Boj o demokracii v Gruzii  „Tohle je poslední šance“

Protestující v Gruzii bojují za demokracii, sblížení s EU a za svou osobní budoucnost. Od parlamentních voleb v říjnu 2024, které byly zastíněny obviněními z manipulace, pravidelně vycházejí do ulic tisíce lidí, zejména v gruzínském hlavním městě Tbilisi. V některých případech došlo k masivnímu policejnímu násilí vůči demonstrující a novinářstvu. Nový stupeň eskalace, zároveň proevropské hnutí čelí represím již delší dobu. Kdo jsou protestující a co jim pomáhá nevzdávat se? Rozhovor s aktivistkou Anou Sikašvili, novinářem Aleksandrem Kešelašvilim a trans ženou Sani Morizstein.

Někteří obyvatelé Gruzie nazývají tuto jihokavkazskou republiku „balkónem Evropy“. Jedním z těch, kdo to vidí jinak, by mohl být nejspíš ruský prezident Vladimir Putin, který by zde rád měl svou privátní předzahrádku. Když přijíždím do hlavního města Tbilisi, je už noc a mrzne. Na letišti nasedám do jednoho z mnoho taxíků, co tu čekají. V celém městě panuje výjimečný stav. Kvůli probíhajícím masovým protestům není vůbec snadné dostat se do centra města autem. Dopravní zácpy jsou mnohdy několikakilometrové. Můj řidič, starší pán, mi lámanou angličtinou vysvětluje, že protesty nadále podporuje. „Málokdo už chce mít s Ruskem něco společného,“ říká s viditelným naštváním.

I dnes v noci před budovou parlamentu na hlavní ulici Rustavelis Gamsiri opět protestují tisíce lidí. Někteří zapalují svíčky. Jiní neúnavně buší dlažebními kostkami do kovové bariéry, která je postavená kolem celé budovy parlamentu. Vypadá jako nějaký kovový hrad. Hněv, frustrace, ale i zoufalství demonstrujících je znatelné. Naproti nim stojí policie.
 
Od říjnových parlamentních voleb pokračují každodenní demonstrace s tisíci zúčastněnými. Opakovaně docházelo ke střetům s bezpečnostními složkami. Na začátku prosince použily proti pokojnému protestu několik vodních děl. Demonstrující poté na policii a budovu parlamentu házeli zábavní pyrotechniku. Desítky demonstrujících byly zraněny a stovky zatčeny.

Opozice obviňuje vládnoucí tábor z volebních podvodů a požaduje nové volby. Mezinárodní pozorovatelé z OBSE rovněž vyjádřili pochybnosti o oficiálních výsledcích. Hovoří o značných nesrovnalostech. Konkrétně: volební lístky vyplňovaly jiné osoby, voličstvo se podplácelo a zastrašovalo násilím v blízkosti volebních místností. Prezidentka Salome Zurabišvili, která byla ve volbách bojkotovaných opozicí 14. prosince 2024 odvolána z funkce, oficiální výsledky voleb neuznává a nadále se považuje za legitimní hlavu státu. Opoziční poslanci v současné době nevykonávají svůj mandát. Na začátku prosince, krátce po vyhlášení výsledků parlamentních voleb a zahájení masových protestů, provedla policie razii v kancelářích opozice a zatkla ty, co se k ní stavěli kriticky. Jeden politik byl zbit do bezvědomí, informovalo německé zpravodajství Tagesschau. Množí se také zprávy o „maskovaných mužích“, kteří po protestech číhají v postranních ulicích města a napadají demonstrující. Ani toto násilí lidi neodrazuje od toho, aby se k protestům připojili. To se týká i aktivistky Any Sikašvili. Ta se pravidelně účastní proevropských protestů. A to nejen od letošní zimy. Tato dvaadvacetiletá dívka vede kampaň za zlepšení situace lidí se zdravotním postižením již několik let. Sama v dětství oslepla po nakažení virem. Po malých, klikatých uličkách města se pohybuje o holi. V Tbilisi to skutečně žije. Hustý dopravní provoz, ruch a lidé prodávající u silnic šperky, obrazy – a v těchto dnech také vlajky EU. Sikašvili upozorňuje na něco, čeho si mnozí jiní lidé možná ani nevšimnou: semafory na rohu ulice jsou opět rozbité. Něco, s čím se mladá aktivistka často potýká v každodenním životě, říká mi během naší společné procházky. Vezmu ji za paži a ona mi vypráví:
 

Někteří dokonce hovoří o tom, že to je poslední šance pro Gruzii. Myslíš si to taky?

Mají lidé strach z další války s Ruskem?

