Aktivismus za práva zvířat  „Náš ultimátní cíl je veganský svět“

Jaké to je stát tváří v tvář utrpení zvířat v chovech, na jatkách nebo v transportech? Ochránce zvířat a investigativní fotograf Lukáš Vincour neúnavně dokumentuje krutost a nespravedlnost, jež se děje zvířatům za zavřenými dveřmi. V rozhovoru popisuje příběhy těch, kteří za sebe nemohou mluvit sami, sdílí své zkušenosti i emocionální zátěž, kterou s sebou jeho práce nese. 

Lukáši, opakovaně se stáváš coby investigativní fotograf a dokumentarista dobrovolným svědkem utrpení a smrti krav, prasat, koz, slepic a dalších zvířat ve velkochovech nebo na jatkách. Jak dlouho se věnuješ aktivně jejich pomoci? 

Aktivitám na pomoc zvířatům se věnuji zhruba sedm let. Po dvou letech veganství jsem potkal svou budoucí ženu Míšu, která byla také veganka. Po zhlédnutí filmu Masokr a několika dokumentů v nás vzplanula touha začít zvířatům nějak pomáhat. Začali jsme se pohybovat v okolí chovů se zvířaty, které jsme do té doby přehlíželi –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nevěděli o nich –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a postupně na vlastní oči zjišťovali, jak to uvnitř vypadá. Byli jsme v šoku. Tyto informace jsme začali přidávat na facebookovou stránku Zvířata nejíme, kterou jsme vytvořili. Na konci roku 2018 jsme se rozhodli založit s dalšími lidmi oficiální spolek se stejnojmenným názvem a s touhou měnit svět pro zvířata. A místa, kde jsou zvířata zneužívána, jsme navštěvovali čím dál častěji, abychom informace, které jsme získali, mohli potvrdit i získanými záběry. 

To vás dovnitř pustili?

Někdy nás dovnitř pustili, někde byly objekty neoplocené a dveře otevřené, jinde jsme museli najít jinou cestu. Co se týká jatek, tam jsme byli vždy oficiálně. Na podzim jsem byl například v Portugalsku dokumentovat jatka s kuřaty a křepelkami. Vzpomněl jsem si na to, protože křepelčí jatka jsem tam viděl úplně poprvé. A bylo to hodně smutné.
 

Vidět jiný druh zvířete, než je běžné v České republice?

Přesně tak. Drobní ptáčci, se kterými jsem se za dobu, co se této činnost věnuji, ještě nesetkal. A to je pro mě vždy šok. Vrátil se mi pocit ze začátků, kdy jsem poprvé viděl chov prasat a byl uvnitř temné haly. Uvědomil jsem si také, že jak se v tomto prostředí pohybuji už nějakou dobu, tak zoufalost, kterou cítím, když tuhle činnost vykonávám, je čím dál větší.

Jak to myslíš?

Když tato místa navštěvuji a jsem uvnitř, ihned zapomenu na všechny v tu chvíli banální starosti běžného života. Cítím nepopsatelné zoufalství a naštvání z toho, co uvnitř vidím. A chci jim všem pomoct, vykřičet tuhle nespravedlnost do světa, ale mnoho lidí neposlouchá, nechce to vidět. Občas mám také nepříjemné pocity z toho, že to, co dělám, je na jednu stranu hodně zvrácené – fotit nebo natáčet někoho, kdo trpí, a až na výjimky jim nemoci pomoct. 

Podobně jako u válečných fotografů nebo fotografů hladomorů a jiných společensky dramatických událostí může být těžké tyto příběhy a zážitky nést. Umím si představit, že mohou vést i k traumatu. Jak se s tím po psychické stránce vyrovnáváš ty?

Nechci se při fotografování trpících moc ohlížet na své pocity, nemyslím si ani, že je to na místě. Přál bych si, aby se lidé zamysleli, kdo na těch fotkách je, a zda by si dokázali sami sebe představit na jejich místě. Často nás, investigativní fotografy, okolí lituje, ale já nechci být litován a snažím se nebýt zlomený, i když se tak někdy mohu cítit. Žiji poměrně spokojený život, mám kde bydlet, co jíst, nikdo mě nemučí a vždy se mohu vrátit domů. Snažím se v těch pocitech moc nepitvat a nepouštět si je do nitra. A v tom mi na těchto místech paradoxně pomáhá foťák, bez kterého bych tam nedokázal fungovat. Skrz hledáček mám odstup. 

