Historie Vietnamu  Guerilla, národ a modlitební oltář

Historie kolonialismu a guerilly zásadně formovala národy po celém světě. Je těžko představitelné, do jakých sfér až sahají neviditelné kořeny mezigeneračního traumatu. Jeho následky můžeme vidět nejen na bitevních polích a zdevastovaných městech, ale také na rozporuplném charakteru, kterým daný národ často oplývá. Jakým způsobem se tradice prolínají s válkou, která je měla pohltit?

Když se pořádá školní výlet do Ho Či Minova mauzolea, které se nachází ve stejnojmenném městě, můžou se ho zúčastnit pouze děti, které mají dostatečně dobré známky. Pokud jste turista, stačí vám vystát dlouhou frontu a můžete spatřit nabalzamované tělo spasitele vietnamského národa. Jako bělochovi vám asi jako jedna z prvních asociací naskočí Lenin a komunistická strana. Vietnamcům se vybaví jejich modlitební oltář, na kterém mají fotky nejen svých svých předků ale i Ho Či Mina jakožto patriotistického sjednotitele. Převedeno do českých příměrů – spíše by viděli Masaryka než Husáka. „Mnoho lidí ani neznalo rozdíl mezi komunismem a demokracií,“ prohlásil jednou někdejší ministr zahraničí John Kerry, veterán vietnamské války. „Chtěli jen obdělávat svá rýžová pole, aniž by jim nad hlavou létaly helikoptéry a bombardovaly je napalmem, který spálil jejich vesnice a roztrhal jejich zemi. Přežívali tak, že spolupracovali s tou stranou, která zrovna přišla, ať už to byl Vietkong, Severní Vietnam, nebo Američani.

Vietnamská identita je pevně spjatá s dlouhou tradicí zemědělství. Pokud byste se báli o své živobytí, možná by vás někdo uklidňoval příslovím „když budeš dřít na poli, vždycky budeš mít co jíst“ (mình cày ruộng thì ăn no). Na rýžových polích se zrodila tradiční vietnamská poezie – básně, které negramotní zemědělci skládali, musely být dost krátké na to, aby byly snadno zapamatovatelné. Vzniklo na nich i vietnamské loutkové divadlo, nyní zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO, které se hraje na vodě s ručně vyřezávanými lakovanými loutkami. Během monzunových povodní se divadlo hrálo přímo na rýžových polích a šlo o jednu z nejoblíbenějších zábav celé vesnice.

Americká vojska ve snaze vyhladovět guerillové jednotky Vietkongu zničila herbicidy zhruba 25 000 km2 půdy v jižním Vietnamu, což mělo za následek decimaci poloviny tehdejší úrody. Velká část lidí, kteří dosud žili v malých agrárních vesnicích, byla nucena uprchnout do velkých měst, a živila se zpočátku převážně ilegální činností, a to od prostituce až po obchodování s drogami. Někteří z nich sbírali drobné předměty po amerických vojácích, upravovali je a prodávali. Jedním z takových artiklů byl krylovsky poetický popelník ukovaný z mosazné nábojnice.
Jedním z dalších stavebních kamenů vietnamských tradic je Tết, lunární nový rok. Jde o příležitost k rodinným setkáním a hostinám, ale také o očistný rituál, který provází četné modlitby za lepší rok a vyjádření vděku za to, co předchozí období přineslo. Lidé si navzájem přejí, aby se jejich život ubíral směrem, jaký si vyberou (vạn sự như ý). První host, kterého si pozvou na nový rok domů, bývá někdo úspěšný a čestný, protože věří, že pokud ho pohostí, bude se i jim v dalším roce dařit.

V roce 1968 podnikla severovietnamská vojska společně s Vietkongem ofenzivu Tết, během které zemřelo přes 14 000 civilistů, 24 000 bylo zraněno a z více než 600 000 se stali uprchlíci. Šlo o první válečnou operaci, která se zásadně projevila i ve velkých městech, a stala se stěžejním argumentem politiků a aktivistů lobbujících za ukončení americké participace na vietnamské válce. To, že byla ofenziva naplánována právě na svátek Tết, kdy se velké množství obyvatel nacházelo u svých rodinných příbuzných ve městech a očekávalo klid zbraní, nebyla jen strategická volba. Vietkong považoval načasování za symbolické vkročení do nové éry, pozvánku silného a vítězného hosta do domu, jehož destrukci měl konečně zastavit.
Výrazným prvkem vietnamské povahy a země je konstantní dvojjakost a schopnost smiřovat protiklady, která byla historicky nezbytná k přežití. Válka, která propletla politické přesvědčení s národní identitou, vytvořila prostředí, ve kterém každý musel buďto střídat strany podle situace, nebo si jednu z nich vybrat. K rodinnému stolu zasedají bývalí členové Vietkongu, mírumilovní rolníci, zarytí komunisté i demokratičtí idealisté. Díky koloniálním tlakům dramaticky odlišných kultur se naučil zdatně integrovat jejich prvky tak, aby jim sloužily a zároveň nepohltily původní tradice.

Francouzi dali Vietnamu plněné bagety (bánh mì), čističky vody, díky kterým se začalo vyrábět pivo, a továrny na cigarety. Američani po sobě zanechali džíny, lásku k západní hudbě a konzumerismus. Během masivních migračních se Vietnamci naučili navenek ohnout nezbytné minimum svých zvyklostí tak, aby se dokázali uživit. Ticho večerek je fasádou, která dokáže zápaďácky prodávat – kdybyste obdrželi pozvánku na vietnamskou svatbu, čekal by vás bujarý řev, hektolitry vodky a nonstop karaoke. Muži se občas na pódiu chytnou za ramena a zpívají vojenské písně, které se naučili ve válce buďto přímo oni, nebo jejich rodiče.

Schopnost nenápadně zapadnout v cizích zemích se zrodila ze schopnosti přežít za každou cenu a za všech okolností, občas krvavými guerillovými válkami a občas tichým sklopením hlavy. V současném politickém uspořádání adoptoval Vietnam původně maoistickou politickou strategii bambusu, v rámci které si udržuje pevné zásady, ale zároveň strategicky korzuje mezi velmocemi.
Kolonialismus, občanská válka, civilní masakry ze strany okupantů i místních a zuřivá snaha sjednotit a ubránit svou zemi udělaly z Vietnamců temperamentní, ale diplomaticky zdatný národ. Vnitřní protiklady a historická traumata podpírají pevně zakořeněné tradice a silná touha po nezpochybnitelné identitě. Všechny ztráty, bolesti, konflikty a nejistoty se setkávají u modlitebního oltáře s fotografiemi nebožtíků a Ho Či Mina, který má dodnes většina domácností včetně těch agnostických, a pokud ne, obrací se k hrobům svých příbuzných.

Každý rituál začíná obdarováním předků v podobě jídla pokládaného na oltář a pálením vonných tyčinek, jejichž vůně má být mostem mezi pozemským a nebeským světem. Samotná modlitba je pak především niternou očistou – vysílá k předkům přání, děkuje jim za dosavadní úspěchy a je také doznáním všech nejistot a porážek. Ať už se národ musel ohýbat nebo vzpouzet jakkoliv, mohl se každý vždycky obrátit dovnitř, k sobě. Skutečná podstata povahy vietnamského lidu se skrývá v jeho modlitbách.