Etický aspekt fotoreportáží o zvířatech  „Čelíme těžkým příběhům a neochvějně je sdílíme“

Wrestling velbloudů, farmy s chobotnicemi, aquaparky s kosatkami, laboratoře s králíky, pohled do očí býka před rodeem, drezúra tygrů, podlaha plná krve na jatkách prasat a krav, stříhání ovcí nebo mazlení se s kozami na azylové farmě. Fotografové*ky z celého světa ve svých fotoreportážích odhalují a zvěčňují momenty i rozsáhlejší příběhy zvířat, které s nimi lidé běžně nemají příležitost prožívat.

Když se kanadská fotografka Jo-Anne McArthur procházela v roce 1998 ulicemi městečka v Ekvádoru, spatřila výjev, který změnil její život. Na okenním parapetu seděla za nohu připoutaná opička. Jo-Anne brzy zjistila, že je k pobavení okolojdoucích vycvičená k tomu, aby vybírala turistům kapsy. Cítila, že situace je ponižující nejen pro okradené lidi, ale i pro samotné zvíře a Jo-Anne. Opičce, podobně jako zvířatům ve stovkách dalších situací v následujících letech, nemohla pomoct jinak, než že zvedla fotoaparát a tento moment vykořisťování zvěčnila.

Fotoreportáže zvířat

Od té doby začala Jo-Anne cíleně vyhledávat zvířata v podobně bezútěšných situacích, aby je mohla sdílet s dalšími lidmi a přitáhla pozornost k příběhům tvorů, kteří zůstávají často skryti lidské pozornosti. „Fotoaparát je můj způsob, jak vyjádřit své pocity a ukázat ostatním, co považuji za důležité. O tom, co vidím, také píšu, ale fotografie mě zasáhnou a udělají to rychleji než esej! Ale vážně, fotoaparát mi často připadá jako moje vstupenka do života druhých, ráda ho beru s sebou a pak se jím nechávám vést,“ říká fotografka, která za příběhy zvířat procestovala víc jak šedesát zemí.

O dvacet let později, v roce 2019, založila Jo-Anne neziskovou organizaci We Animals Media (WAM), která shromažďuje a nabízí snímky zvířat z celého světa od více jak sto fotografů a fotografek, včetně videí. „Fotografie jsou opravdu silným prostředkem, jak se zasazovat o zvířata. Je snazší zaujmout někoho ve zlomku vteřiny dojemnou fotografií, i když je obtížné se na ni dívat. Lidi zaujme a dovede je k textu, dovede je k informacím, které chcete, aby se dozvěděli,“ přibližuje svoji motivaci Jo-Anne.
Nově vznikající žánr Jo-Anne pojmenovala zvířecí fotožurnalismus (angl. animal photojournalism). Nejedná se totiž ani o ochranářskou fotografii, která dokumentuje divoké a lidmi ohrožené druhy zvířat, ani o fotografování divokých zvířat, tzv. wild photography. Fotografové*ky ve WAM se zaměřují i na příběhy zvířat, která byla doposud upozaďována. Mnoho situací, která většinou zahrnují různé formy utrpení a smrti, se odehrává mimo dosah veřejnosti, často z ekonomických důvodů, jako je produkce masa, vajec, mléka či kožešin, testování léků nebo kosmetických výrobků. Jiné mají své svědky a svědkyně, ale schovávají se za roušku zábavy.