V nedělním odpoledni na začátku prosince sedím na kraji náměstí naproti gruzínskému parlamentu a sleduji dělnictvo, jak pod dohledem policie vztyčuje obrovskou kovovou jedli. Může mít až 20 metrů a tyčí se vysoko nad náměstím. Vedle něj se už shromažďuje skupina demonstrujících. Moje pozorování přeruší telefonát přítele z Ukrajiny. Ptá se mě, jak se mám, a zajímá ho, co si myslím o situaci v Gruzii. Mnoho známých, které jsem potkala během svých novinářských cest na Ukrajinu, mi píše zprávy. Všichni vzhlížejí ke Gruzii a doufají, že proevropské hnutí může zvítězit. Připomíná jim to počátky Euromajdanu.

Mnoho Gruzínců*ek vypráví, že s Ukrajinou cítí spojení. Neustále někde vidím ukrajinské vlajky. Některé jsou nastříkané na zdech. Na zdi jedné z uliček, kolem které každý den chodím, je napsáno „Fuck Putin“. S Ukrajinou má gruzínské obyvatelstvo přátelské vztahy a politické vazby. Jedna z nich je obzvlášť důležitá: válka s Ruskem. Na frontové linii v Ukrajině bojuje proti ruské invazi také gruzínská legie. 
 
Mezi oběma zeměmi existuje historická paralela: v roce 2008 se vyhrotila napjatá situace v regionech Jižní Osetie a Abcházie, které od 90. let usilovaly o nezávislost respektive přiblížení k Rusku. Gruzínský stát se obával, že se regiony odtrhnou, a nasadil armádu. Ruské jednotky okamžitě napochodovaly a postavily se na stranu separatistů*ek, dokonce operovaly mimo oba odtržené regiony na gruzínském území. Během pětidenní války ruské jednotky zničily mnoho domů. Zemřelo přibližně 850 lidí. Díky mezinárodnímu úsilí bylo vyjednáno příměří. Dodnes se jedná o „zamrzlý konflikt“. V srdcích a myslích lidí je hluboce zakořeněn strach, že by mohl znovu „roztát“ a „rozhořet se“. Strach však nepřešel na všechny.
 
Jako každý večer se desítky tisíc lidí shromáždí v ulicích, jakmile se setmí. Na okraji protestů mluvím se ženou, která nad protestujícími jen kroutí hlavou. Říká mi, že chce mír s Ruskem. Sbližování s EU by ho podle ní narušilo. Vzápětí dodává: „Ukrajina byla napadena jen proto, že se obrátila na Západ.“ Ničím nepodložené odůvodnění rozdmýchávané ruské propagandou. Toto tvrzení jen dokazuje, že i Gruzie je pod silným vlivem ruské propagandy.

To, co se neobjevuje v žádném z propagandistických kanálů, ale týká se skutečně všech, kdo na protesty chodí: fotky, videa a zprávy o útocích maskovaných skupin mužů se hromadí. V malých postranních uličkách a v metru úmyslně napadají demonstrující a někteří z nich utrpí tak těžká zranění, že musí být hospitalizováni. Toto násilí se netýká pouze demonstrujících, ale také novinářstva. Video ukazuje, jak útoky probíhají: reportérka televize Pirveli jde po ulici. Z ničeho nic je napadena a brutálně zbita maskovanými muži. Ona i její kameraman jsou zraněni. Policie prý byla u toho, ale pouze přihlížela.
    Hrozbou pro novinářstvo však nejsou pouze malé militantní skupiny. Aleksandre Kešelašvili (32) již několik let informuje o demonstracích pro místní internetový portál Publika. Byl napaden policisty a zbit, musel být hospitalizován. Když se s Aleksandrem setkávám, jeho vnější zranění se již zahojila. Dáváme si u něj doma čaj a on mi vypráví, co zažil:
 

Myslíš, že to byl cílený útok, protože jsi o dění informoval jakožto novinář?

A při nespravedlnosti přece nejde jen o násilí, jak jsi už říkal.

 
Committee to Protect Journalists, mezinárodní sdružení novinářstva, uvádí, že jen mezi 28. listopadem a 3. prosincem 2024 bylo zraněno nejméně padesát novinářů*ek. Organizace na ochranu lidských práv Amnesty International to odsuzuje a v několika případech toto konání označuje za mučení. „Každá osoba přivezená na policejní stanici byla celá od krve. Asi sedm nebo osm lidí bylo v katastrofálním stavu,“ řekl organizaci fotograf Gela Megrelidze. Tato událost se dostala na titulní stránky mezinárodních médií. O násilí na pracujících v médiích informoval i deník New York Times. Pozornost věnovaná současné eskalaci by však neměla zastínit skutečnost, že svoboda tisku v Gruzii trpí již více let. Za svobodná média v zemi bojují různé nevládní organizace.

