Recycling během války   Snění o Ukrajině bez odpadků

Uprostřed války Ukrajina startuje ambiciózní reformu odpadového hospodářství, které je v žalostném stavu. Vývoj infrastruktury pro třídění odpadu a recyklaci je teprve na počátku. Válka pokrok brzdí. Některé iniciativy občanské společnosti a soukromého sektoru se tím ovšem nenechávají zpomalit. Chtějí dosáhnout toho, aby se Ukrajina zbavila odpadků – a díky tomu posilují komunitního ducha.

„5-PP, HDPE, PET,“ vyjmenovává Nasťa – a ne, nerapuje píseň nějaké hip hopové skupiny. 29-letá informatička stojí v kuchyni svého bytu ve 14. patře kyjevského paneláků a vysvětluje svůj systém třídění odpadu. I když odtud občas vidí, jak jejím směrem létají ruské rakety, odmítá se nechat odradit od své dlouholeté recyklační rutiny. „Jinak lidé, kteří přijdou po nás, na všechny ty odpadky zemřou,“ varuje s viditelnými obavami.

Pečlivé třídění – zlaté krabice od čokolády nepatří k modrým lahvičkám od šamponu a mastný plast se před vyhozením nejprve myje v myčce – je pro Nasťu víc než rutina. Za chvíli přijede taxík, aby pečlivě roztříděný odpad odvezl do recyklačního centra. Odmítá používat běžné odpadkové koše na dvoře svého domu. „Jinak to prostě všechno skončí na jedné z těch obrovských hromad odpadků,“ vysvětluje.
 

Monumentální problém s odpadem

A takových hromad je v Ukrajině hodně. Tato země už déle trpí dramatickou krizí odpadu: třídí se méně než 7 procent odpadu, zbytek končí na skládkách, kterých je více než 6000 – což je v ostrém kontrastu s Německem (s počtem asi 1 000 skládek), kde přísné ekologické předpisy v posledních desetiletích počet skládek drasticky snížily.

Ovšem to je pouze špička hory odpadků. Skutečný rozsah krize dokazují odhadem desítky tisíc nelegálních skládek, které nejen neznečišťují klima, ale také představují toxickou hrozbu pro půdu, podzemní vody a zdraví.

Reforma odpadového hospodářství, která vstoupila v platnost v létě 2023, by nyní měla konečně odstartovat reformy, aby se do roku 2030 vše adaptovalo na normy panující v EU. K tomu se Ukrajina zavázala i v rámci evropské Zelené dohody. „Zákon byl velkým krokem,“ vysvětluje Olha Yevstihnieieva, expertka na dekarbonizaci působící na ukrajinském ministerstvu energetiky. Bude však ještě dlouho trvat, než bude plně zavedena. „Válka vše pozastavila.“

Ukrajina bez odpadu

V sobotu odpoledne však v recyklačním centru „Ukrajina bez odpadků“ na okraji Kyjeva, kam jede Nasťa taxíkem, není po stagnaci ani památky. Za barevnými závěsy z recyklovaného plastu, co visí z těžkých vstupních vrat staré průmyslové haly, se rozprostírá paralelní vesmír odpadu, na hony vzdálený střízlivé estetice německých recyklačních center.

Uvnitř se podél cihlových zdí vyzdobených recyklačním uměním, graffiti a ilustracemi známého ukrajinského ilustrátora Oleksandra Grekhowa pohybují desítky rodin, mladých lidí a seniorů – všichni hledají ten správný kontejner na svoje odpadky. Na konci haly, kde je umístěno více než 50 různých kontejnerů na odpad, zve k odpočinku cool recyklační kavárna.
  „Káva, hudba, recyklace – to všechno jsou věci, které nás během války drží nad vodou,“ říká Dima, 35-letý pracovník nevládní organizace, který zde právě likviduje svoje odpadky. „Naše generace žije podle evropských hodnot a recyklací si můžeme zachovat pocit normálnosti a zároveň udělat něco pro životní prostředí."

Válka je cítit i na nádraží. Starý vosk ze svíček a prázdné konzervy od krmiva pro zvířata se recyklují na „zákopové svíčky“, které vojákům v zimě poskytují světlo a teplo a používají se k přípravě čaje nebo kávy. Ve schránce na staré mince je nápadné množství starých rublových mincí. „Ne, ty jsou bezcenné, jsou to jen odpadky, pocházejí ještě ze Sovětského svazu,“ vysvětluje návštěvník, když prochází kolem. Na jedné stěně se vrší darované knihy: ty v ukrajinštině se předávají knihovnám, školám a rehabilitačním centrům pro válečné veterány, zatímco ruská klasika míří na recyklaci.

