Vyloučená lokalita  Do duše vidím ti, vyskleným oknem

Členky a členové Kolektivu Spodní 27 tvoří a žijí v lokalitě Jirské osady v Ostravě-Přívoze, která se potýká se sociálním vyloučením. Rozpadající se městský byt v prvním patře, který si kolektiv pronajímá, se v jeho péči pravidelně proměňuje v chybějící nízkoprahové centrum, nedostupné kino nebo bezpečný úkryt pro ty, kteří jej potřebují. Podobným místům se většina lidí vyhýbá. Bára Bažantová takové lokality naopak vyhledává, pozoruje a alespoň na chvíli spoluprožívá, aby mohla zdokumentovat různé odstíny a kontexty zdejší skutečnosti.

Vyzvedne mě na nádraží, venku je chladno a ona na sobě má sotva svetr. Jdeme po travnatý ploše u kolejí, kde podél zdi přespávají lidi bez domova, z hromady tašek a všemožných pokladů vyskládaný čtverečky a obdélníky bez zdí, oken, dveří. Podejdeme most a na přechodu odbočíme doleva ke krámu nakoupit něco k večeři. V obchodě poloprázdný regály, napadne mě, že podle vyprávění starších to takhle za socialismu vypadalo ve všech obchodech, ne že by mě to nějak provokovalo, vlastně je to v něčem sympatický, akorát že v socialismu už nežijeme a tohle aranžmá tak nabývá nových významů. Rohlíky tvrdý, ale chleba nemají, tak vezmu tři, jednu instantní polívku a pivo pro mojí hostitelku, chci být dobrá návštěva.

„Děti včera zase vysklili okno, tak do kuchyně trochu kape,“ oznámí mi Zuzana, když se šouráme kolem velký silnice, o který bych si myslela že je to dálnice, kdybychom nebyly v Ostravě. Velký silnice vůbec oddělujou tuhle bývalou hornickou kolonii od zbytku města. Zdá se kvůli nim vzdálená, i když cesta z nádraží netrvá dýl jak patnáct minut. Kolem se válejí po zemi odpadky a ve vzduchu je cítit bída, zpocenej smrad, hadry zatuchlý vlhkem, jak pomalu schnou v zadýchaných, přeplněných místnostech. Oprejskaný omítky, nezateplený okna, ze kterých se místama ozývá láskyplnej řev; no prostě chudoba ve střední Evropě all inclusive, konkrétně na hranici Moravy a Českého Slezska. Prší, což znamená že ulice jsou vylidněný, žádný živý švitoření dětí, žádný obvyklý „pala late“ z telefonu, jenom našedlý ticho.

Hřiště je ulice

Za chvíli stojíme před domem, moje průvodkyně štrachá v kapse klíče, přičemž vypráví jak děti naposled vykopli dveře a že je město nechtělo vyměnit. Stejně jako vysklívání oken, ani tohle není žádná novinka a není se tak docela čemu divit. Hřiště tu není. Hřiště je ulice, je skládka, jsou parkovací místa se zakutálenou prázdnou pneumatikou. Místo laviček před domem patníky anebo holá zem. Místo jakýkoli infrastruktury, městský zeleně nebo parku indiferentní meziprostor, spoustu prázdnýho místa plnýho tak akorát bordelu a kolem dokola silnice namísto příkopu chránící brány města.

Pohled na ulici Spodní | Foto: © Bára Bažantová Obyvatelstvo Spodní 27, totiž kolektiv, jehož je Zuzana součástí, jsou spolu s mámama samoživitelkama a starousedlíkama jedni z mála bílejch v týhle převážně romský čtvrti a narozdíl od ostatních jmenovaných jsou mladý, v divnejch hadrech, nemají manžely, některý holky dokonce randí mezi sebou navzájem. No prostě jsou vidět a je jasný, že nikdy nezavolaj benga, což z nich dělá pochopitelný cíle nevybouřený energie. Berou to, jak to je. Nezlobí se za vysklený okna ani vykopnutý dveře, rozhodně ne na děti. Nezlobí se ani na jejich rodiče, protože co by jim to taky pomohlo. Jestli se na někoho zloběj, tak na městský zastupitele, kterým jsou všechny ty vyvrácený otvory do domu i rozbitý okapy ale úplně jedno. Když se potom ptám, jak to teda řeší, vysvětlí mi, že zabaví míč a že jich vždycky po pár měsících mají parádní sbírku. Mají z toho srandu a srandu z toho máme i společně, poté co pochopím, že je to místní životní strategie, přemoct nakonec stesk i vztek humorem.

