Pár otázek pro...
Olga Grjasnowa

Německá spisovatelka Olga Grjasnowa představila v Praze svůj nový román, který pojednává o válce v Sýrii. Vrátily jsme se ale i k její česky vydané knize Rus je ten, kdo miluje břízy a dotkly se dění v dnešním Německu, potažmo Evropě, kde je možná svoboda problematičtější pojem, než se na první pohled zdá.

Od: Marie Voslářová, iLiteratura.cz

Čas od času se přihodí, že mladý autor uveřejní svou první knihu a dostaví se tak silné a pozitivní reakce, že to vypadá, jako by společnost přesně na něco takového čekala; jako by téma viselo ve vzduchu a najednou se ho konečně někdo chopil. Dá se tohle říct o vašem prvním románu Rus je ten, kdo miluje břízy?

V Německu byla v době vzniku románu specifická situace – dopsala jsem ho nedlouho po tom, co Thilo Sarrazin publikoval svou knihu Německo páchá sebevraždu (Deutschland schafft sich ab, 2010). Nevím, nakolik tohle téma zasáhlo české prostředí, ale Sarrazin v textu rozebírá, že jsou různé rasy a ty mají různé geny a že zkrátka někteří migranti mají větší hodnotu než jiní. Takže znovu celá tahle stará nacistická rétorika, jako by se posledních sedmdesát let vůbec neodehrálo. A jeho text vyvolal velké diskuse, které částečně změnily poměry v Německu – vyslovit určité věci veřejně bylo najednou přijatelnější a zacházelo to pořád dál. Chvíle, kdy vyšla moje kniha, tedy zřejmě byla příhodná pro určitý protipohyb.

Situace dnes, po té poslední vlně migrantů přicházejících do Německa, kdy má strana AfD v některých zemských sněmech i 20 %, už se trochu liší. Dnes bych román asi musela napsat jinak a i reakce by byly jiné. Rus je ten, kdo miluje břízy je kniha zakotvená ve své době, ale doufám, že přesto dál určitým způsobem funguje.

Co byste dnes napsala jinak?

Asi bych byla ještě radikálnější. I když s jistotou to nevím. Německy kniha vyšla myslím před pěti roky, psala jsem ji před sedmi. Ale mezitím se mi narodily dvě děti a mám pocit, jako bych zestárla o dvacet let.

Z vašich knih čtenář získává pocit, že pojmy jako identita, vlast, původ, kořeny a podobně už jsou v současném globalizovaném světě prázdné, že jde o anachronismy. Jak toto téma vnímáte?

V Německu nyní probíhá neuvěřitelná diskuse o „Heimat“ (domovině, pozn. red.), dokonce existuje „Heimatministerium“, což je vážně děsivé. To slovo v němčině nic konkrétního neznamená, je to dost neurčitý pojem, kterým se označuje obvykle nějaký nevelký prostor, třeba městská čtvrť, kde jste chodili do školy, určitá vesnice nebo jezero, na které máte hezké vzpomínky. Pro většinu Němců se „Heimat“ pojí se vzpomínkami a s určitým obdobím, je to místně a časově omezené.

Jakmile se ale dostane do politických diskusí, stane se z toho nebezpečná věc: v nich je „Heimat“ vždycky něco, co se musí bránit proti cizincům. Jaká „Heimat“ je tím myšlena – to mi do dneška není jasné: Německo je extrémně regionální, a když se mluví o německé kultuře, ta se například v Hamburku a v Bavorsku zásadně liší. Já sama jsem se socializovala v Hesensku, Německo je tedy pro mě Frankfurt a potom Berlín. A možná ještě Hamburk, který mám taky moc ráda.

