Ukrajinská lékařka v nucené emigraci  Líbají ruce a nosí bonboniéry

Útěk před okupanty

Patnáct let jsem pracovala jako zubařka na státní poliklinice v Charkivě a vedla místní odborovou organizaci. Se dvěma dětmi a matkou jsme bydlely v třípokojovém bytě v Oleksijivce. Žili jsme si dobře až do rána 24. února. Ve snu jsem slyšela výbuchy a myslela jsem si, že se mi to zdá. Ale vzbudila mě máma a řekla mi o začátku války.

V šest hodin ráno byl na našem dvoře velký ruch a zácpy — lidé vyjížděli z města auty. Neustále se ozývaly výbuchy. Odvezla jsem auto do garáže, sbalila batoh s doklady a inhalátorem pro svého osmiletého astmatického syna Danijila, oblékla jsem děti a všichni jsme se šli schovat do metra, které je vzdálené tři minuty chůze. Sedm dní jsme žili v metru. Spali jsme na podlaze s polštáři a dekami. Neměli jsme téměř žádné zásoby a léky. Venku byl supermarket a lékárna, ale stály tam obrovské fronty. Některé děti dostaly průjem. Mé děti tehdy díkybohu neonemocněly.

Dobrovolníci rozdávali chleba po kouscích — i to bylo pro nás štěstím. O několik dní později zorganizovali distribuci dalších potravin — procházeli tunely od stanice ke stanici. Dávali lidem polévky a kaše. Byla to spása. Lidé v metru si navzájem pomáhali. Sdíleli potraviny, léky, vařili jídla v multifunkčních vařičích. Pomáhali také starším lidem. Jednou se v metru objevila neznámá žena v černém oblečení. Zdála se podezřelá, lidé zavolali policii a byla zadržena. Podle všeho to byla návodčí, která mohla okupantům předávat různé údaje.

Čas od času jsme si chodili domů pro věci. Jednou jsme se nestihli vrátit do metra — byl vyhlášený poplach a dveře byly zamčeny. Ve městě probíhaly pouliční bitvy. Nepřátelské tanky se začaly přesouvat do naší čtvrti. Nám se podařilo ukrýt ve sklepě výškové budovy. Byli tam ještě studenti z Indie. Slyšeli jsme nepřetržitou palbu. Když přestala, běželi jsme zpátky do metra. Začala jsem uvažovat o plánu útěku z Charkiva. Jediné, co mě ve městě drželo, byla moje babička, která trpěla rakovinou. Žila od nás odděleně. Matčina sestra slíbila, že se o ni postará. Tak jsme se nakonec rozhodli utéct.

Jeden známý nám pomohl dostat se na Jižní nádraží, poslal pro nás obrněné auto. Cestou jsme viděli hrozné obrázky: zničené budovy, rozstřílená auta. Jako v hororu, ale byl to náš skutečný Charkiv. Na nádraží jsme několik hodin čekali na evakuační vlak do Užhorodu. Na nástupišti byl obrovský dav lidí. Muži tlačili své ženy dopředu. Jak můžu jít proti nim — se svou mámou a dvěma dětmi? Je dobře, že zasáhla policie. Museli střílet do vzduchu, aby zastavili chaos. Poté mohly jít dopředu ženy s dětmi.

V našem kupé bylo 20 lidí. Jeli jsme v dusnu a téměř bez vody. V Kyjevě jsme stáli několik hodin s vypnutými telefony a zataženými závěsy na oknech. Dál po cestě to bylo snazší a klidnější. Vystoupili jsme na nádraží ve Lvově, dobrovolníci nás nakrmili a napojili. Pak jsme jeli autobusem do Varšavy, kde žije kamarád — kmotr mé šestileté dcery Sofie. Jízdenka stála 40 eur na osobu. Neměli jsme s sebou ani náhradní spodní prádlo. Vyzvedl nás kamarád, u kterého jsme zůstali několik dní.

Anna Ševčenko se svojí matkou a dětmi na nádraží ve Lvově během evakuace do Polska. Dobrovolníci pracující na nádraží rodině přinášejí čaj a obložené housky (začátek března 2022). | Foto: © soukromý archiv Už ve Varšavě jsme se dozvěděli o smrti mé babičky. Městské úřady uvedly, že pod palbou nebylo možné tělo pohřbít. Nařídily vynést mrtvolu na balkon, dokud palba neustane, a pak ji odnést do hromadného hrobu. Našli jsme muže, který souhlasil s tím, že pomůže vyřešit tento problém. Tělo z bytu odnesl, ale kvůli střelbě zůstala rakev v jeho garáži ještě jeden den. Pak se mu podařilo odvézt babičku do krematoria.

Hledání práce

Hned jsem věděla, že po evakuaci nebudu jen tak sedět s rukama v klíně. Mým cílem bylo najít si v Polsku práci výhradně v mém oboru, protože to je to, co umím nejlépe a čemu jsem se věnovala mnoho let. Tak jsem si dala inzerát do facebookové skupiny Zubaři v Polsku. Pod postem se objevilo přibližně 400 nabídek pracovních míst. To svědčí o tom, že v Polsku je nedostatek kvalifikovaných zdravotníků. Vybrala jsem si ženu, majitelku kliniky, která žije ve městě nedaleko hranic s Německem. Slíbila mi práci a bydlení.

