Spisovatelské rezidence | Předmluva  Uvězněni ve slonovinové věži

Práci spisovatelstva podporují rezidenční pobyty – několikaměsíční pobyty v uměleckých rezidenčních domech, na hradech nebo zámcích. To, co zní jako sen, se může změnit v noční můru. O těchto nočních můrách se dozvíte v šesti vyprávěních.

Slonovinové věže pro umělce*kyně a spisovatele*ky jsou out – už několik let existují domky železničních správců uprostřed ničeho a lesní bungalovy s mravenčími stezkami, to vše včetně obávané povinné docházky. To, co zní takto absurdně, se nazývá rezidenční stipendium a je důležitou součástí každého uměleckého životopisu: pokoj nebo v lepším případě malý byt na čtvrt roku daleko od vlastního města, pár povinností, jako jsou autorská čtení, workshopy nebo povídka o romantickém potoce za městskou cedulí, a k tomu 1000 až 1500 eur měsíčně – a tím financování literatury končí. Vždyť autoři se věnují výhradně umění, copak mají světské neřesti, jako jsou přátelství, koníčky nebo dokonce vlastní děti, které je poutají k rodnému městu? Nejsou snad spisovatelé*ky nezávislé bytosti, které mohou žít kdekoli, pokud najdou kavárnu, kde mohou ponořit pero do kalamáře?

Stále horší životní podmínky nutí autorstvo přijímat téměř jakákoli stipendia a stále více (malých) měst této nouze využívá a bezostyšně prostřednictvím autorstva provozuje výhodný marketing města. Katharina Bendixen a Slata Roschal si pozvaly čtyři autory*ky, aby pohovořili o svých nejabsurdnějších zkušenostech s rezidenčními stipendii a také zavzpomínali na některé smutné okamžiky ze svého profesního života. Absence stolu a havěť lezoucí po zdech hrají v reportážích stejnou roli jako třídní rozdíly a zneužívání moci. V epilogu pak autorky Katharina Bendixen a Slata Roschal nastiňují současnou koncepci podpory umělců*kyň vycházející ze znalosti potřeb autorů*ek a respektu k umělecké práci. Zatím nás však cesta zavede do Horní Plané, do Prištiny, do hor a na místo, odkud se autobusem dostanete do města za 24 minut – ale fakt!

leden 2025