Ale co se týče třeba Mnichova – můžu říct, že v Praze se cítím víc doma než tam. Mnichovskému dialektu nerozumím, čeština je mi díky znalosti ruštiny a polštiny bližší. A bavorskou kulturu a uvažování moc nechápu. A teď Bavor vede „ministerstvo domoviny“ – co to znamená, měli by se všichni Němci integrovat do Bavorska? Chodit v krojích a zdravit se Grüß Gott? V Německu se identita vždycky odvozuje od původu. Což je problém.

Takže jde o to, kdo by vlastně měli být „opravdoví Němci“.

Ano. Kteří Němci? Bavoři? A co mají společného s Hamburčany nebo s lidmi z Hesenska? To jsou odlišné světy. Východní spolkové země jsou taky jiné než západní. A co se týče původu: pro mou identitu to, že jsem se narodila v Ázerbájdžánu, opravdu nehraje roli. V běžném životě tak nanejvýš dvakrát do roka uvařím nějaké tradiční jídlo. Mluvím rusky, ale to je zase jiná věc, jiné kulturní dědictví.

Ale opravdu se nedá říct, že bych celé dny chodila a myslela na to, že jsem z Ázerbájdžánu. Mou identitu v současnosti tak z 80 % utváří skutečnost, že jsem matka malých dětí. Řeším třeba, že v berlínském Neuköllnu, kde v současnosti bydlím, často nefungují výtahy do metra. Takže jak se tam dostat s kočárkem, kde je nejbližší přístupná zastávka a podobně. O tom přemýšlím, ne o nějakých svých ázerbájdžánských kořenech. Identita je něco velmi flexibilního a těžko uchopitelného.

Dá se to do nějaké míry považovat za mezigenerační problém?

Já si spíš opravdu myslím, že problémem je v současnosti Bavorsko, potažmo strana CSU. Tato strana v Bavorsku od roku 1945 dominuje a snaží se o to, aby zase získala nadpoloviční většinu ve sněmu, a jde přes mrtvoly. Za to, že je v Německu diskuse tak vyhrocená, můžeme děkovat právě CSU.

Takže ne AfD?

U AfD člověk tak nějak ví, odkud vítr vane, ale CSU se zoufale snaží být ještě radikálnější a upřímně řečeno se jim to docela daří. Mně momentálně nahánějí větší strach.

Ráda bych se zeptala na váš první román, jediný, který zatím vyšel česky – Rus je ten, kdo miluje břízy. Co máte společného s jeho hlavní postavou Mášou?

Máša samozřejmě nejsem vůbec já, i když se to často zaměňuje. Vyprávění v první osobě, obzvlášť pokud je autorkou žena, bývá vždycky chápáno jako autobiografické. Pracovala jsem na knize několik let a musím říct, že na konci jsem byla opravdu ráda, že s Mášou už nebudu mít nic společného.

Takže se dá říct, že se hrdinka vyvinula jinak, než jste si na začátku představovala?

Ano, na začátku jsem měla o Máše dost přesnou představu, ale ona se pak vyvinula úplně odlišně. A to především skrze její vztahy k ostatním, například k Samimu.

Drásavá pasáž v knize, kde líčíte Mášin pobyt v Izraeli, vznikla v reakci na nějakou vaši cestu do této země? Anebo to bylo naopak – rozhodla jste se, že se část knihy bude odehrávat v Izraeli, a z toho důvodu jste tam na čas odjela?

Pravda je obojí. Zpočátku jsem si myslela, že se druhá část knihy bude odehrávat v Rusku, jenže to vůbec nefungovalo. A v té době jsem právě navštívila svou sestřenici v Izraeli. A protože mě Izrael hodně zaujal, napadlo mě změnit plán a zasadit pokračování sem, načež jsem odjela do Izraele ještě na půl roku, abych tam knihu dokončila.

Mimochodem, nepodařilo se mi dozvědět nic bližšího o vaší dramatické tvorbě, přestože název vaší hry Mitfühlende Deutsche (Soucitní Němci) zní zajímavě.

