Protesty v Gruzii  Cesta k jednotě: jak Gruzie bojuje za evropskou integraci

Koncem května gruzínský parlament přehlasoval veto prezidentky Salome Zurabišvili a schválil zákon o transparentnosti zahraničního vlivu. Kritici tento zákon označují za „ruský“, neboť výrazným způsobem omezuje svobodu projevu a rovná se sabotáži gruzínské snahy o vstup do EU.

Podle zákona se všechny organizace, které získávají alespoň 20 procent svých finančních prostředků ze zahraničí, musí registrovat jako „organizace nesoucí zájmy cizí moci“. Jinak jim hrozí pokuta.

Vládnoucí strana Gruzínský sen tvrdí, že nový zákon je nutný k omezení možných zahraničních pokusů o ovlivňování domácí politiky. Kritici, včetně těch z Benátské komise, jsou však přesvědčeni, že se jedná o nedemokratický dokument, který ohrožuje vyhlídky Gruzie na evropskou integraci.

Během projednávání a schvalování zákona se v Tbilisi a dalších velkých městech Gruzie konaly masové demonstrace pod heslem „Ano Evropě. Ne ruskému zákonu!“. Demonstranti označují zákon za „ruský“, protože je podobný opatřením, která Kreml používá k umlčení kriticky naladěných organizací, médií a občanských aktivistů. Obávají se masového zatýkání demonstrantů a fyzického násilí vůči nim.

Výzvy demokracie

Zugdidi je jedním z měst na západě Gruzie, kde se obyvatelé pravidelně scházejí k protestům. Město leží na hranici s Abcházií, která je více než 30 let okupována Ruskem. Zatímco Gruzínci vnímají Abcházii jako nedílnou část Gruzie, která se nachází ve stavu zamrzlého konfliktu, pro Rusko je to sousední lidová republika a zóna vlivu na Kavkazu. Právě proto mají protesty na hranici mezi oběma regiony zvláštní význam, neboť doslova ukazují střet dvou geopolitických realit: proevropské a proruské.

Pravidelné protesty zde organizuje Nadace občanské solidarity, která byla založena před dvěma lety na pomoc ukrajinskému partnerskému městu Pokrovsk v Doněcké oblasti. Od začátku ruské agrese gruzínské Zugdidi přijalo mnoho ukrajinských uprchlíků. Dnes jich tu zůstalo jen několik. Většina se totiž buď vrátila domů nebo odjela do jiných zemí.

Archil Todua, jeden ze zakladatelů nadace a vedoucí zugdidské pobočky Transparency International Georgia, říká, že přehlasováním veta vláda definitivně rezignovala na demokracii a že „ruský zákon“, který se gruzínský parlament snaží uzákonit, má za cíl zlikvidovat kritické a svobodné myšlení v zemi. „Netýká se to jen nevládních organizací a médií,“ zdůrazňuje Archil, „ale obecně všech, kteří by mohli v budoucnu kritizovat vládu. V konečném důsledku je cílem nastolit v zemi autoritářský ,ruský ‘ režim, který znemožní evropskou integraci Gruzie a ohrozí nezávislost země. I když snahy vlády jsou jedna věc, mnohem důležitější je zde gruzínské obyvatelstvo, jehož drtivá většina se snahám vlády tvrdošíjně brání, a jsem si jist, že v tomto boji zvítězí gruzínský lid, nikoliv vláda, která je připravena odevzdat zemi Rusku, aby se udržela u moci,“ řekl Archil.
  Několik dní před vstupem zákona v platnost pobývala další spoluzakladatelka Nadace občanské solidarity, aktivistka Tsabunia Vartagava, na studijní cestě v USA. „Vrátila jsem se se spoustou nových nápadů a přesně dva dny nato byl přijat ,ruský zákon‘. Všechny své zdroje, které jsem mohla vynaložit na změnu svého okolí k lepšímu, jsem vynaložila na protesty. Ani na vteřinu jsem neuvažovala o tom, že bych to vzdala, protože jsem něco takového čekala. Když bylo veto prezidentky přehlasováno, uspořádali jsme v Zugdidi mítink. Viděla jsem zklamané tváře svých přátel. Někteří z nich dokonce plakali. Nebyly to slzy zklamání, byly to slzy vzteku. Po měsíci a půl nepřetržitých protestů se všechno, za co jsme bojovali, ve vteřině rozplynulo. Přistoupila jsem ke všem postupně a řekla, že všechno dopadlo podle očekávání a teď začne hlavní bitva. Do října nás čeká náročná cesta a ještě náročnější volební období. Podle mého názoru ruský režim nebude chtít jít k volbám, ale nakonec vše dobře dopadne.“
 
V tuto chvíli má Tsabunia jediný plán: vytrvat a bojovat až do konce, komunikovat s lidmi na sociálních sítích nebo osobně a vysvětlovat jim, proč by měli jít k volbám a rozhodně volit jinou politickou stranu než Gruzínský sen.