Co ti přijde nejnáročnější?

Nejnáročnější mi asi přijde dívat se zvířatům do očí. Nedokážu se na ně dívat tak intenzivně jako třeba teď na tebe. Nemůžu. Přes ten foťák je to jednodušší, ale očnímu kontaktu se snažím vyhýbat.
 

V čem je jejich pohled tak silný?

Vidím v jejich očích ohromnou bolest a touhu být na jiném místě. Možná oni cítí naději, že je tam konečně někdo, kdo jim přišel pomoct. A já je zklamu, protože je vyfotím a nemůžu z toho místa odnést. A to jsou ty situace, které mě trápí.

I tak se jim opakovaně vystavuješ. Co tě k tomu motivuje?

Rozhodl jsem se, že chci pomáhat zvířatům, a to je jedna z cest. Bohužel žijeme ve společnosti, která toleruje a dokonce i legalizuje jejich zneužívání a zabíjení. A nedokážu jen nečinně přihlížet nespravedlnosti, která se děje nedaleko našich domovů. Například jatka v Portugalsku jsem fotil pro kampaň na ochranu zvířat, která se i díky mým fotkám docela rozjela. Fotky i videa se dostaly do největších médií v zemi, což je pro mě dobrá zpětná vazba. Dodává mi to energii pokračovat a nacházet ve své práci smysl. I náš spolek Zvířata nejíme je hodně postavený na investigativních záběrech a to je naše cesta. Odkrývat to, co se snaží zůstat skryto.
 

Přesto je psychika hodně důležitá, už jen proto, abys mohl zvířatům pomáhat déle.

S tím určitě souhlasím. Mě pomáhá trávit čas v přírodě, o samotě. To mě nabíjí. Myslím si, že pokud člověk nějakou delší dobu nezažije jejich utrpení, zapomíná. Alespoň to pozoruji na sobě. Možná i proto je pro někoho těžké pochopit frustraci některých veganů, kteří se setkávají se zvířaty tváří v tvář. Je to jiné než je vidět na fotkách, videích, nebo je nevidět vůbec. Když jsem zpátky, vše se vrací, ten vztek a silná touha jim pomoct. 

Slyšela jsem, že vaše záběry vedly i k uzavření některých jatek v České republice, je to tak?

Máme kampaň Chci znát pravdu, ve které usilujeme o zavedení on-line kamerového systému na jatkách pro veřejnost. V rámci toho jsme pořídili a sdíleli skryté záběry z několika jatek, jak se zaměstnanci chovají ke zvířatům v prostorách vykládky. Na všechna zveřejněná jatka podala Státní veterinární správa trestní oznámení. Jatka ve Všeticích ukončila svou činnost zhruba po dvou letech, těžko říct, nakolik jim uškodily právě zveřejněné záběry. Ale jatka v Hraběticích zavřela provoz již týden po zveřejnění záběrů! Zrovna teď doběhl soud se třemi pachateli z Hrabětic.

Za co jsou souzeni?

Za jejich chování ke zvířatům. Například uvázali krávu v transportu za nohu a vytahovali ji za ni do prostoru jatek. To dělali i prasatům. Zvířata popoháněli elektrickými poháněči, kopali do nich, tahali za uši, ocas. Takové situace jsou ale na jatkách běžné, nejde o žádnou výjimku. A my už to dokázali několikrát. Když jsem byl u soudu k tomuto případu poprvé a slyšel státního žalobce předčítat obžalování, tak mi to přišlo absurdní. 

V čem absurdní?

Hrozí jim vězení za to, že kopli prase nebo tahali krávu, přitom uvnitř jatek ta zvířata zabíjejí a to je legální. Nedává mi to smysl. Je legální někoho zabít, ale je nelegální ho kopnout. Každopádně jsme rádi, že se tento případ dostal až k soudu. 

A byli odsouzení?

Soud je uznal vinnými. Pachatelé byli potrestáni za týrání zvířat zvlášť trýznivým způsobem. Jeden byl odsouzen k odnětí svobody na tři roky, druhý k podmíněnému trestu dva a půl let s odkladem tři roky a třetí dostal peněžitý trest ve výši čtyřicet pět tisíc korun. V České republice je to vůbec poprvé, kdy byl někdo poslán do vězení za týrání zvířat na jatkách.