Žádná totiž neexistuje (smích). Tu zmiňovanou hru jsem nedopsala do konce. Byla to spolupráce s jedním divadlem, ale probíhala tak hrozně, že jsem od toho ustoupila a hru jsem hodila do koše. Ale zapojila jsem se nedávno do projektu „Stimmen einer Stadt“ (Hlasy města) divadla Schauspiel Frankfurt a pracuji na dramatizaci svého třetího románu.

Tento třetí román s názvem Gott ist nicht schüchtern (Bůh není nesmělý) vypráví o současném dění v Sýrii. Jak jste se k tématu dostala?

Náhodou. Původně jsem si myslela, že moje další kniha bude věnovaná gastronomii a restauracím, jsem totiž posedlá vařením a kuchařskými knihami. Ale potom jsem potkala svého muže. Ten ze Sýrie pochází, původně ani neměl v úmyslu zůstat v Německu, ale náhodou jsme se poznali a zůstal kvůli mně. A tak jsem se začala dozvídat základní věci o Sýrii, začala jsem číst a bavit se s lidmi a zabývat se tím, co se tam vlastně stalo a děje. A psaní pro mě představuje vlastně jediný způsob, jak systematicky uvažovat. Takže jsem si ze zvyku začala vymýšlet příběhy a najednou jsem měla polovinu knihy, se kterou jsem nepočítala. Potom jsem samozřejmě ještě hodně rešeršovala, ale takhle to začalo.

Je to první německy napsaný román o současném dění v Sýrii?

Jeden z prvních, ano.

Jak na něj Syřané reagovali?

Můžu říct, že Syřané, se kterými jsem se setkala, reagovali velmi pozitivně. Oceňovali, že se kniha zakládá na důkladných rešerších. Co se týče recenzí a mediálních ohlasů, ty se objevily jak pozitivní, tak i kritičtější.

Překládá se tento román?

Tuším, že by měl vyjít asi v sedmi jazycích. Do češtiny se zatím bohužel nepřekládá, i když bych si to přála.

Jak rozumět jeho názvu?

„Bůh není nesmělý“ je citát z Koránu, který vyjadřuje, že Bůh se nerozpakuje potrestat své nepřátele. Je to velmi staré pojetí Boha. A jde mi o to, že Bašár al-Asad inscenuje sám sebe jako božstvo: v Sýrii neustále všude vidíte jeho obrazy. Jako se o Stalinovi dá říct, že náboženské ikony nahrazoval svým vlastním obličejem, v Sýrii zase visí fotografie Bašára, jeho otce, dětí, bratra, všude jsou sochy a úplně všechno se po nich jmenuje. A když někdo podstupuje mučení, musí na konci říct: Bašár al-Asad je náš Bůh.

Ovšem když tento člověk začal vládnout, připisovalo se mu k dobru, že působí nesměle a že od ostýchavého diktátora nemůže přijít nic zlého.

Ještě jsme se nezmínily o vašem druhém románu, který se jmenuje Die juristische Unschärfe einer Ehe (Právní nejistota manželství). Můžete jej představit?

Podle této knihy by měl vzniknout film, takže jsem se k ní nyní znovu vrátila. Jde v ní především o na Západě tolik proklamovanou svobodu, která se tu neustále skloňuje. O to, jestli je to skutečně tak zásadní hodnota, jak se tvrdí. V příběhu se ptám, kdo má k této svobodě přístup. Hrdiny románu jsou manželé Leyla a Altay, ona je lesba, on gay, oba pocházejí z Ázerbájdžánu a poznali se v Moskvě. A připadnou na nápad uzavřít sňatek, aby jim jejich rodiny a společnost dala pokoj. Potom se spolu vystěhují do Berlína a k jejich velkému překvapení jim manželství funguje. Mají společnou domácnost a jsou si opravdu blízcí. A Leyla se zamiluje do jiné ženy a Altay se začne cítit nepohodlně. Uvědomí si, že chce svou manželku zpátky. Přestože nemají romantický vztah. Takže je tu otázka, co vlastně znamená vztah a nakolik je možné dělat si nároky na druhého člověka.

