situací, která pak vyústí v již ne tak všednodenní pointu. Nevypočitatelnost představuje moment překvapení. Takto viděno je moderní pověst v určité míře příbuzná s vtipem. A přesně jako u vtipu může špatný vypravěč pokazit pointu.

Kdy a jak jste se začal zajímat o toto téma?

To bylo na konci 80. let minulého století. Tehdy se v Budapešti konal folkloristický kongres. Na toto téma mě přivedla moje maďarská kolegyně Linda Dégh. Vědecký výzkum moderních pověstí, respektive urban legends, tehdy existoval jen v Americe. No a paní Dégh a já jsme si řekli, že to nemůžeme přenechat jen Američanům (smích). Nejdřív vznikl seminář na Univerzitě v Göttingenu, kde jsem spolu se studenty sbíral tyto pověsti. Výsledek se pak objevil v knižní podobě.

Zmíněné knihy Pavouk na juce se mezitím prodalo více než 680 000 kusů. Počítal jste s takovým úspěchem této knihy?

Ale kdeže, naopak: hotový rukopis jsem nabídl deseti vydavatelstvím a všechna mě odmítla. Vydavatelství Beck se nakonec uvolilo knihu vydat. Nejdřív jsem měl prostě jen radost, že jsem našel odběratele a že můžu slavit.

Proč jste zvolil název Pavouk na juce?

Ani už přesně nevím, kdo na to tenkrát přišel, jestli vydavatelství nebo já. V zásadě by se skoro každý z příběhů ve sbírce mohl použít jako titul. Ale s ohledem na prodejnost to asi nebyla špatná volba. Juka, palma pocházející z Madagaskaru, ztělesňuje exotiku, no a pavouci jsou jednoznačně zvířata, která si protivíme. Čtenářům je tak přislíbeno něco cizokrajného a zároveň nebezpečného. Mimochodem, ilustrátor, který vytvářel přebal knihy, neměl vůbec ponětí, co že to je juka. A tak namaloval kaktus (smích).

No vážně, teď když to říkáte…! Nikdy jsem si toho nevšimla.

Toho si nevšimne prakticky nikdo. Lidi se zaměří jen na zle se šklebícího pavouka na květináči. A když už jsme na to narazili, s mým jménem si knížku taky skoro nikdo nespojuje. V knihkupectvích se vždy lidé dožadují jen „sbírky pověstí“ nebo „té s pavoukem“. Kdo je autorem, je asi nejspíš vedlejší (smích). Přinejmenším to ukazuje, že dnes lidi čtou knížky kvůli obsahu.

V čem tkví podle vás kouzlo moderní pověsti? Je v tom senzacechtivost nebo záliba v morbidnosti?

V zásadě příběhy odrážejí vlastní život lidí, jejich přání, hlavně ale jejich obavy. Existuje staré úsloví: „V zemi přebývej a zachovávej věrnost.“ Volně přeloženo tím není myšleno nic jiného než: „Nedělej nic, co by tě svedlo z cesty, protože by se jinak mohlo stát něco hrozného.“ Tento přístup určuje především strach z cizího a v daných příbězích se někdy – skrytě či zcela otevřeně – opravdu projevuje značná xenofobie. Určitým způsobem je tento strach znakem naší kultury. Jde přirozeně o velice maloměšťáckou a nijak chvályhodnou mentalitu. Takoví jsou ale zkrátka lidé.

Právě jste narazil na xenofobní pověst. Zas a znovu se objevují moderní pověsti, v nichž se určité etnické skupiny dostávají do velice špatného světla nebo v nichž se přinejmenším šíří ošklivá klišé.

Ano, to je bohužel stále se objevující prvek, ať bádáte, kde chcete. Podle kulturní oblasti se to pokaždé týká různých etnických skupin. V Německu se stále drží zlomyslné fámy o spermiích na pizze nebo v omáčce k döner kebabu. Tady na Novém Zélandu se pak především týkají přistěhovalců z oblasti jihovýchodní Asie anebo kmene Maorů, který je zde taky zastoupen jako etnická menšina.

Co si o těchto příbězích myslíte?

„To přece nemůžete otisknout!“ To jsem si pomyslel, když mi byly poprvé takové příběhy zaslány, vydavatelství to naštěstí vidělo stejně. Existují ale sbírky mýtů, především z Velké Británie, v nichž je prostě otištěno všechno: drogy, násilí, zneužívání. Nezastaví se před ničím a o některých etnických skupinách se tam mluví hodně neslušně. To je všechno za hranicí slušnosti, šíří se předsudky a vytvářejí se skutečné strachy! Je to hrozné! Celá záležitost mě nakonec nenechala v klidu, a tak jsem ve své časopisu Fabula vydal seznam těchto pověstí. K němu jsem připsal text: „Temná stránka moderního mýtu“. Tyto příběhy sice patří kvůli úplnosti na daný seznam, ale nelze je rozhodně ponechat zcela bez komentáře a kritiky. A dokonce ani v tomto seznamu jsem neotiskl to úplně nejhorší.