Kromě sankcí je podle Tsabunii důležité vyplnit informační vakuum. I v těch nejmenších vesnicích musí lidé vědět, jaké výhody přináší sbližování s Evropskou unií a co by země mohla ztratit, kdyby se z této cesty odchýlila.

„Dějiny se tvoří každou vteřinou, kterou strávíte na demonstraci.“ říká Tsabunia. „Když jsem na shromáždění, tak obvykle držím v ruce megafon a nikdy nemluvím sama. Jen se dívám na všechny demonstranty a v duchu si slibuji, že to určitě dotáhneme do konce. Vzpomínky na toulavé psy, kteří s námi strávili noc během protestů, zůstanou v paměti navždy. Stejně jako ty, když byli moji přátelé zatčeni v Tbilisi a Zugdidi. Jak na nás vojáci mávali, když jsme kolem nich procházeli na Den gruzínské nezávislosti. Jak nás řidiči na zablokovaných silnicích podporovali, místo aby se na nás zlobili. Zvlášť emotivní vzpomínku mám na projev své kamarádky, uprchlice z Abcházie, která toho udělala spoustu pro mladé lidí v regionu. Vzpomínám si, jak s třesoucíma se rukama a chvějícím se hlasem vystoupila a dožadovala se odpovědi na otázku, proč nám berou naši budoucnost. Držela jsem v ruce megafon a měla nasazené velké sluneční brýle. Po tváři mi tekly slzy. Po projevu jsme vyrazili na pochod, počkala jsem, až všichni odejdou, a pak jsem si sundala brýle, abych si utřela slzy.“

 

 

Mezi pravidelnými protestujícími v ulicích Zugdidi jsou i lidé se zdravotním postižením. Jedním z nich je Ruslan Sadžaja, zakladatel a ředitel Sdružení pro integraci a podporu osob se zdravotním postižením Hangi. „Hlavní motivací, proč chodím na demonstrace, je boj proti diskriminačnímu zákonu, který znemožňuje celkový pokrok země a brání vzniku lepších životních podmínek pro lidi s postižením. Tím nás izoluje od zemí, které nám pomohly dosáhnout řady významných změn, jež poskytují jasné příklady, jak chránit práva lidí s postižením a lidská práva obecně. Tedy rovnost, spravedlivé a bezpečné prostředí pro všechny,“ domnívá se Ruslan.
  Současnou situaci v Gruzii srovnává se sovětským obdobím, kdy byl podle něj každý omezován ve prospěch členů strany a dělal jen to, co si přál režim. „Vše, co se dělá pro lidi s postižením, dokonce i státní programy, se realizuje za finanční podpory zahraničních dárců. Naučili nás, jak dělat výzkum, vypracovávat akční plány a spolupracovat s vládou. Tento zákon poškodí lidi se zdravotním postižením. Dotkne se to nejen lidí se zdravotním postižením, ale i dalších oblastí,“ soudí Ruslan.

Ruslan doufá, že partneři nedopustí, aby osud Gruzie skončil v rukou „říší zla“. „Nevím, co by měly země EU dělat. Jsem si však jist, že západ si je dobře vědom dalšího tlaku na Evropskou unii a civilizovaný svět, pokud se Gruzie ocitne na čínsko-ruské oběžné dráze. Doufám, že západ nedovolí, aby ‚říše zla‘ vyvíjely tento tlak.“

Nana Šedania je sociální pracovnice. V této oblasti pracuje již devět let a snaží se pomáhat místním rodinám a mladým lidem. Nana je stejně jako Ruslan vnitřně vysídlenou osobou z Abcházie. „Bylo mi pět let, když jsme opustili Suchumi, a jediné, co si pamatuji, je klíč od otcova pečlivě zamčeného domu. Každý den mi vyprávěl o Suchumi a řece Kelasuri. Jednoho dne ztratil naději, že se tam ještě vrátí... Ale já se chci do Suchumi vrátit a dotknout se všeho, co mám ráda. Nezáleží na tom, jak se bude jmenovat zákon, na jehož základě se Rusko pokusí prosadit svoje zájmy o znovu vládnout Gruzii. Proto nevynechávám jedinou demonstraci. Ruský zákon připravuje Gruzínce a Abcházce o možnost najít k sobě cestu. Zbavuje nás šance být jednotnou, svobodnou, nezávislou, evropskou zemí!“

Nana nerada pronáší projevy na shromážděních. Raději něco konkrétního dělá. „Ale na jednom z mítinků jsem cítila, že mě něco drží pod krkem, jako by mě to škrtilo,“ říká Nana zlomeným hlasem. „Byla to zášť, vztek, bolest. Už jsem to nemohla vydržet a pronesla jsem projev. Nepamatuji si pořadí slov, která jsem říkala, ale bylo pro mě těžké udržet mikrofon, dokonce i dvěma třesoucíma se rukama. Svůj projev jsem dokončila v slzách a viděla jsem, že mnoho lidí pláče se mnou. Bolí nás, že naše vlast byla zaprodána. Mrzí nás, že to byli Gruzínci, kdo naši vlast zaprodali.“
  Nana doufá, že se gruzínský lid nevzdá a bude až do konce bojovat za evropskou budoucnost. „Osud nám dál za sousedy tyranskou zemi Rusko, je to velmi těžký kříž... Rusko nás po staletí dobývalo, nakonec jsme se od něj osvobodili a teď, když je šance Gruzie vstoupit do velké evropské rodiny nadosah, je velmi důležité, aby nás Evropská unie v tomto boji nenechala. Je třeba přijmout příslušná opatření, respektive reagovat patřičně na všechny zrádce, uvalit sankce na všechny osoby a jejich rodiny, kteří brání procesu evropské integrace Gruzie. S každým, kdo ohrožuje evropskou budoucnost země, musí být odpovídajícím způsobem naloženo. Gruzínský lid si totiž vybral evropskou budoucnost!“ říká Nana.