Než vyjdeme nahoru, ukazuje mi Zuzana prázdný byty v přízemí domu. Dveře opět vyvrácený, v čemž ale lidi z kolektivu Spodní 27 vidí spíš možnost než problém. Připadá jim škoda dvou prázdných prostor, který díra po dveřích odkryla, a napadlo je, že by mohli svoje aktivity pro místní děcka přemístit ze svýho soukromí právě sem, stranou od pokušení nehlídaných ledvinek, odložených drobáků a podobných lákadel, tolik svůdných hlavně ve chvílích, kdy si chcete koupit v krámě čokoládu a doma není na pleny pro mimino, natož něco navíc.
Zdi jsou olezlý plísní, ostrý hrany skříní se ztrácí pod nánosama prachu, vypadá to jako v pokročilým kole zombie střílečky The Last of us. Nedokážu si představit kolik práce by dalo to celý dát do pucu a ani se to nejspíš nedozvím, protože pár dní po mým odjezdu město byty znovu zapouzdří. Tyhle vylomený dveře, vedoucí do prázdnýho prostoru, je z nějakých neznámých důvodů zajímají o mnoho víc než vymlácený okna, kterýma lidem prší do talířů.

„Děti včera zase vysklili okno, tak do kuchyně trochu kape,“ oznámí mi Zuzana. | Foto: © Bára Bažantová

Dveře otevřený, hlavně dětem

Jdeme pomalu chodbou do prvního patra, nad každým schodem obrázek ve ztrouchnivělým rámu, v mezipodlaží figurína v klobouku, v oknech muškáty. Vypadá to jako na squatě, i všudypřítomný vlhko je povědomý a dveřím od bytu chybí klika, která se používá namísto klíče. V bytě v prvním patře se sice zouvá, ale z podlahy jde skoro stejnej chlad jako z kamennýho schodiště. Předsíň je plná věcí, bot, kabátů, šátků, šál, umělý kytky, kusy dřeva, na stěnách obrázky od dětí i od dospěláků, který tudy občas projdou, někdy cestou od někud, někdy někam, někdy zakotví na dýl, když nemají kam dál jít.

Kolektiv Spodní 27 si pronajímá byt, který funguje jako chybějící nízkoprahové centrum, nedostupné kino nebo bezpečný úkryt pro ty, kteří jej potřebují. | Foto: © Bára Bažantová I pro lidi ze sousedství jsou dveře otevřený, hlavně dětem, těm, který nebaví se pořád dokola flákat v ulicích a předstírat že popelnice je prolejzačka, ale ve výsledku i těm, který sem kopnou míč, snad i tak nějak proto, aby se mohli podívat, jak to u těhle zvláštních gádžů vypadá. Prolezem skříní a navzdory tomu, že obyvatelky tohohle bytu se jmenují Zuzana a Lucie, se neocitneme v Narnii, ačkoli v obývacím pokoji (a zároveň ložnici, kam kouzelný dveře vedou) je vzhledem k ročnímu období podobná zima jako v Aslanově říši za vlády ledové královny. V rohu pokoje jsou kamna, což se v bytech dvacátýho prvního století moc často nevidí, ale jak brzo pochopím, tady to je jediná možnost, jak si zatopit nejenom v pokoji, ale v celým bytě, pokud nechcete protočit panenky při placení účtů za elektřinu.

Začínám se cítit jako rozmazlenej harant z vyšší střední, když po deseti minutách popotahuju a půjčuju si ze sdílený skříně tlustou mikinu. Moje hostitelka v lehkým svetříčku (už tomu začínám rozumět) se směje a nabízí čaj, který s vděkem přijímám. V kuchyni se choulím vedle věčně a nedobrovolně otevřenýho okna a ona mi vypráví jak to tady bylo, jak si svý malý dějiny předávají v lidový slovesnosti lidi z okruhů více nebo méně vzdálených anarchistickýmu hnutí. Vypráví mi, že anarchisti, levičáci a punkáči tady bydleli už třináct let nazpátek, nejen v tomhle bytě, ale rozesetý různě po okolí, vařili tu Food not bombs a nájem za tenhle konkrétní apartmán stál tenkrát neuvěřitelných 60 korun s podmínkou oprav na vlastní náklady.
Food not bombs tady vaří doteď, ale ani dnes z červenýho kohoutku teplá voda neteče, sklep je uzavřenej, prejže pro jistotu (aby se do něj ještě někdo nenastěhoval!), topí se v kamnech, domovní dveře z důvodů srážek s dětskou botičkou většinou nedovírají, zatímco oknama vesele táhne až pod triko a celá ta legrace stojí 4100 korun českých plus poplatky za elektřinu. Smlouva je samozřejmě platná na jeden rok, což znamená opakující se tahanice o její prodloužení a následné navýšení nájmu. Tři roky nazpátek, když se sem Zuzana s Lucií nastěhovaly, tu přitom nájem dělal 2800 korun. Což znamená, že za poslední tři roky, protkaný proticovidovýma opatřeníma, postupující ruskou invazí v Ukrajině a následnou inflací, vzrostla cena městskýho bytu bez topení, jakýchkoliv rekonstrukcí a horký vody o téměř 50 procent.