Sperma v döner kebabu V jistém bistru s döner kebabem v Berlíně se prý prodával ten nejlepší döner ve městě. Bistro uzavřela zdravotní inspekce, protože se při kontrole potravin zjistilo, že majitel přimíchával do omáček sperma. Tato pověst skrývá zrnko pomluvy poškozující obchod. Dokonce by se dalo zčásti právem tvrdit, že tato zkazka vyjadřuje nepřátelské nálady vůči Turkům panující v určitých částech německého obyvatelstva. více... Foto (výřez): Lauren Travis, CC BY 2.0 Sperma v döner kebabu Foto (Ausschnitt): Lauren Travis, CC BY 2.0 Jeden kamarád vyprávěl o svém dobrém příteli, který každý týden absolvoval dalekou cestu do jistého bistra s döner kebabem v Berlíně, protože se tu prodával ten nejlepší döner ve městě. Zejména omáčky jsou prý široko daleko ty nejlahodnější, tvrdil přítel. Majitel bistra je připravuje sám podle starého tajného tureckého receptu – ostrá, bylinková či česneková, omáčka je zkrátka vždycky geniální. Jednoho dne bylo bistro nečekaně zavřené. Přítel se zeptal souseda, který právě vyšel z domu, proč podnik tak nečekaně zavřel. Muž odpověděl, že ho uzavřela zdravotní inspekce, protože se při kontrole potravin zjistilo, že majitel přimíchával do omáček sperma. Tato novodobá báchorka o spermatu v omáčce döner kebabu se dnes vypráví po mnoha německých městech. Protože ale döner kebab vymysleli v 70. letech minulého století Turci z berlínské čtvrti Kreuzberg a tahle moderní zkazka koluje Berlínem již několik desetiletí, lze předpokládat, že zde měla i svůj počátek. Je třeba uznat, že turecká bistra, která se objevila teprve v 70. letech minulého století, dělala zpočátku na místní obyvatele značně rozpačitý dojem. Jídlo i stravovací návyky byly cizí – počínaje konzumací bez příboru a výběrem různých omáček a neznámých nápojů konče. Řada podniků nabízí k döneru jogurtový nápoj ajran, a než firmy napadlo stáčet ajran do plastových kelímků, míchaly si turecké restaurace a provozy rychlého občerstvení nápoj ve speciálních automatech samy. Že by tyto poněkud upatlané nápojové automaty podnítily fantazii některých lidí? Zmíněná pověst ovšem není tak úplně neškodná, skrývá zrnko pomluvy poškozující obchod – já sama jsem ji slyšela na počátku nového tisíciletí poprvé, a dokonce jsem se na nějakou dobu döneru vzdala, protože mě skutečně přešla chuť. Dokonce by se dalo zčásti právem tvrdit, že tato zkazka vyjadřuje nepřátelské nálady vůči Turkům panující v určitých částech německého obyvatelstva. V tureckém deníku Hürriyet se ovšem vychází ze zcela jiného pozadí: V souvislosti s několika skandály kolem zkaženého masa v Německu a následným, velice negativním zpravodajstvím o bistrech prodávajících döner se Turci domnívají, že tyto zlé fámy o provozovnách, které nabízejí döner kebab, a jejich hygieně šíří velké společnosti s rychlým občerstvením – ze strachu z velké konkurence. A opravdu se dnes zdá být döner kebab nejoblíbenějším fast foodem v Německu, mladí ho mají raději než tradiční curry klobásu a hranolky ze stánku s rychlým občerstvením. Vykládat tuto pověst ale pouze jako projev xenofobie či hospodářskou sabotáž je zřejmě příliš povrchní. Podobná historka o obsahu fast foodu, ze kterého se zvedá žaludek, už kolují i o známých řetězcích restaurací, které prodávají hamburgery. Tyto městské pověsti vyprávějí o mládeži, která v těchto restauracích pracuje a vzájemně se natáčí, jak plive a flusá hleny do burgerů a vzápětí je prodává klientům. Tyto příběhy se líčí s tím, že na YouTube je k vidění dotyčné video anebo že vypravěč zná někoho, kdo viděl video natočené z mobilu. Ve filmu Mafiáni (USA, 1990) je scéna, ve které Italové plivnou do obložených housek a pak je darují policistům. Je tedy vidět, že fast foodová strava leží mnoha lidem po celém světě v žaludku. Ať už se proto jedná o döner, hamburger nebo panini – vždy jde také o důvěru. Sarah Khan

Od 11. září 2001 se po celém světě vyostřil strach z terorizmu. Projevuje se to i v moderní pověsti? Přebírají od té doby muslimové častěji roli antihrdiny?

Dalo by se to očekávat, ale nic takového jsem nezaznamenal. Znám jen jediný příběh. V něm ztratí muž z arabské země peněženku. Když mu ji vrátí, „odmění“ čestného nálezce tím, že ho varuje, aby v určitý čas nechodil na jedno konkrétní místo. To může být kino, lidová slavnost nebo průvod na Růžové pondělí. A na tomto místě se pak skutečně odehraje útok. Svým způsobem je muž v příběhu dokonce „tím dobrým“. Ale samozřejmě je to věc dvousečná, protože se nutně musíme ptát, odkudpak věděl o chystaném útoku.

To tedy znamená, že nevznikají pořád nové pověsti.

Spíš bych řekl, že příběhy se mění. Když mi byly zasílány materiály do mé sbírky, v jednom okamžiku jsem zjistil, že se příběhy opakují. Obsah je v podstatě vždycky stejný, jen pokaždé trochu jinak vyprávěný. Takříkajíc známý obsah v novém kabátě.

Takže v dohledné době nevyjde šestý svazek vaší sbírky mytických příběhů z dnešní doby?

Prozatím ne. Chybí mi zkrátka materiál.