Zodpovědnost místo mentalita jednorázových kelímků

Maria a Timur, oba ve věku 28 let, si dnes také přišli pro cappuccino a odevzdávají své jen nahrubo vytříděné odpadky. Za zhruba 150 hřiven [asi 86,50 korun] za pytel se zaměstnanci postarají o důkladné třídění. Cena, kterou manželé považují za spravedlivou. „Když kupuji potraviny, kupuji i obaly. Musím za to nést odpovědnost,“ vysvětluje Timur. „Je důležité, abychom pochopili, odkud náš odpad pochází a kam míří,“ souhlasí Maria.

Právě toto vědomé převzetí odpovědnosti na straně spotřebitele je středobodem projektu „Ukrajina bez odpadu“. „Abychom na Ukrajině skutečně podpořili recyklaci, musíme zapojit přímo občany,“ říká zakladatelka centra Yevheniia Aratovska. Její boj proti horám odpadu začal zhruba před deseti lety během rodičovské dovolené, kdy si uvědomila, že téměř všechen odpad z domácnosti je recyklovatelný, ale neexistují žádná recyklační zařízení.
 

Průmysl musít převzít odpovědnost

Vedle systému skládek je v Ukrajině velkým problémem absence tzv. rozšířené odpovědnosti výrobce (Extended Producer Responsibility – EPR). Ta obvykle vyžaduje, aby průmysl převal odpovědnost za celý životní cyklus výrobků až po jejich likvidaci.

„Ukrajina je jedinou zemí v Evropě, která dosud nezavedla systém EPR,“ poznamenává Olha Yevstihnieieva, expertka na dekarbonizaci. „Výrobci zde jednoduše vyrábějí jakékoli obaly, ale kromě papíru a skla nám chybí zařízení na recyklaci zejména nebezpečných a ekologicky škodlivých materiálů.“

Recyklace jakožto součást vzdělávání

„Ukrajina bez odpadu“ by proto podle průkopnice recyklace Aratovské měla být více než jen sběrným místem: dynamickým vzdělávacím centrem, které návštěvníky aktivně zapojuje do procesu recyklace a dlouhodobě mění jejich chování. „Ukazujeme lidem v praxi, co skutečně znamená důstojné nakládání s odpady. Každý, kdo sem přijde, začne věřit v budoucnost bez odpadů a sám začne recyklovat.“

Aratovská chtěla původně založit komerční recyklační firmu. Brzy si však uvědomila, že nebude schopna konkurovat stávajícím přepravcům odpadu, kteří jednoduše a levně odvážejí odpad na skládky. „Skládky jsou u nás prakticky legální trestný čin – levné, snadné a daleko. Skládkovací daň činí pouze 13 eurocentů za tunu, zatímco v České republice je to 20 eur a v Dánsku 63 eur. Navíc za tunu odpadu zaplatíte méně než 6 eur skládkovného, zatímco v Rakousku a Polsku je to kolem 70 eur,“ kritizuje a obává se, že by se Ukrajina po vstupu do EU mohla v budoucnu stát smetištěm Evropy. „Naši sousedé pak budou svůj odpad místo řádné recyklace jednoduše skládkovat u nás. Proto musíme tuto praxi rozhodně zastavit.“

Sovětská vs. evropská mentalita

Navzdory nárůstu recyklačních iniciativ v posledních letech brání rozvoji efektivního recyklačního systému podle Aratovské ekonomické tlaky a nedostatek solidní infrastruktury a právního rámce. „Stále u nás přetrvává cosi ze sovětských obchodních praktik: žádná odpovědnost, rychlé peníze. Dlouhodobé investice? Tak to ne. Dívám se dopředu, chci vybudovat systém, protože rozumím jeho architektuře. Ale oni tu strukturu ani vytvořit nechtějí,“ kritizuje převládající mentalitu panující v odpadovém hospodářství.

Aratovská si ještě dobře pamatuje, jak se v roce 2015 snažila přesvědčit starosty a poslance o nutnosti recyklační infrastruktury. „Pořád jsem slyšela, že Ukrajinci na recyklaci nemají evropskou mentalitu,“ říká. Nenechala se však odradit: „Věděla jsem, že to není pravda.“ Ukrajinci*ky přitom podle ní jen potřebují správnou infrastrukturu a jasné pokyny. „Když jsme v roce 2018 otevřeli recyklační centrum a brzy k nám pravidelně každý víkendový den přicházelo přes 500 návštěvníků, a to i v době pandemie, rychle ztichli,“ říká dnes s náznakem zadostiučinění v hlase.
 