„Je to ještě v pohodě, když si vezmu, že někteří naši sousedi, rodiny dětí, co za náma chodí, platí za měsíc na ubytovně klidně přes dvacet tisíc,“ říká Zuzana a teď poprvé cítím z jejího hlasu neklid, že je fakt naštvaná, na tuhle nespravedlnost, na slepou skvrnu v koutcích oka radních, ale i celýho spektáklu vůbec. A taky na to, že jednou za čas se objeví zdánlivě odhodlaný spasitel, aby zanedlouho pod tíhou marnosti a osamění zase zmizel a lavičky nikde, hřiště nikde, nouze snadno rozpoznatelná podle zamlžených skel okenních tabulek.
 

Co by tu kdo hledal

V Zuzaniných slovech je obsažená neúprosná a tvrdá skutečnost. Jejich romským sousedům se žije na stejném místě o poznání hůř. Jestli s kolektivem Spodní 27 úřady komunikujou s nevolí, s jejich sousedy nekomunikujou vůbec. Ulice Spodní a Jílová jsou i v rámci ostravské romské komunity považovány za problematickou oblast a pak už je to pořád ta stejná písnička - nikdo nechodí sem (co by tu taky kdo hledal), nikdo odsud nechodí ven. Ne že by pro místní nebylo v jiných částech Ostravy vyžití, ale motivace pohybovat se po městě klesá s každým opovržlivým pohledem nebo rasistickou poznámkou, ať už z úst řidiče autobusu nebo náhodných kolemjdoucích.

Nízkoprahový klub, co ještě dva roky zpátky fungoval ve sklepě místní ubytovny, zavřeli údajně z důvodů štěnic. Ubytovna samotná zavřená nebyla a nebyla ani deratizovaná, což by se mohlo zdát jako dostačující řešení, jak pro zvýšení kvality života jejího osazenstva, tak pro klub v podzemí. Ale nestalo se a děti se vrátili zpátky na parkoviště u garáží. Sem za nimi párkrát týdně dochází terénní sociální pracovníci z neziskové společnosti Vzájemné soužití. Jednou za týden dochází služba i za dospělým obyvatelstvem ulic Jílová a Spodní, většinou pomoct s papírováním nebo při shánění zaměstnání. I terénní pracovnice si ale uvědomují, že jejich práce je nedostatečnou pomocí. V rámci snahy o proměnu poměrů se kolektiv Spodní 27 letos zapojil do ankety participativního rozpočtu města Ostravy s návrhem na vybudování základní infrastruktury v okolí ulic Jílová a Spodní. Jestli ve svojí snaze uspěl, potažmo jak moc Ostrava vyslyší snahu o zlepšení životních podmínek vycházející od těch, jichž se tato situace přímo dotýká (tedy zdola), by mělo být zveřejněno na konci září 2023. [Dodatečná informace: Nyní již víme, že projekt kolektivu byl městem podpořen.] V kontextu České republiky není podobná situace nijak výjimečná. Vyloučené lokality si za podpory strukturálního rasismu, oněch slepých skvrn, díky kterým jsou pro zastupitelstva neviditelné, udržují pověst špatných čtvrtí anebo jsou (jako například brněnský Cejl) pomalu gentrifikovány, zatímco jejich dosavadní obyvatelstvo nahrazují mladí kreativci a podnikatelé.

Tohle všechno, zdánlivě smutný a bezvýchodný, se mi honí hlavou zatímco mě Zuzana vyprovází zpátky na vlak, když mává z perónu, zatímco mě rychlík unáší zpátky domů. Jenže někde uvnitř tmy poskakuje několik mihotavých plamínků živoucích očí, patřících lidem, jako jsou členky kolektivu Spodní 27, jejichž motivací není primárně úspěch v jejich snažení (jakkoli může být osvěžující úlevou), ale radost, kterou cítí v radosti ostatních, ve sdílení svých životů a času s druhými. A ačkoli vnímám, že budoucnost dlí spíš v utváření družstevních uskupení, odborových asociací a racionálně vystavěných, udržitelných struktur, je pro mě nakonec vždycky nejvíc naplňující, ocitnout se v místech jako je Zuzanina kuchyň, ze kterých navzdory vyskleným oknům, sálá niterné teplo.

September 2023