I vy podáváte trestní oznámení?

Spíš ne, my se zaměřujeme převážně na práci v terénu. Spolupracujeme ale s organizací Hlas zvířat a advokátní kanceláří Plicka & Partners, která ty případy pak řeší právně. Za nás by bylo porušení zákona vůči zvířatům všechno, nechceme přistoupit na to, že je tu nějaká hranice, v rámci které lze zvířata zabíjet.

Na začátku jsi zmínil, že jste s Míšou založili spolek Zvířata nejíme, který má i svůj stejnojmenný podcast. V České republice působí hned několik organizací věnujících se ochraně zvířat. Ať už jde o zvířata, se kterými člověk hospodaří, o zvířata v laboratořích, v cirkusech nebo na kožešinových farmách. V čem tuto mozaiku doplňujete?

Především těmi investigacemi a komplexním záběrem. Snažíme se pokrýt co nejvíc druhů zvířat i způsobů jejich zneužívání a dostat to k veřejnosti. Natočili jsme tři dokumenty a promítali je v kině, vydali jsme knížku, jsme aktivní na sociálních sítích… Stává se ale, že když zveřejníme konkrétní případy, lidé chtějí v uvozovkách zlynčovat tu konkrétní farmu, ale nechtějí přijmout, že se to děje všude. Občas se nám lidé snaží vymluvit, že jsou ty záběry z České republiky, ale tvrdí, že jsou například z Číny. Taky jsme na rozdíl od jiných poměrně striktní ve svých požadavcích.
 

Zmiňoval jsi Portugalsko, ale záběry ve vašich kampaních nebo v dokumentech jsou pouze z České republiky?

Ano, všechny jsou pořízené v chovech nebo na jatkách v České republice, na tom si hodně zakládáme. Jsou ale výjimky, kdy například nemáme kvalitně zdokumentovanou kastraci selat a použijeme fotky právě od We Animals Media nebo jiných investigativních fotografů. V tom případě ale uvedeme zdroj a upozorníme na to, že fotky nejsou naše. Používáme i záběry ze skrytých kamer, které jsou podle mě velice hodnotné, protože ukazují, jak se zaměstnanci chovají ke zvířatům, když si myslí, že je nikdo nevidí. Fotky publikujeme na webu Nevinné oběti. 

Oproti ostatním organizacím pořádáte i přímé akce, je za tebe už něco za hranou?

My přímé akce nepořádáme, ale několika jsem se zúčastnil převážně jako fotograf. Nevím, zda jsou některé za hranou, ale ne všech bych se byl ochoten účastnit a raději je sleduji zpovzdálí. Lidé z hnutí 269 nedávno ve Francii naběhli do prostoru jatek, které zablokovali a zachránili několik prasat. Fandím jim, jsem za jejich aktivity neskutečně rád, ale mám své hranice a přemýšlím a analyzuji každou akci, do který bych se mohl zapojit. Je důležité zamýšlet se i nad důsledky.
 

Podle čeho se ve spolku rozhodujete, čemu budete věnovat svůj čas a energii?

Hodně vycházíme z aktuální situace, převážně dle získaných materiálů. Poté se v týmu rozhodneme, čemu budeme věnovat náš čas. 

Takže nemáte strategický plán, kdy byste promýšleli různé cesty a způsoby pomoci a vybírali ty nejefektivnější?

Určitě to promýšlíme, ale vyloženě strategický plán na nějaké delší časové období nemáme. Když jsme se rozhodli natočit Svědectví, tak tam samozřejmě plán byl. Brzy budeme spouštět novou kampaň, se kterou to zkusíme jinak než s těmi ostatními a doufáme, že bude mnohem efektivnější. Většinu z týmu nejvíce ovlivnily dokumenty a záběry zvířat, proto jsme se vydali touto cestou, která je nám nejbližší. Líbí se mi i tvé zmínění mozaiky s dalšími organizacemi. S některými se ale zásadně lišíme v komunikaci. Nedokázali bychom například bojovat za lepší životní podmínky zvířat a pak se radovat z vítězství, když bytosti, za které bojujeme, stejně zůstanou ve svých vězeních a zabijí je na jatkách. Nemohli bychom se jim pak podívat do očí a tvářit se, že jsme jim pomohli. Ultimátní cíl spolku je veganský svět, ale každý se musí rozhodnout sám za sebe. 

