Novinařina v Rusku
„Oddělovat fakta od lží“

Když si šéfredaktor přeje to, aby se novináři a novinářky v Rusku dožívali co možná nejvyššího věku, svědčí to o nebezpečí, jakému je tamní novinařina vystavena. Xenia Lučenko, novinářka a mediální vědkyně, popisuje vyčerpávající práci v oblasti svobodného zpravodajství a krizi tradiční žurnalistiky v Rusku.

Od: Xenia Lučenko

V roce 2021 udělil norský Nobelův výbor Nobelovu cenu za mír dvěma novinářům: šéfredaktorovi ruského listu Novaja Gazeta Dmitriji Muratovovi a zakladatelce filipínského média Rappler Marii Ressaové. Muratov ve svém projevu k Nobelově ceně uvedl, že „tato cena náleží celé profesní komunitě skutečných novinářů“. Takto bylo ocenění vnímáno v Rusku. Novaja Gazeta je jediným médiem v ruském mediálním prostoru, které vzniklo po rozpadu Sovětského svazu a dodnes přežilo pod svým původním názvem a s v jádru stále stejným týmem novinářů.

Novaja Gazeta zároveň navazuje na tradici klasické žurnalistiky a dodržuje zásady nezávislých médií. Muratov, který na pódiu v Oslu vystoupil jménem všech ruských novinářů, se ve svém projevu věnoval dvěma důležitým momentům, které v mnohém vystihují sebepojetí této komunity: „Novinářskou redakci chápanou jako 'loď filozofů' dnes nahrazuje 'novinářské letadlo'“, řekl, a dodal: „Chtěl bych, aby novináři umírali staří“.

Byl to ostatně právě on, šéfredaktor listu Novaja Gazeta, kdo k hrobu doprovodil již šest svých kolegů. Ti byli v předchozích letech zavražděni kvůli své novinářské práci: Být novinářem, psát o společensko-politických tématech a dělat investigativní práci - to vše v Rusku znamená vystavit se nebezpečí smrti a riskovat, že se nedožijete vysokého věku.
 
Termínem "loď filozofů" Muratov odkazoval na jednu událost ruských dějin, totiž na násilné vyhoštění filozofů a dalších univerzitních učenců z porevolučního Petrohradu. Na podzim roku 1922 jich odsud na dvou lodích opustilo Rusko poměrně dost. I dnes se novináři obracejí k Rusku zády, a to poté, co vláda označila média, pro která pracují, nebo dokonce je samotné, za "zahraniční agenty". To de facto znamená, že mnozí novináři jsou ocejchováni potupnou nálepkou "nepřátel lidu", která se u jejich jména objeví vždy, když veřejně projeví svůj názor - včetně toho, když například popřejí přes Facebook svým přátelům k narozeninám. Samozřejmě to s sebou nese také omezení právních svobod a nutnost prokazovat původ každého přijatého či utraceného rublu.
  
V roce 2021 podle organizace na právní ochranu OWD-Info opustilo Rusko asi tisíc aktivistů a novinářů, především proto, že byli politicky či finančně pronásledováni a ohrožováni. Tito lidé většinou emigrují do pobaltských zemí a do Gruzie. Roman Badanin, bývalý šéfredaktor investigativního média Projekt, který odešel do USA a který byl - stejně jako téměř celá jeho redakce - ocejchován coby "zahraniční agent", vymyslel pro nová ruskojazyčná média v exilu termín "offshore žurnalistika".


Webové stránky nezávislé televize Dožď, která byla v Rusku klasifikována jako "zahraniční agent". Povinné upozornění na tento stav "jinoagent" se zobrazuje u každé zprávy. Pro lepší pochopení je varování označeno červenými rámečky. | Screenshot stránky tvrain.ru ze dne 21.02.2022

svoboda projevu a média v transformaci

Federální zákon o sdělovacích prostředcích byl jedním z prvních zákonů ratifikovaných v novém svobodném Rusku v roce 1991. Podle světových měřítek byl považován za velmi demokratický, promyšlený a liberální. V posledním desetiletí se však ruská legislativa týkající se svobody projevu a masmédií postupně měnila a stávala se čím dál tím drastičtější. Státní orgány například získaly právo soudně zablokovat webové stránky, pokud obsahují odkazy na sebevražedné praktiky nebo drogy. Pokud ovšem úředníci stížnosti na konkrétní média obdrží, zpravidla se analýhou jejich obsahů dlouho nezabývají a dělají s ním krátký proces. Případně jsou konkrétní média záměrně zastrašnována. Do osidel tohoto zákona se snadno dostane řada investigativních prací - některé dokonce hned dvakrát, například pokud zveřejnění články o vlně sebevražd onkologických pacientů, kteří nemohli legálně získat léky proti bolesti. O takovýchto tématech tedy novináři v podstatě vůbec nemohou psát.
      
Postupem času následovaly zákony, podle nichž cizinci nesměli vlastnit více než 20 % kapitálu ruských médií, čímž se tištěné produkty, které dříve patřily mezinárodním holdingům jako Sanoma, Axel Springer a další, dostaly pod kontrolu provládních struktur. Dále byly prosazeny výše zmíněné zákony o "mediálních jinoagentech" (jinoagent = zahraniční agent, pozn. red.) a fyzických osobách jako "inoagentech", které nutí novináře žít s jakýmsi cejchem - na jehož základě je už nikdo nezaměstná - nebo emigrovat. Souběžně byly přijaty další zákony, které rovněž omezují profesní možnosti novinářů - jeden se týká poškozování věřitelů, druhý znevažování vlády a šíření falešných zpráv.

