Ženy-řidičky  Za volantem sedmitunového kamionu

Nedostatek mužů na trhu práce nutí ukrajinské ženy, aby se věnovaly zaměstnáním, která jsou tradičně považována za „mužská“. Například řidičky kamionů, autobusů nebo strojvedoucí metra.

Valentyna pomalu, ale jistě projíždí ulicemi ranního Kyjivu za volantem vysokého náklaďáku. Když sedmapadesátiletá řidička zpomalí před přechodem pro chodce, kolemjdoucí muž se na ni podívá, usměje se a ukáže palec nahoru.

„Víte, lidé už reagují pozitivně na ženu, která řídí velký nákladní vůz. Ale stále jsou překvapeni.“ Ale i to se časem změní, říká Valentyna. Když se na semaforu rozsvítí zelená, musí jet dál. V ukrajinském hlavním městě začíná pracovní den, provoz houstne a Valentyna se plynule začleňuje. Jako by byla řidičkou kamionu odjakživa.

Kdybyste však Valentyně Kostrenko, specialistce na logistiku z Mariupolu, před třemi lety řekli, že se v Kyjivu vyučí řidičkou skupiny C a bude řídit kamion, nevěřila by tomu.

„Stejně jako bych nevěřila, že bude válka,“ říká energická řidička s brýlemi. Je jednou z mnoha ukrajinských žen, které od vypuknutí války změnily povolání a tím narušují genderové stereotypy.
 
Válka zasáhla v Ukrajině do všeho, trh práce není výjimkou. Muži odcházejí na frontu a ženy se tím pádem musí ujmout zaměstnání, která jsou tradičně považována za mužská. V posledních dvou letech se v Ukrajině objevily kurzy pro řidičky nákladních aut, autobusů a strojvedoucí metra. Ženy řídí traktory při sklizni úrody. Opravují domácí spotřebiče a těží uhlí. Ženy odminovávají půdu, po níž budou chodit jejich děti. Staly se z nich dobrovolnice, které zachraňují lidi a zvířata před ostřelováním. Staly se hlavními živitelkami ve svých rodinách a taky těmi, kdo musí rozhodovat. 
   

Holky

Valentyna a dalších 16 žen v současné době absolvují kurz OnTrack v Kyjivu v rámci projektu Reskilling Ukraine. Je to bezplatný rekvalifikační program, který umožňuje ženám stát se řidičkami nákladních aut nebo autobusů a získat řidičský průkaz skupiny C. Vznikl jako pomoc při obnově Ukrajiny a od ledna letošního roku jej realizuje švédská nezisková organizace Beredskapslyftet. 

„Kurz se skládá z teoretické a praktické části. Teoretická část probíhá online, praktická část pak v Kyjivu nebo Ternopilu. Po absolvování kurzu účastnice skládají zkoušku pro získání řidičského průkazu skupiny C. Také se seznamují s partnery projektu — potenciálními zaměstnavateli. Mnohé naše absolventky už jsou zaměstnané,“ říká Viktoria Posjeva, manažerka komunikace v projektu Reskilling Ukraine. Rekvalifikační kurz už absolvovalo více než 100 žen. Do konce roku by jich mělo být podle plánu Reskilling Ukraine až 300.
 
„Naprosto všechny holky v mé skupině jsou svým způsobem jedinečné. Když vypráví o svém osudu, překvapí vás, jak moc je válka pokřivila a zlomila. Divíte se, jak dokázaly projít všemi těmi zkouškami, a uvědomíte si, že každá z nich je neuvěřitelná,“ říká nadšeně Valentyna. Některé z žen se přišly naučit řízení, aby mohly vozit humanitární pomoc na frontu, jiné si chtějí najít novou práci, aby uživily své rodiny, zatímco jejich manželé jsou ve válce, a některé, stejně jako Valentyna, se chtějí profesně rozvíjet.

Po dobu trvání projektu bydlí Valentyna se svými kolegyněmi z kurzu v hotelu v Kyjivu. Ubytování a stravování mají hrazené z projektu. Valentyna hodnotí, že měsíc učení se na klidném místě poblíž parku je pro ni odpočinkem. Je to poprvé, co se jim podařilo odpočinout si od neustálého nebezpečí, které se stalo součástí života od začátku rozsáhlé invaze.

