Beletrie nebo non-fiction? Vysoká nebo populární literatura? Zeptali jsme se sedmi Ukrajinců/ek*, kdy po 24. únoru poprvé zase vzali do ruky knihu. A jakou. A proč.
Oleksandr Mykhed: „Duma Key“ („Ostrov Duma Key“) od Stephena Kinga
Jsem spisovatel, čtení a psaní tím pádem patří k mým každodenním činnostem. Přesto jsem po začátku totální invaze potřeboval asi dva měsíce, než jsem ve čtení našel nový smysl a nový přístup. A to jsem činil zcela vědomě krok za krokem, což mi zpětně připadá poměrně „vtipné“: nejdříve jsem se pokusil číst klasiky a najít v nich odpovědi. Pak jsem se snažil číst ruské klasiky a najít v nich odpovědi. Potom jsem se pokusil číst Nový zákon, protože jsem ho nikdy nečetl celý. Zkusil jsem to i s literaturou faktu, beletrií a detektivkami, ale nic nepomáhalo.A potom jsem si jednoho dne řekl: možná je lepší zase začít jako teenager, pokud chci znovu najít radost ze čtení. A tak jsem se vrátil ke spisovateli, který mi otevřel cestu ke čtení, když mi bylo dvanáct let. Tím spisovatelem je Stephen King.
A tak jsem si předsevzal přečíst si román Ostrov Duma Key, který jsem ještě nečetl. Jde v něm o muže, který je po autonehodě napůl ochrnutý a přišel o ruku – ale přesto v sobě objeví malířské nadání a věnuje se mu. A samozřejmě je tu taky ještě hororový děj, ale koho to zajímá?
Četba této knihy mého nejoblíbenějšího spisovatele o muži s traumatem, kterému se zcela změnil život, asi 700 stran v hrozném ukrajinském překladu, byla pro mě skutečně něco jako meditace. Zabralo mi to asi tři měsíce.
Oleksandr Mykhed (34) je ukrajinský spisovatel, literární vědec a kurátor. 24. února utekl společně se svojí manželkou z Hostomelu do západoukrajinských Černovic. 28. února se dobrovolně přihlásil k vojenské službě. Sloužil několik měsíců jako voják v Černovicích a momentálně je umístěn u armády v Kyjevě. Jeho nejnovější knihy se jmenuje Uhlí nasákne tvojí krví (Dein Blut wird die Kohle tränken) a vyšla i v německém překladu.
Alyona Vyshnytska: „S kým žiju. Krátký kurz k pochopení psa“ od Oksany Halan
Po 24. únoru jsem nedokázala nic číst. Teprve osm měsíců poté jsem to zase zvládla. Byla to kniha o tom, jak se chovat ke psům. Dala mi ji jedna kamarádka poté, co jsme v létě adoptovali fenu ze psího útulku. Jmenuje se S kým žiju.Naše fena je „válečný pes“ a na jejím chování se to podepsalo. Chtěli jsme lépe pochopit její psychiku. Právě teď potřebuje hodně psů někoho, kdo je v těchto těžkých časech bude milovat.
Ze začátku nebylo vůbec jednoduché číst knihu. Mám doteď problémy se soustředit na knihy nebo delší filmy. Dodnes nedokážu poslouchat hudbu, nevím proč. V březnu a dubnu jsem byla přesvědčená, že už nikdy nebudu mít chuť si přečíst knihu nebo pustit film. Ale potom jsem začala sledovat něco hloupého, abych alespoň občas trochu vypnula hlavu.
Ale tak úplně jsem se ještě ke čtení nevrátila. Je to velmi zvláštní, protože dříve jsem četla opravdu hodně. Studovala jsem literaturu. Mám ráda knihy. Jsou pro mě velmi důležité. A teď jsem od nich odstřižená. Nemám tušení, jestli se ke mně vrátí nebo ne.
Alyona Vyshnytska je novinářka a projektová manažerka. V prvních válečných dnech založila mediální projekt War. Stories from Ukraine (Instagram, Facebook), v němž lidé vypráví o tom, jak válku prožívají. Žije v Kyjevě se svým partnerem a jejich společným psem Smerička.