V této souvislosti došlo v novinářské obci k rozkolu: někteří novináři byli ochotni pracovat pro média, která uplatňují skrytá nebo dokonce otevřená cenzurní pravidla. Ostatní novináři nadále hledají příležitosti k psaní pro nezávislá média. Jejich počet ovšem stále klesá, stejně jako příjmy, které se zde dají vydělat. První skupina odsuzuje druhou za idealismus a neúměrné riziko, druhá obviňuje první skupinu z konformismu a ze zrady své profese.

krize žurnalismu v digitálním věku

Souběžně s tímto problémem, který je pro Rusko specifický, se tamní novináři potýkají se stejnými problémy jako jejich kolegové ve světě - s krizí své profese způsobenou digitalizací. V posledních dvou stoletích měli klasicky vzdělaní novináři monopol na poskytování zpravodajství a dokumentárních příběhů svému publiku, zprostředkovávali vztahy mezi elitami, společností a různými skupinami uvnitř této společnosti. Nyní tuto roli přebírají blogy, sociální sítě a další formy nových médií. Tak píše Andrej Mirošničenko, přednášející o médiích na York University (Toronto) a autor knihy Postžurnalismus a smrt novin. Média po Trumpovi: výroba hněvu a polarizace (Postjournalism and the death of newspapers. The media after Trump: manufacturing anger and polarization, 2020): "Tradiční žurnalistika jako institut, odvětví a profese má před sebou ještě pět let agónie a dalších deset let smrtelné křeče."
  
Tradiční žurnalistika, kterou Nobelův výbor ocenil v osobě Muratova a Ressaové, se od ostatních profesí v mediální oblasti (blogování, PR, storytelling, marketing na sociálních sítích atd.) liší pouze v jednom ohledu - v etických kodexech a profesních standardech. A právě ty jsou zárukou kvality při nakládání s informacemi. Vychází z materiálů, které novináři sami napsali nebo obrazově zaznamenali a které byly redakčně zkontrolovány. Ani zde však není vše tak jednoduché, jak se zdá. Jak tradiční tištěná média, která byla v téměř nezměněné podobě přenesena na internet, tak četné televizní programy vznikly v průmyslové éře a souznili s politickou kulturou modernity. V historii tradiční žurnalistiky se neustále bojovalo za nezávislost a diskutovalo o tom, že majitelé velkých mediálních domů svou moc zneužívají. Vznikly redakční etické kodexy, které měly ochránit novináře i čtenáře před manipulací ze strany vlastníků mediálních holdingů a politických sil. Cílem bylo zabránit tomu, aby inzerenti neovlivňovali publikovaný obsah. 
   
Tyto kodexy se však pomalu opotřebovávají a mění v ideologické konstrukty, které z etického hlediska nelze vždy do detailu realizovat. Čeká se například ještě na ověření z druhého zdroje, když už se informace objevila na sociálních sítích? Dává se vždy prostor k vyjádření všem stranám, když někdo zpochybňuje existenci koronaviru nebo je obviněn ze sexuálního obtěžování? Je přípustné se jako novinář účastnit aktivistických akcí, otevřeně projevovat solidaritu s určitou společenskou silou, nebo se v tomto případě jedná o střet zájmů? To je jen několik z mnoha otázek, jejichž odpovědi byly dříve zřejmé, ale nyní je třeba se na ně podívat znovu. Pojmy nestrannosti a objektivity, které po několik generací tvořily základy novinářské práce, již nejsou tak jasně definovány.
  
Dosud přitom nebyly vytvořeny žádné jiné, spolehlivější záruky pro zajištění kvality informací než profesionální pracovní standardy pro klasické novináře. Proto jsou v Rusku nejúspěšnějšími a nejoblíbenějšími videoblogery, autory rozhovorů a dokumentárních filmů, které na YouTube sledují miliony rusky mluvících uživatelů, bývalí novináři z televize a velkých médií, kteří kvůli cenzurním omezením nemohli pracovat v tradiční žurnalistice.

„JE JASNÉ, CO JE NAŠÍ PRACÍ“.

Žurnalistika jako instituce musí přehodnotit svou hlavní funkci pro společnost: Sdělují novináři masám to, co považují za vhodné elity, které "vědí všechno lépe" (zde nejsou myšleny jen politické elity, ale celá odborná společnost), nebo poskytují společnosti nový jazyk pro řešení jejích problémů a vracejí se ke své funkci prostředníků a překladatelů?

Veřejnost už od novinářů neočekává exkluzivní zprávy a komentáře - ty jsou totiž vytvářeny v reálném čase algoritmy sociálních sítí a vybírány pomocí kolektivní inteligence, kterou Andrej Mirošničenko nazývá "virální editor". Ověřování informací, jejich uvádění do souvislostí a orientace v nich však stále zůstávají v kompetenci novinářů. V případě Ruska jsou ti, kdo vykonávají tuto profesi, rozkročeni mezi tlakem vlády a digitální transformací. „Jsme novináři. Je jasné, co je naším úkolem: oddělit fakta od lží,“ řekl Muratov ve svém projevu k Nobelově ceně. Tento úkol je stále složitější.