„Vykořisťování zvířat se netýká jen hospodářských zvířat – živočišné zemědělství škodí lidem, planetě i divoké přírodě. Vykořisťování je vzájemně propojené a neoddělitelné, takže problémy zvířat jsou i problémy lidí,“ upozorňuje slovenská fotografka Zuzana Mit. „Studie hovoří jasně – živočišné zemědělství je jednou z hlavních příčin změny klimatu, ztráty biologické rozmanitosti, mrtvých zón v oceánech, odlesňování a degradace půdy. Tím, že ubližujeme zvířatům, ubližujeme sami sobě. Ani ve své nejmodernější a nejinovativnější podobě nemůže lidstvo přežít bez přírody a ekosystémů, které zdarma využíváme. Lidé musí tento vztah a způsob, jakým se ke zvířatům chováme, urychleně přehodnotit. Masmédia mají velkou moc měnit vnímání lidí. Proto je v našem úsilí o změnu světa k lepšímu zásadní, aby se příběhy zvířat dostaly do centra pozornosti.“
Podobně jako Lukáš Vincour, český fotograf zvířat a zakladatel spolku Zvířata nejíme, se i Zuzana Mit setkávala při osvětové činnosti o chovu tzv. hospodářských zvířat s argumentem, že se praxe z fotek zahraničních chovů na Slovensku neděje. „Snažila jsem se tedy použít kvalitní materiály ze Slovenska, ale žádné nebyly. Proto jsem se rozhodla farmy sama navštívit a zachytit, co se na těchto místech se zvířaty děje,” přibližuje, jak se dostala k focení zvířat. „Vždy se však snažím fotografovat nejen zvířata, ale také širší prostředí, ve kterém zvířata žijí. Například na začátku letošního roku jsem fotografovala telata v jednotlivých ohradách s horami v pozadí, což pro mě symbolizuje určitý dualismus,“ přibližuje Zuzana Mit svoji tvorbu. „Podobně jsem při dokumentování ovčí farmy vyfotila kočku, která právě klidně spala na stoličce, a za ní stály ovce seřazené k dojení. Baví mě pracovat s těmito formami dualismu, připadá mi to tak nějak poetické,“ dodává fotografka, kterou mimo jiné inspirovala i vizualita filmů Wese Andersona.

Pocity jako ve válce

„Jakákoli fotožurnalistika zahrnující lidské nebo zvířecí utrpení je obtížná,“ přiznává v rozhovoru pro WAM polský fotograf Andrew Skowron. „Naše emoce bych přirovnal k fotoreportérům pracujícím ve válečné zóně, také máme své bojiště, jen na tom našem fotografujeme poražené. Můj hněv při přijímání utrpení zvířat mi umožňuje odsunout empatické myšlení na vedlejší kolej; to neznamená, že empatie mizí, je jen utlumena. Při práci musím vypnout zbytečné myšlenky a naučit se dívat na věci přímo, bez zbytečných emocí. Další hnací silou jsou společenské změny, legislativa a potrestání pachatelů po zveřejnění našich vyšetřování. Proč se zdá, že většina společnosti akceptuje to, co se děje v továrnách a na jatkách? Někdy je jednodušší nevidět, nevědět a nestavět se k problému čelem,“ dodává fotograf, který kromě zvířecího utrpení fotografoval i příběhy zvířat zachráněných lidmi z válkou rozvrácené Ukrajiny.
Ani Jo-Anne McArthur nepopírá, že je její práce po psychické stránce náročná. „Spousta lidí při obhajobě zvířat vyhoří, protože ta práce je těžká a pomalá. Zvířata potřebují, aby každý z nás zůstal v tomto prostoru co nejdéle, takže si musíme chránit psychiku. Vždycky také ráda doporučuji knihu Aftershock: Confronting Trauma in a Violent World od Pattrice Jones. Příručka pro aktivisty a jejich spojence,“ doporučuje a psychické odolnosti věnuje i jedno video v rámci kurzu fotožurnalismu zvířat na MasterClass dostupném na WAM.

Vnímající bytosti

Ačkoli je fotožurnalismus zvířat nový žánr, i díky nasazení poměrně malého týmu We Animals Media a profesionalitě fotografů a fotografek sklízí příběhy zvířat ocenění ve významných fotografických soutěžích a na snímky dnes můžete narazit v kampaních za práva zvířat organizací Animals Asia, Anima International, The Humane League nebo Sea Shepherd nebo v předních světových médiích, jako je The Guardian, The Washington Post, National Geographic a Huffpost.
Osudy zvířat v soužití s lidmi se věnují i přední světoví fotografové jako Nick Brandt, který se zaměřuje na dopady ničení životního prostředí a rozpadu klimatu nejen na zvířata, ale i na lidi. Jeho fotografie jsou oproti fotoreportérům We Animals Media inscenované, ale jejich výpovědní hodnota je neméně silná. Fotograf v rozhovoru s Jo-Anne vzpomíná na situaci, kdy se ho jeden spisovatel a kritik zeptal, zda je vůbec možné fotografovat portréty zvířat. Reagoval nechápavě. Fotografování portrétů zvířat je pro něj podobné jako fotografování lidí, „protože obojí jsou vnímající bytosti, a tak pro mě není žádný rozdíl, kromě toho, že zvířata nemůžete režírovat,“ řekl.