Anna Pogrebna: „Gareth Jones: Eyewitness to the Holodomor“ od Raye Gamacheho
Nikdy jsem neměla problém číst a začala jsem číst už koncem února, kdy jsem během poplachu seděl v malém sklepě našeho domu ve městě Sumy, spolu s mojí matkou, jejím přítelem, tchánem a tchyní a naší kočkou.Četla jsem knihu na mobilu, bylo to Eyewitness to the Holodomor od Garetha Jonese. Pomáhalo mi se soustředit a nepropadat panice. A ještě pořád čtu spoustu knih o válce, především o válce v Jugoslávii. Od února jsem přečetla knihu Jak jsme přežili komunismus Slavenky Drakulić a téměř všechny její ostatní knihy. Proč? Možná hledám odpovědi na to, proč válka začala, historické paralely a souvislosti.
Mám také tlustou knihu Postwar (A History of Europe Since 1945) historika Tonyho Judta. Je o Evropě po druhé světové válce. Některým tato látka pomáhá se uklidnit. Dovoluje nám na chvíli myslet na budoucnost a zapomenout, že žijeme ve válce. Představuje si, že už válka skončila. Po našem vítězství.
Anna Pogrebna je digitální redaktorka u státní ukrajinské televize Suspilne. Ze začátku války byla ve městě Sumy, které bylo obklíčeno ruskou armádou.
Anně a jejímu muži se podařilo město opustit, když byl zřízen první „zelený koridor“. Dnes pracuje v Kyjevě a spolu se svými kolegy informuje o ukrajinské armádě a kulturních pracovnících, kteří brání zemi.
Maksym Verteletskyi: „Malazan Book of the Fallen“ („Malazská kniha padlých“) od Stevena Eriksona
Před invazí jsem vždycky četl. Bylo to asi v dubnu, kdy jsem to zase zkusil. Jedna z prvních knih byla Imperial Knowledge: Russian Literature and Colonialism od Ewy Thompson. Jde v ní ruskou koloniální literaturu a proč ji Rusové nazývají svojí „velkou ruskou literaturou“. A jak jejich koloniální pohled na svět reprodukují v literatuře, v Dostojevském a všech těch ostatních sračkách – a proč to všechno je na hovno. Člověk pak lépe chápe ruskou politiku, propagandu „Jsme jeden národ“, a proč evropské země tyhle koloniální sračky dříve neodhalily.Je to velmi dobrá kniha, ale její čtení bylo namáhavé. Musel jsem se hodně soustředit. Dva měsíce jsem se snažil tu knihu dočíst, ale nejde to. Nevím, kdy zase budu ve stavu takové knihy číst.
Jedinou knihu, co jsem od února dokázal číst, je Malazská kniha padlých Stevena Eriksona. Je to to jediné, co dokážu číst, protože je to velmi pohádkové. Fantasy s draky, rytíři a tak dále. Daleko od reality, dobrodružství. A já prostě můžu číst a nemusím si nic pamatovat, protože je to velmi jednoduché. Čtu si to každý den 15 až 20 minut čtu v metru cestou do práce.
Maksym Verteletskyi je odbytový vedoucí státního ukrajinského filmového archívu Dovzhenko Center v Kyjevě. Když invaze začala, uprchl se svojí přítelkyní do města Rivne v Severozápadní Ukrajině, kde působil jako dobrovolník. V březnu v tamním loutkovém divadle zorganizoval promítání ukrajinských filmů pro ostatní uprchlíky. V dubnu se vrátil zpět do Kyjeva, aby se vrátil ke svojí práci v Dovzhenko Center.
