Charkiv za války  Úsměv Jurije Gagarina

Z Charkivu je to k ruským hranicím jen asi 40 kilometrů. A od započetí celoplošné útočné války je hned za městem frontová linie. I přes neustálé ruské ostřelování Valerij svoje rodné město nechce opustit, dokud jeho dům stojí. Tento učitel angličtiny v důchodu vyrůstal v sobětských dobách, miluje postmoderní literaturu a současnou rockovou hudbu a symbolizuje tak mnohé, co je pro obyvatelstvo druhého největšího ukrajinského města v současné době typické: klud a vztek, truc a smutek… a víra v to, že vítězství je jen otázkou času. Návštěva.

Když na Charkiv lítají bomby, tráví Valerij čas rád u svého velké knihovny, která je podél všech zdí jeho obýváku, a čte si. Milorada Paviće, Gabriela García Márqueze, Julia Florencio Cortázara nebo svého nejoblíbenějšího spisovatele Johna Bartha.

„Jeho fantazie je tak živá a zároveň neskutečná,“ říká Valerij o Johnu Barthovi. „Snová fantastické světy, ve kterých jde ale vždycky o reálné společenské otázky. Nacházím tam spoustu vzrušujících myšlenek, o nichž po četbě ještě dlouho přemýšlím.“

Valerijův dům v klasickém chruščovovském stylu – panelák, dřevěné zimní balkony s většinou pestře zflikovanými okny, protože tady si každý byt kutí sám – stojí v obytném bloku na Aleji Jurije Gagarina. Tam tento učitel angličtiny v důchodu poslouchá hudbu skupin jako Thirty Seconds to Mars, Linkin Park nebo Radiohead a přemýšlí o postmoderní literatuře.

Dnes odpoledne ale Valerij sedí v zadním traktu na dřevěné lavici, která je natřená na žluto, stejně jako plynové potrubí, které se táhne kolem zdí domu. 77-letý muž, hubený, vysoký. Má elegantní hnědé kožené boty, které ostře kontrastují s hrubým betonem, po kterém se tu chodí. A také s igelitovou taškou, která leží vedle Valerije. Má v ní plastové krabičky s polévkou, kterou dostal zdarma na ulici. „Po vypuknutí celoplošné války tu spousta lidí přišla o práci,“ vysvětluje. „Narozdíl od Kyjivu. Proto se v mnoha čtvrtích zřídily polévkové kuchyně. Tam si každý může přijít pro oběd.“

Naproti, na druhé straně aleje, kde Valerij bydlí, se ze zdi domu usmívá mladý Jurij Gagarin ve skafandru. Vzpomínka na 27-letého Rusa, který v roce 1961 jako první člověk letěl do vesmíru. A možná také upomínka toho, jak moc minulost města Charkivu, dnešního vědeckého centra Ukrajiny, souvisí s dějinami Sovětského svazu a jeho úsilím po technickém pokroku.
   

„Vlastně jsem byl vždy mírumilovný člověk“

Tyto pomníky se v Ukrajině v současnosti čím dál více nahrazují symboly ukrajinské samostatnosti: Tolstojovo náměstí v Kyjivu se tak stalo Náměstím ukrajinských hrdinů, velká socha „Matky vlasti“ nad Dniprem dnes místo kladiva a srpu drží ukrajinský trojzub, jako by jím hrozila, spíš než se skláněla směrem k Moskvě. A také kyjivská Ulice Jurije Gagarina se přejmenovala na Alej Leonida Kadeunika – prvního kosmonauta nezávislé Ukrajiny. I v Charkivu mají takové plány. Ale zatím se na mě Aleji Jurije Gagarina ze zdi pořád směje tento ruský kosmonaut – plný důvěry k tomu, čeho lidstvo ještě dosáhne. Ve městě, které si Rusko – po Mariupolu, Bachmutu, Vovčansku a dalších – stanovilo jako svůj další cíl svého krutého ničení a vraždění.

V prvních dvou letech celoplošné války Valerijovo město zasáhlo kolem 1500 náletů – tedy v průměru přes 60 za měsíc. Jen v květnu 2024 Rusko na toto město zaútočilo 76-krát. Od roku 2022 bylo v celé zemi zničeno nebo poškozeno 210 000 domů, mezi nimi více než 100 kostelů a nemocnic a více než 700 škol. Mnoho z nich právě v Charkivu. V tomto velkoměstě denně, často každou hodinu, je slyšet alarm. Čas od času odněkud zazní tupý zvuk masivní tlakové vlny exploze. Potom je každému jasné, že právě ruské ostřelování zase zasáhlo nějaký obytný blok, školu nebo budovu státní infrastruktury.