Jsem v kanceláři nadace​​​​​​​ Media Development Foundation (MDF) a setkávám se s výkonnou ředitelkou Tamar Kincurašvili a také Mamukou Andguladzem, který pracuje pro Media Advocacy Coalition (MAC). Shromažďují případy zraněného novinářstva. Oba vykreslují bezútěšný obraz. Směřujeme k situaci jako v Rusku, říkají. Už nyní se objevují případy, kdy novinářstvo nejsou už vpouštěni do země – i když zde mají bydliště. Oba hovoří o masivním zastrašování, kterému zde svobodná média čelí již několik let. Státní propagandistické kanály novinářstvo diskreditují. A existují pádné důkazy, že muži v kuklách v postranních ulicích pracují pro stát, říkají oba. Kincurašvili i Andguladze kritizují EU a západní organizace: cítí se ponecháni sami sobě. „Situace se buď špatně hodnotí, nebo ignoruje,“ říká Andguladze. Mnoho svobodných médií v Gruzii je závislých na financování z EU. V květnu přijatý zákon proti „zahraničnímu vlivu“, kritiky*čkami označovaný také jako „ruský zákon“, tento způsob financování, a tím i fungování těchto nezávislých médií, ohrožuje.

Autoritářská legislativa se však nezaměřuje pouze na média, ale zejména na ty, kteří jsou již bez tak marginalizováni. V září 2024 přijala vládní strana Gruzínský sen takzvaný zákon o rodinných hodnotách. Ten zakazuje sňatky osob stejného pohlaví, adopce dětí páry stejného pohlaví a lékařské zákroky při změně pohlaví. Kriminalizuje také „propagandu netradičních vztahů“, čímž se velmi podobá ruskému vzoru. Pride pochody a demonstrace LGBTQ mohou být tím pádem zakázány. Knihy a filmy, které zobrazují vztahy osob stejného pohlaví, mohou být cenzurovány. Vyvěšování duhové vlajky může být zakázáno. Vyvěšování duhové vlajky smí být zakázáno. Hodně LGBTQ lidí nyní opustilo zemi, říkají mi různí lidé, kteří situaci sledují. Ověřit to nelze. Není to však jen legislativa, kdo se na queer lidi dívá skrz prsty. Před čtyřmi lety pravicoví extremisté*ky zaútočili na velkou demonstraci Pride v hlavním městě. Desítky lidí byly zraněny.

Jednou z osob, které se to všechno týká, je Sani Morizstein (32). Narodila se v Tbilisi a je trans žena. I Morizstein se účastní protestů – za společnost, ale také za svou vlastní budoucnost. Navštěvuji ji v jejím queer sdíleném bydlení. Její spolubydlící se právě vrátil z cesty do Ruska. Z bezpečnostních důvodů chce zůstat v anonymitě, protože se do Ruska musí neustále vracet – pro léky. Vypráví, jak se ho policisté v Moskvě při odjezdu ze země několikrát zeptali, zda byl někdy v Ukrajině. Prohlíželi se, co má v telefonu, a našli jeho fotografie, na nichž je v šatech. Chtěli vědět, jestli je gay. On a Morizstein se smějí a ona se ptá, jestli to není jasné. LGBTQ komunita v Tbilisi není velká. Lidé se navzájem znají a žijí nočním životem, v klubech a barech. Je tu několik malých podniků, které mají z oken vyvěšené duhové vlajky a vyjadřují tak solidaritu se svobodným životem queer lidí. Veřejně to zatím jde, ale to může být brzy jinak.
   

Co to znamená vyrůstat v této společnosti jako žena?

Nemáš strach, že se to nyní s nástupem státní homofobní rétoriky změní?

Přemýšlelas někdy o tom, že z Gruzie odejdeš?

Stejně jako Morizstein i mnoho lidí, se kterými jsem mluvila, říká, že se nechtějí vzdát, ale zároveň se bojí toho, co se jim nyní může stát. V kavárně v centru města je živo a večeří tu skupina mladých lidí. Říkají mi, že se potřebují posílit, než se znovu zapojí do protestů. Nad nimi visí velká vlajka EU. Podobné scény jsou k vidění po celém centru města. Některé restaurace protesty podporují – vaří jídlo, připravují sendviče a rozdávají čaj. Lidé v těchto časech drží při sobě. Klubová scéna vyhlásila stávku na dobu neurčitou. Otázka, jak bude politická situace v Gruzii pokračovat, zůstává nezodpovězena. V hlavě mi zní slova Sikašvili, Kešelašviliho a Morizstein. Brzy se ukáže, zda jsou protesty úspěšné. Mezinárodní společenství musí situaci bedlivě sledovat. Protože velká část gruzínské společnosti v současnosti bojuje za demokracii, za svobodnou Gruzii, jak říkají. V tomto úsilí potřebují podporu.​​​​​​​
   

január 2025