„Tady se můžeme naučit něco nového. Teď během války nevíte, co se stane zítra. Nic takového jako přebytek znalostí a dovedností neexistuje. Ženy teď musí umět všechno,“ říká Valentyna, zatímco obratně ovládá řazení cvičného vozu.
 
Účastnice kurzu každý den na parkovišti jedné z kyjivských autoškol procvičují parkování, odbočování, brzdění a jízdu ve městě.

Vítá je Nazar — instruktor, který v Kyjivu vyučuje řízení už mnoho let. Tento sympatický muž drží v ruce seznam se jmény svých studentek a časy jejich lekcí. Stránka s kurzem OnTrack je jednoduše nadepsána slovem „HOLKY“.

„Je to velký stereotyp, že ženy jsou horší řidičky. Ženy se učí ještě snadněji, protože lépe naslouchají, umějí přiznat chybu, zatímco chlapci jsou často odvážnější. Se studentkami v tomto projektu nemám vůbec žádné problémy, všechny jsou velmi motivované a chtějí se učit,“ říká instruktor. Dodává, že od začátku velké války v Ukrajině studuje v kyjivských autoškolách více žen než mužů.
   

Motivace

Když Valentyna vyplňovala přihlášku do kurzu, těšila se na odpověď. Moc však nevěřila, že bude vybrána.

„Je mi 57 let. Myslím, že takové, jako jsem já, se už nemůžou stát astronauty,“ směje se. Ve skutečnosti však projekt Reskilling Ukraine nemá žádná věková omezení. Naopak, prioritními kategoriemi účastnic projektu OnTrack jsou veteránky, ženy z vojenských rodin, vnitřně vysídlené osoby, matky samoživitelky a ženy starší 50 let. Kromě věku byla Valentyna vybrána i podle kategorie pro vnitřně přesídlené osoby.

„Dříve jsem žila v Mariupolu. S manželem jsme měli nákladní auto. On byl řidič kamionu a já jsem mu dělala logističku, ředitelku, kuchařku a všechno ostatní. Takže této profesi velmi dobře rozumím. Vím, jak je to těžké, a vím, jak je to důležité,“ říká. Jako logistička si Valentyna představuje mapu silnic a cest v Ukrajině jako cévy, kterými proudí krev. Ruská invaze tento systém nechala krvácet, porušila jeho harmonii a zastavila jeho pohyb.
 
„Byla to dlouhá a náročná cesta, kterou jsme museli absolvovat pod palbou. Nasedli jsme do malého auta, vzali tchána a jeli do Kyjivu vyzvednout dceru a kočku. Náš kamion ukradli okupanti a náš dům zapálili,“ i dodnes Valentynu bolí vzpomínky na Mariupol. Vzpomíná, jak na parapetu svého bytu s výhledem na Azovské moře nechala hromadu zelených květin. A jak na odchodu litovala, že nedala klíče od bytu sousedům, aby ty květiny mohli zalít.

„Jasně, že jsem si později uvědomila, jak směšný ten nápad s květinami byl. Když lidé v Mariupolu pili vodu z kaluží nebo museli vodu slévat z radiátorů. Moje kmotra pohřbila matku vlastníma rukama na dvoře. Je to těžce pochopitelné,“ říká Valentyna, která nyní žije se svým manželem na předměstí Kyjivu v Brovarech. V Mariupolu jí nic nezůstalo.

„Můj muž říká, že je to dobře. Už se tam nechce vrátit,“ utěšuje se a snaží se žít dál. Právě ztráta domova a náročná evakuace ji přiměly podívat se na svůj život novým pohledem a nepromarnit v něm žádnou šanci. „Pro mě v tomto projektu není hlavní učení. Je to restart, důkaz, že život jde dál. Takže je to pro mě dost filozofická zkušenost,“ usmívá se Valentyna.

I když je pro Valentynu pořád obtížné zaparkovat obrovský kamion nebo ostře zatáčet, učí se s radostí a pozitivními emocemi. Je odhodlaná složit zkoušku a pracovat jako řidička kamionu se svým manželem. „Naše společnost se mění, ale stále je tu prostor pro další rozvoj. Ženy řídí traktory, pracují na poli a bojují ve válce. Chtěla bych, abychom i po válce nevnímali barvu pleti, pohlaví nebo jakékoliv vnější rozdíly, ale prostě vnímali člověka jako lidskou bytost,“ říká Valentyna, budoucí řidička sedmitunového kamionu.

September 2024