Jak by takový svět podle tebe vypadal?

Svět by mohl vypadat podobně jako dnes, pouze s tím rozdílem, že by lidé již nevyužívali zvířata. Žili bychom s nimi v souladu a záměrně jim neubližovali.

Na světě žijí miliardy takzvaně hospodářských zvířat, co by se v takovém světě stalo s nim?

Tohle je velice častá otázka, kterou dostáváme. I když bych si moc přál, aby se veganský svět stal ze dne na den, pravděpodobně to tak nebude. Čím více lidí přestane vytvářet poptávku po živočišných produktech, tím méně zvířat se bude využívat a jejich počet tak bude přirozeně klesat. Jejich rozmnožování totiž ovládá člověk a plně řídí jeho průběh. Navíc tato zvířata jsou přešlechtěná a často trpí ve svých nepřirozených tělech, a proto by v takovém světě nejspíš neexistovala. A pokud by přesto bylo třeba se o nějaká zvířata postarat, ujaly by se jich azylové farmy.  

Už jsi zmínil dokument „Svědectví: Pravda, která měla zůstat skryta“, jehož jsi spoluautorem. Podívat by se na něj podle tebe měli především ti, kdo způsobují utrpení zvířat nejen ve velkochovech. Kdo to podle tebe je?

Podle mě je to většinová společnost.

Jak se na tom podle tebe podílí?

Každý den svým nakupováním a výběrem potravin. Ten, kdo ví o tom, v jakých podmínkách zvířata žijí a umírají je součástí živočišného průmyslu a podporuje ho. A on by nefungoval, kdyby si lidé živočišné produkty nekupovali. Ukázalo se ale, že ten dokument moc lidí vidět nechce. Málokdo je ochoten otočit prst proti sobě.

Dokument jsi natočil na popud podobně laděného zahraničního dokumentu „Dominion“ – Nadvláda. Ten zobrazuje různé způsoby, jak jsou zvířata ve světě zneužívaná – při obchodu se zvířaty, ve vědeckých výzkumech nebo v zábavním, kožešinovém nebo živočišném průmyslu. Tví známí a rodina nemohli uvěřit, že by se něco podobného mohlo dít i v České republice. Změnil tvůj dokument jejich vnímání nebo životní styl?

Když byli na premiéře v Praze, měli všichni slzy v očích, někteří brečeli a byli v šoku. Hodně z nich se během diskuse přihlásilo, že své návyky změní. Někdo se změnil, někdo ne, jiný částečně. Myslím, že uběhl nějaký čas a pomalu na ty záběry zapomínali, žijí svůj život a nemají čas se tím zaobírat. 

Vystavuješ lidi kolem sebe otázkám ohledně jejich chování?

Nebavíme se o tom, pokud nezačnou oni sami. Raději mluvím svou prací. Ví, čím se zabývám, a proto se dřív nebo později k tomu tématu stejně dostaneme a oni se začnou ptát. Ale i mně trvalo nějakou dobu, než jsem se změnil. Snažím se pochopit, že ne každý má energii na to si každý den vařit do práce nebo do školy, kde pouhé slovo “veganství” může dotyčnému způsobit nepříjemné chvíle. Na druhou stranu tady mluvíme o utrpení bytostí a jejich zabíjení kvůli pár chvilkám chuťového uspokojení. Myslím si, že kdyby bylo veganské jídlo dostupnější, v každé kantýně, restauraci, bufetu, na benzínce, mohlo by to každému tu cestu ulehčit.

Mají podle tebe zvířata z velkochovů naději, že se jejich situace v budoucnu zlepší?

To je těžká otázka. Co znamená, že se jim život zlepší? Dá se říct, že se za poslední roky jejich situace lepší – mají o kousek větší nebo novější klece, takže už nejsou tak rezavé a na oko to působí líp. Postupnými kroky se mohou mít o něco lépe, ale pro mě to není cesta. Dokud budou lidé živit myšlenku, že je v pořádku využívat zvířata, nic moc se pro ně nezmění. Pořád budou vězněna, odrohovaná, kastrovaná, pořád jim budou brát telátka, nahánět je na jatka… 

Takže naději nevidíš?

Nějakou naději vidím. Budu rád doufat a věřit, ale je to čím dál těžší

júl 2024