Obrana svobody

„Nechci, aby mě někdo zavřel do vězení kvůli mé kritice nebo mým fotografiím. Nechci, aby mě vláda označila za agenta, což se už v Rusku stalo a kvůli čemuž muselo několik mých kolegů opustit své domovy. Nechci, aby se to v mé zemi opakovalo,“ říká Irakli Gamsakhurdia, kameraman a fotograf původem z Abcházie. V této oblasti pracuje již deset let. Říká, že svými fotografiemi již dlouhodobě upozorňuje veřejnost na problémy v malých městech.
  V Zugdidi je Irakli známý jako digitální kronikář moderních dějin. „Přijetí ,ruského zákona‘ mě nasměrovalo úplně jiným směrem. Zaměřil jsem se hlavně na účast na demonstracích a zároveň přijímám zakázky, jako tomu bylo před zavedením zákona, abych uživil rodinu. Mou motivací jsou mé dvě děti, chci jim zanechat svobodnou zemi a také chci dělat to, co mě baví. Při práci na reportáži pozoruji emoce lidí. Cítím, že jsem součástí něčeho velkého a stmelujícího. Několikrát jsem byl na demonstracích v Tbilisi. Jednou jsem byl velmi blízko epicentra a musel jsem se nadýchat velkého množství plynu, bylo mi velmi špatně. Vzpomínám si, jak mi dívka stojící vedle mě vyplachovala oči fyziologickým roztokem a jiná mi podávala vodu... Později jsem je hledal, abych jim poděkoval, ale nemohl jsem je najít. Když jsem přišel domů, nemohl jsem spát. Lidé, které jsem vůbec neznal, mi připadali velmi povědomí, a to mi dodalo podporu a motivaci, kterou jsem potřeboval k dalším demonstracím. Tito lidé jsou jako moje druhá rodina,“ je přesvědčen fotograf.

Irakli však také hovoří o potřebě aktivnějšího zapojení západních partnerů, zejména Evropské unie. „Jejich role je pro nás samozřejmě velmi důležitá a očekávám, že proti zlu tvrději zakročí. Diplomacie na některé lidi nefunguje, a čím dříve si to uvědomí, tím dříve to pomůže svobodě,“ uzavírá Irakli.

Lid se nerovná vláda

Mezi demonstranty si všímáme ženy s teenagerem zabaleným do ukrajinské vlajky. V rukou drží obrovský transparent. Ukazuje se, že Žeňa a její syn Fjodor pocházejí z Ruska. Ze země odešli před dvěma lety, když Rusko zaútočilo na Ukrajinu.
  „Poprvé jsem přišla na demonstraci proti ruskému zákonu‘ loni,“ vzpomíná Jevgenija. „Šli jsme se s manželem projít. Uviděli jsme průvod a bez dlouhého bez rozmýšlení jsme vběhli do nejbližšího obchodu, abychom si koupili vlajky Gruzie a Ukrajiny a připojili se k průvodu.“ Žeňa říká, že nejspíš poprvé v životě si může dovolit ten luxus vyjádřit svůj názor a jít bez váhání protestovat. Obává se však, že situace brzy povede k tvrdé cenzuře i tady u nás.

Je přesvědčena, že nyní záleží především na účasti těch zemí, které mohou tento proces skutečně ovlivnit. „Žádné kompromisy, ale tvrdé sankce pro všechny, kteří se na přípravě a přijetí zákona podíleli, a v žádném případě by Gruzie neměla být zbavena statusu kandidátské země EU,“ je přesvědčena Žeňa. „To by znamenalo jediné, že EU prohrála a putinismus opět zvítězil. Naopak je třeba urychlit integrační proces. Měli bychom vynaložit veškeré úsilí, aby v Gruzii na podzim nedošlo k volebním podvodům, a pokud ano, měli bychom tu vládu bezpodmínečně uznat za nelegitimní. Nedělat nic, co by Gruzii opět přivádělo k podřízenosti Rusku, a udělat vše pro to, aby se vymanila ze spárů tohoto impéria. Je potřeba maximálně mediálně pokrýt protesty, aby nikdo v Evropě ani ve světě nepochyboval o tom, že lid a vláda v Gruzii nejsou stejní a že Gruzínci chtějí něco jiného.“

jún 2024