Cesta vlakem trvala 7 hodin. Už se dvěma kufry, protože ve Varšavě nám pomohli s dětskými věcmi. Žena nás vyzvedla na nádraží. Cestou k ní domů jsem dostala divný pocit. Z rozhovoru vyplynulo, že o zubařství nic neví. A přijeli jsme do nějaké úplně jiné vesnice. Její dvůr se nachází pod lesem, chtěla nás ubytovat ve starém hospodářském stavení. Požadovala také, abychom jí dali naše pasy. Zjevně šlo o podvodnici: chtěla ubytovat Ukrajince a získat na to pomoc od státu. Zázrakem se nám ji podařilo přesvědčit, aby nás vzala zpět na nádraží. Nejezdily tam totiž žádné autobusy ani taxíky.

Po návratu ke kamarádovi do Varšavy jsem si znovu začala hledat práci na internetu. Narazila jsem na muže, který vlastnil zubní ordinaci ve Wałbrzychu. Souhlasil, že mě zaměstná a pomůže mi s bydlením. Od té doby žijeme v tomto městě.

Adaptace

Wałbrzych je na první pohled nenápadné město. Bývala to hornická obec. Ale je tu dobrá atmosféra i lidé. Proto jsme se rozhodli zůstat tady. Nejprve jsme se ubytovali v místním kostele. Bydleli jsme v domě jednoho kněze spolu s pomocníkem a kuchařem. Byli to úžasní lidé, kteří se k nám chovali laskavě a s pochopením. Společně jsme jedli u stolu, modlili se a přijímali návštěvy jeho přátel kněží. Pak jsme si našli samostatný byt a platili za něj 1700 zlotých. Nebyl však pro nás vhodný, protože dům byl vytápěn uhlím a můj syn je astmatik. Proto jsme se přestěhovali do jiného bytu v centru města, kde žijeme dodnes.

Úřad starosty slibuje, že zajistí sociální bydlení. S možností odkoupení za 5 let za 10 procent celkové ceny. Je to dobrá volba. Podmínkou je, abyste po dobu pěti let pracovali výhradně v daném oboru a neměnili místo bydliště. V květnu mi najatí řidiči přivezli auto z Charkiva. Za tuto službu jsem zaplatila 1500 eur. Přivezli také televizi z mého bytu a pracovní vybavení z mého předchozího zaměstnání.

V září šli můj syn a dcera společně do první třídy. Jsou to jediní Ukrajinci ve třídě. Zpočátku to bylo těžké, plakali, ale teď si zvykají. Spolu s dalšími Ukrajinci ze školy se chodí učit polsky.

Nová práce

V dubnu mě majitel kliniky zaměstnal. Hodně mi pomáhal, protože rodinný rozpočet není gumový a já si musela vydělávat peníze. Současně jsem poslala do Varšavy své diplomy o vzdělání pro získání povolení k oficiálnímu zaměstnání. Ve Vratislavi jsem pak absolvovala lékařskou zkoušku. Bylo to jako pohovor, musela jsem odpovídat polsky. V té době jsem už trochu mluvila. Získala jsem tedy licenci a můžu v Polsku vykonávat praxi dalších 5 let. Během této doby chci získat podobné povolení pro praxi v jiných evropských zemích.

Kromě mě na klinice pracuje ortodontista — je majitelem, jeho žena a syn jsou zubní technici. K dispozici je veškeré potřebné příslušenství pro profesionální práci. Stomatologické služby v Polsku jsou 4–⁠5krát dražší než na Ukrajině. Materiály jsou však té nejvyšší kvality. Můj příjem na klinice tvoří 40 procent mého měsíčního výdělku. Z toho platím asi 30 procent na dani. To je ve srovnání s Ukrajinou hodně. Ale nestěžuji si, na živobytí to stačí, a navíc posílám peníze Ozbrojeným silám Ukrajiny.

Ukrajinští lékaři jsou v Polsku cenění. Upřímně řečeno, jsem tu dost žádaná. Přes den je zde až 10 klientů. Po městě se to rozneslo, lidé sem často chodí s rodinami. Líbají mi ruce a nosí mi bonboniéry. Jednou jsem musela ošetřit klientku svého předchozího kolegy. A ona za mnou nechtěla přijít. Zjevně cizímu člověku nevěřila. Nakonec se vrátila a po procedurách se mi dlouho omlouvala a chválila mě.

Svou práci mám velmi ráda, protože je o pomoci. Lidé sem nechodí za krásou, ale za zdravím. Jsem pozitivně naladěná. S tímto přístupem chodím do práce každý den. Přenáší se to i na pacienty. Chodí za mnou i děti, i když jsem zubařka pro dospělé. Nemůžu je odmítnout. Více než polovina mých pacientů jsou Ukrajinci. Mnoho lidí uprchlo před válkou. Jsou tu lidé z Mariupolu, z Chersonu. Každý má svůj vlastní děsivý příběh. Často nechtějí mluvit. Většinou pracují v továrnách na směny.

Společenská účast

Naše rodina je velmi aktivní. Přátelíme se s místním Centrem pro pomoc Ukrajincům. Pracují tam skvělí lidé, kteří nám pomáhají se adaptovat. V létě pořádali dětský tábor. Moje matka Lilia Eduardivna a já jsme byly dobrovolnice, vodily jsme děti do bazénu, na výlety. A v Den nezávislosti Ukrajiny jsme se zúčastnily demonstrace na podporu, která se konala na náměstí. Nedávno jsme do Centra přinesli 5 krabic ukrajinských knih, většinou dětských, protože se tady jinak nedají sehnat. Tyto knihy nám poslali dobrovolníci z Charkiva. Je důležité znát a nezapomínat ukrajinský jazyk, kulturu a historii, i když žijete v jiné zemi.

Strach nám brání v návratu na Ukrajinu. Těžko dokážeme znovu snést hrůzu války. Prozatím tedy plánujeme zůstat v Polsku. Ale kdo ví, jaké konečné rozhodnutí učiníme, až se dozvíme, že Ukrajina vyhrála.