„Vlastně jsem byl vždycky mírumilovný člověk. Prostě učitel,“ říká Valerij. Působí jemně a klidně, když říká: „Ale od té doby, co začala válka, všechny je nenávidím. Putina, no prostě všechny.“
  Kdysi přátelské vztahy Charkivu s pouze 60 kilometrů vzdáleným ruským městem Belgorod se proměnily, když do Ukrajiny právě z tohoto směru v roce 2022 napochodovala ruská vojska. Do té doby do tohoto ukrajinského velkoměsta ruští sousedé*ky přijížděli za nákupy nebo zábavou. Po tříměsíční bitvě se ukrajinské armádě podařilo invazi vyhnat z města. Po vypuknutí nové ruské velkoplošné ofenzivy v květu se fronta opět přibližuje. Bombardování tehdy pokračuje. Rusko chce Charkiv vylidnit, a to tak, že život ve městě učiní nemožným.

Zrovna Charkiv – univerzitní město a město zbrojního a strojírenského průmyslu, na počátku 20. století první hlavní město sovětského Ukrajiny a zároveň centrum ukrajinsky psané literární scény, která byla později za Stalina brutálně pronásledována. Štukované domečky, paneláky, z nichž opadává omítka, monstrózní státní budovy, které bezčase trčí směrem k nebi: dějiny města a jeho vzhled jsou různorodé a plné konfliktů – plné drsnosti a bolesti, ale také života a velkých myšlenek.

„Miluji svoje město, proto dosud nechci odejít,“ řekne Valerij. „Žijí tady mí přátelé, vyrostl jsem tady.“ Když se Valerij narodil, ležel Charkiv ještě na suti a popelu. Ještě ani neskončila první polovina nového století a Charkiv už měl za sebou občanskou válku, Stalinem způsobený velký hladomor a běsnění německého wehrmachtu, jež si vyžádaly tisíce obětí z řad obyvatelstva. Zatímco Valerij vyrůstal, jeho město znovu povstalo z trosek – jakožto vzorné sovětské město: mladé, zasazující se o pokrok, hospodářsky produktivní a neustále rostoucí. To, že Ukrajina chtěla v roce 1991 pokračovat ve svojí cestě jakožto samostatný národ, Rusko nehodlalo nikdy skutečně akceptovat.

„Pro ně je hlavní to, aby bylo co nejvíce mrtvých,“ říká Valerij. „Proto útočí i na civilní místa.“ Když hovoří, dívá se do dáli před sebe. Tím směrem před několika dny raketa zasáhla dům. „Myslím, že je to jejich způsob, jak vyjádřit svoji nenávist vůči nám,“ říká Valerij. „Unáší naše děti a vychovávají z nich Rusy. Pro mě je to úplně jasné: chtějí vyhladit ukrajinský národ.“ Krátce mlčí.
 

„Máme už svoje rutiny.“

„Začal jsem nedávno číst knihy v ukrajinštině,“ vypráví Valerij. Vzhledem k tomu, že vyrůstal a byl kulturně vzdělán v Sovětském svaze, jeho prvním jazykem byla vždycky ruština. Narozdíl od Kyjivu, hovoří většina obyvatelstva Charkivu nadále rusky. Valerij si jako jeden z mála na základní škole dobrovolně zvolil studium ukrajinštiny, v roce 2022 začal hovořit výhradně ukrajinsky. „V posledních dvou letech došlo ke znovuvydání mnoha knih v ukrajinštině,“ říká Valerij. „Nyní už mluvím téměř dokonale. Ale při četbě si musím dohledávat spoustu slov. Je to velmi zajímavé: tolik slov se podobá polským.“

S jakou vehemencí Rusko odmítá příklon k ukrajinštině, dokazuje nedávný raketový útok na ukrajinskou tiskárnu nakladatelství Vivat, které je jedním ze tří největších nakladatelství v Ukrajině. Zahynulo při něm sedm lidí, 55 000 knih v ukrajinštině lehlo popelem. Nebyl to první útok na tiskárnu: 20. března shořela charkivská tiskárna Hurov&K. Zasáhla ji ruská raketa Kh-35. Předtím byl při raketovém útoku poškozen Budynok Druku (Dům tisku).