Zajímá vás tedy nejen vyprazdňování pojmů jako původ, identita nebo národ, ale i přehodnocování tradičních, řekněme, způsobů organizace rodiny a vztahů?

Ano, jde mi o možnosti, jak se organizovat jako rodina, o to, co vůbec rodina je. Jak by kdo měl nejraději svůj život uspořádaný. Například v době, kdy kniha vyšla, ještě v Německu možnost uzavřít manželství nebyla pro všechny. A ani dnes homosexuálové nemají právo adoptovat děti.

Zato v Německu existuje společné zdanění manželů, takže sezdané páry mají ekonomicky mnohem výhodnější situaci. Samoživitelé jsou zase daňově extrémně znevýhodnění. Jako samoživitelka platíte stejné daně jako kdokoli, kdo je single. Takže jsou lidé do manželství tak trochu popostrkováni.

Na druhou stranu třeba já bych se v Německu vdát nemohla, protože můj manžel má syrský pas a kolem toho je tak velká byrokracie, že to v podstatě nejde. Všichni, kdo se ocitnou v takové situaci, proto uzavírají sňatky v Dánsku.

Nepřivádějí vás tyto a podobné absurdity až k úvahám o zrušení hranic nebo třeba zrušení manželství?

Manželství samo osobě mi vůbec nepřipadá tak špatné, protože člověk přejímá za druhého určitou odpovědnost, což je důležité. Ohledně péče o děti by se v Německu mělo mnohé zlepšit, například systém placení výživného. Ale manželství podle mě dává díky té sdílené zodpovědnosti smysl.

Co se týče hranic, je to složité. Pravda je taková, že Evropané a Severoameričané mají svobodu pohybu, mohou cestovat, kam chtějí, snad kromě Severní Koreje. Ve zbytku světa je ale situace jiná. Myslím si, že nějaké uspořádání být musí. Ale asi by bylo dobré dojít alespoň k nějakému společnému evropskému systému ohledně víz a podobně.

V Evropě vnímám jako problém, že jsme hrdí na to, že jsme odstranili šlechtická privilegia – že se s nikým nejedná jinak na základě jeho rodinného původu. Jenže tenhle princip teď vystřídaly pasy. Německý pas je něco úplně jiného než ázerbájdžánský nebo ruský.

Takže ta svoboda není tak úplně pro všechny.

Ano. Nejvíc o svobodě mluví ti, kdo z ní nejvíc mají. S německým pasem si samozřejmě můžete dělat cokoliv. A jde mi na nervy třeba dvojí metr v případě takzvaných expatů, kteří kolikrát nemají nejmenší zájem učit se jazyk, integrovat se, něčím přispět a otevřít se té společnosti, kam přišli. Na rozdíl od nás ostatních se jim ale neříká pracovní nebo ekonomičtí migranti. Platí tu naprosto odlišná měřítka.

Líbí se mi, že jste řekla „učit se jazyk, aby se otevřeli“ místo „aby se přizpůsobili“.

Ano, bez toho může těžko dojít k nějakému vzájemnému porozumění.

Někde jsem četla vaše slova, že kultura vzniká teprve z mísení různých vlivů.

Opravdu si myslím, že vysoká kultura vzniká až tehdy, když se kultury setkávají, když si navzájem poskytují nové podněty. Žádná „čistá“ kultura neexistuje, to ani není možné.

Vaše knihy obsahují také dost humoru a ironie. Používáte je vědomě, aby trochu vykompenzovaly závažnost vašich témat?

Bez toho by se to nedalo zvládnout. Trocha humoru myslím ještě nikoho nezabila. Bez něj by byl život nesnesitelný.

Pracujete nyní na nějaké další knize?

Je to tak.