Stále příliš málo

Přestože se v Kyjevě v posledních letech rozmohlo recyklační hnutí, Maria a Timur se domnívají, že ukrajinská společnost má před sebou ještě dlouhou cestu. „Lidí, kteří recyklují, je stále příliš málo, ale potenciál pro změnu je obrovský,“ říká Timur. Většina jeho vrstevníků se zapojuje, ale mnoho starších lidí o tom ještě nemá povědomí.

„Možná bych si měla promluvit s rodiči,“ uvažuje Maria. Timurovi rodiče se na jeho návrh pokusili zapojit, ale kvůli každodenním překážkám se jim to nepodařilo: „Bydlí daleko od recyklační stanice a všechno v jejich okolí končí v popelářském voze, aniž by se to vytřídilo. Kdyby bylo recyklační centrum poblíž, chodili by tam, ale takhle je to příliš komplikované.“

S cílem zjednodušit recyklaci pro nové třídící spoluobčany společnost „Ukrajina bez odpadu“ neustále testuje inovativní řešení: Nedávno byla v jedné z kyjevských čtvrtí v rámci pilotního projektu instalována třídicí kapsle. Tu lze otevřít pomocí mobilního telefonu, pokud se stanete členem klubu za 250 hřiven [5,85 eur] měsíčně. Vyčištěný plastový odpad je také možné poslat přímo do recyklačního centra prostřednictvím soukromé zásilkové a kurýrní služby Nova Post.

V samotném Kyjevě podporuje recyklaci mnoho malých sousedských iniciativ, které umísťují kontejnery na alternativní odpad do vnitrobloků. Také v nových obytných čtvrtích a na parkovištích některých supermarketů se objevuje stále více kontejnerů nejen na směsný odpad, které usnadňují recyklaci. Přinejmenším v hlavním městě již taková místa nejsou naprostou vzácností, ale jsou již viditelnou změnou.
 

Ne roky, ale desetiletí

„Neměli bychom zapomínat, že reforma odpadového hospodářství v EU probíhá již tři desetiletí, a to jak na straně výrobců, tak na straně spotřebitelů, zatímco na Ukrajině je stále na počátku,“ říká expertka Yevstihnieieva. „Ani v EU nedošlo k omezení skládek ze dne na den, ale tento proces probíhá již od 90. let minulého století."

Nová reforma, kterou zpomaluje ruská útočná válka, je ambiciózní. Do roku 2030 mají být mimo jiné vybudována moderní recyklační a třídicí zařízení v souladu s přísnými normami EU. Konkrétně to znamená, že je třeba nejprve zmodernizovat zejména stávající skládky, aby se snížil dopad různých druhů domovního odpadu na životní prostředí. K úplnému uzavření skládek, po němž v EU již dlouho volají některé organizace zabývající se odpadovým hospodářstvím a nevládní organizace zabývající se ochranou životního prostředí, v Ukrajině pravděpodobně nedojde dříve než za několik desetiletí.

„Je to ještě dlouhá cesta“

Nasťa se mezitím na nádraží zbaví i svých odpadků a jede taxíkem zpátky domů. Uvědomuje si absurditu toho, že odpadky vozí do recyklačního centra autem, a také spotřebuje spoustu vody na úklid odpadků. Proto se už nějakou dobu snaží co nejvíce omezit spotřebu plastů a když jde do kavárny nebo restaurace, bere si s sebou vždy termosku a plastovou krabičku. „Číšníkům to často připadá velmi vtipné,“ říká.

Nasťa však také přiznává, že navzdory svému dlouholetému nasazení musela nedávno kvůli osobní krizi recyklaci omezit. „Někdy jsem prostě neměla mentální kapacitu na to, abych všechno třídila tak jako dřív. Byla to úleva, když jsem na to nemusela pořád myslet.“ Nyní se k tomu však opět vrátila a pečlivě recykluje zejména plasty – i když část z nich se v současné době pouze spaluje, protože ne vše lze kvůli válce recyklovat.

Jak dlouho ještě bude trvat, než se Ukrajina navzdory útočné válce, zpomalení reforem a zastaralému a neefektivnímu systému odpadového hospodářství zbaví odpadů? „To záleží na tom, kdy skončí válka. Kvůli té mají samozřejmě prioritu mnohem naléhavější problémy,“ říká Dima.

„Cesta k Ukrajině bez odpadu je ještě dlouhá,“ říká Yevheniia Aratovska, zakladatelka organizace „Ukrajina bez odpadu“. „Potřebujeme mnohem více vzdělávání a osvěty. Já už se toho nedožiju a jsem jen malým stavebním kamenem pro další generace.“

júl 2024