Čím brutálnější útoky, s o to větším vzdorem obyvatelstvo se zdá se charkivské obyvatelstvo drží při životě: vznikají nové divadelní inscenace, konají se koncerty a také večírky. 18. května město dokonce pořádalo svoji každoroční Noc muzeí. V čele – jak jinak – s charkivským Muzeem literatury, které má své kořeny v rebelantské literární scéně počátku 20. století. Ani Valerij už dávno netráví dny jen ve svém obýváku plném knih. Jede metrem přes půlku města, aby potkal kamarády a popovídali si o společně prožité, dětství. Valerij se náhle usměje a rozpačitě dodává: „Nejen o našich vzpomínkách na mládí, ale samozřejmě probíráme i zprávy a co je nového v našich rodinách.“

Pokud cestou slyší poplach nebo explozi, jde pokaždé blíž ke zdem domu, říká Valerij. „A doma platí pravidlo dvou zdí: utíkám na chodbu nebo koupelny, kde nejsou okna. Pro případ, že by se rozbilo okno nebo něco horšího. Máme už svoje rutiny.“
 

„Je důležité, abychom zůstali sami sebou.“

Valerij má dvě dcery, dva vnuky a jednu vnučku. Starší dcera žije se synem ve Velké Británii. Ta druhá s oběma dětmi v západní Ukrajině. „Můj vnuk tam studuje psychologii,“ říká Valerij pyšně. Zdá se, že chová k tomuto vnukovi zvláštní náklonnost: „Chce později pracovat v oboru rehabilitace ukrajinských vojáků.“ Potom ožije: „A taky píše písničky. Anglicky. Dává je pak na internet, třeba na Spotify. A vydělává si tak.“ Na Nový rok navštívil rodinu na západě, ale chce dál žít tady v Charkivu. „Kdyby můj dům ale trefila raketa, pak mi nic jiného nezbude. Pak bych neměl kde bydlet a musel bych jít na rodinou na západ.“

Strach Valerij necítí, dávno si na nebezpečí zvykl. „Vím jen, že musím být hodně opatrný.“

v tomto stavu, který se v psychologii nazývá hyper awareness, jsou nejspíš všichni, co po únoru 2022 déle žijí v Ukrajině: ostražitost až do té nejvzdálenější buňky těla, jakmile odněkud zazní rána. Ovšem jen na zlomky vteřin, pak jde život zase dál, jak jsou zvyklí. „Ale mám štěstí,“ říká Valerij. „Na Aleji Jurije Gagarina to zatím bouchlo jen třikrát. A ne v mém bezprostředním sousedství. Když se dům klepe kvůli explozi někde poblíž, když se rozbijí okenní tabule, teprve pak je na čase mít strach.“

Před lavičkou poskakuje sem a tam černošedý pták. „Jé, podívej, kavka,“ řekne Valerij. Krátce se pohrouží do sebe, a pozoruje, jak se pták po něm pátravě dívá.

„Nechci se vzdát všech svých zvyklostí, jen kvůli tomuhle paranoidnímu diktátorovi Putinovi,“ řekne Valerij potom. „Právě když jsme pod neustálým tlakem, je důležité, abychom zůstali sami sebou. Když vidím dospívající v mojí čtvrti, jak si živě povídají, jak se v té situaci zařídili, s těmi svými módními účesy – často na můj vkus velmi podivnými,“ směje se, „pak mám velkou radost.“ Pak zase zvážní: „To je naše odpověď na válku. Dokazujeme tím, že nemáme strach.“

Valerij se zvedne z lavičky, půjde zpátky do svého bytu. Do obýváku s knihovnou, která se vine kolem všech čtyř zdí. Nejspíš si bude číst v John Barthovi a podumá si nad tou či onou myšlenkou. Zatímco naproti, na druhé straně aleje, se dál bude ze zdi smát Jurij Gagarin.

Když Valerij odchází, ještě se jednou otočí. Pozvedne ruku v pěst na pozdrav, široce se usměje a na rozloučenou zvolá: „Na naše vítězství!“

júl 2024