Hanna Sokolova: „The Goldfinch“ („Stehlík“) od Donny Tartt
V létě jsem zase poprvé vzala do ruky knihy a přečetla ji. Je to pro mě nezvyklé, protože vlastně čtu nepřetržitě. Ale od 24. února je pro mě obtížné se na knihu soustředit. Znovu a znovu jsem to zkoušela, bez úspěchu. Byla jsem zkrátka moc rozrušená a měla hodně problémů. Snažila jsem se všechny tyto problémy řešit.Teprve v létě to vyšlo, bylo to během mého oddychového pobytu v Německu. Vlastně jsem si chtěla přečíst Anarchy in the UKR Serhije Žadana, jenže bohužel jsem ji zapomněla v autobuse z Przemysle do Berlína. Jedna kamarádka mi poté darovala román Stehlík Donny Tartt. Začala jsem ho číst v Německu a skončila v Kyjevě.
Je to fikce, velmi tíživý příběh muže, který při teroristickém útoku přijde o svoji matku, a o jeho blízké přítelkyni, která ten stejný útok přežije. Je to příběh o jeho velmi těžkém životě. Četla jsem to v ruštině. Trvalo mi to měsíc. A teď už můžu říct, že jsem zase začala číst. Konečně se dokáže soustředit na nějakou knihu a nějaké téma.
Od té doby jsem přečetla taky hodně non-fiction komiksů. Momentálně vychází hodně nových vydání zahraničních grafických románů a komiksů, které nakladatelství Vydavnytstvo nechává přeložit do ukrajinštiny. Například O tyranii Timothyho Snydera, ale také komiks o historii ukrajinského feminismu a historii sexu.
Hanna Sokolova je ukrajinská novinářka z Charkova. Na počátku války uprchla se svým přítelem do lvovského regionu, aby evakuovali psa. Poté se do Charkova vrátila a pokusila se odtamtud pracovat. Kvůli neustálému nočnímu ostřelování však byla nucena se odstěhovat do Kyjeva. Nadále pravidelně píše o dění na východě Ukrajiny.
Yevhen Spirin: „They would never hurt a fly“ („Ani mouše by neublížili“) od Slavenky Drakulić
První knihu jsem přečetl koncem května. Bylo to Ani mouše by neublížili Slavenky Drakulić o genocidě v Jugoslávii, Kosovu a Bosně. Zaujalo mě to, protože jsem viděla, co se děje tady kolem mě. V knize jde o sousedy, kteří zabili své sousedy. Moje žena mi řekla: „Kámo! To není dobrá kniha pro tebe.“ Ale mně se líbila. Pomohla mi pochopit lidi v Ukrajině a pomohla mi pochopit, co se děje tady u nás. A teď jsem četl knihu Moje Jugoslávie Gorana Vojnoviće. V ní jde taky o válku v Jugoslávii.Yevhen Spirin, narodil se v Luhansku, bylo mu sedmnáct let, když začal pracovat v márnici, kde se přechodně ukládají mrtvoly, jejichž identita není známa. Dnes žije v Kyjevě a je šéfredaktorem ukrajinského portálu babel.ua. Když byly nalezeny první mrtvoly v nedaleké Buče, rozhodl se postarat o jejich pochování.
Yurii Pavelchuk: „Hobbit“ od J.R.R. Tolkiena
Normálně čtu rád, ale teď mám Twitter [směje se]. Po 24. únoru? Hm. Poslední knihu jsem četl na jaře. Byl to Hobbit. Četl jsem ho v originále. Je to kniha mého dětství. Poprvé jsem ji četl, když mi bylo asi deset. A potom ještě několikrát.Není to moje nejoblíbenější kniha, ale tak nějak jsem se pro tuhle knihu rozhodl. Dává mi pocit bezpečí. Když má člověk starosti, může ji otevřít a ocitne se jinde, na teplém místě, kde to zná. To skýtá člověku útěchu a pocit bezpečí.
Nemůžu si vzpomenout, že bych četl ještě něco jiného. Ale od února pořád dokola musím myslet na Bratry Lví srdce od Astrid Lindgren. To jsem také jednou četl jako dítě. Vlastně je to dětská kniha. Ale možná vlastně vůbec není tak moc pro děti, jak se říká.
Yurii Pavelchuk se věnuje klinickému výzkumu a normálně objíždí nemocnice v zemi. V prvních šesti týdnech invaze ovšem svým autem evakuoval především lidi z Kyjeva do západní Ukrajiny.
december 2022