Kästnerův přítel a ilustrátor
„Mazal“ Walter Trier

Erich Kästner je dnes všechno možné, jen ne zapomenutý spisovatel. Jeho kmenový ilustrátor Walter Trier je oproti němu více či méně neznámý. Tento článek by to chtěl alespoň trochu napravit. 

Od: Dr. Jürgen Eder

„Mazalem“, nebo za ironického pomrkávání „panem umělcem” nazývá Erich Kästner ve svém románu Malý pohraniční styk (Der kleine Grenzverkehr, 1938) postavu malíře Karla. Pro čtenáře, kteří neznají Kästnerův styl, se to může jevit jako známka despektu a pohrdání – a přitom jde o všechno jiné, jen o toto ne! „Je to milý člověk“, píše se ve zmíněném textu, ale také zde stojí, že „umělci jsou hákliví“.

Těchto pár hesel z románu, který nese silné autobiografické rysy, výstižně charakterizují vztah spisovatele Ericha Kästnera k jeho kmenovému ilustrátorovi Walteru Trierovi: najdeme zde hodně sounáležitosti, blízkosti, ale příležitostně také to, co se nazývá “umělecký odstup”. Odstup od sebe měli ti dva ostatně během doby národního socialismu i fyzický – naštěstí se ale tzv. “tisíciletá říše” zhroutila už po dvanácti letech. V jedné ze svých předmluv k čtenářům z roku 1948 Kästner tuto prostorovou separaci shrnuje slovy: „Nakladatel, autor a ilustrátor téhle knihy kdysi žili v jednom městě. Ve městě jménem Berlín. A teď bydlí první v Londýně, druhý v Mnichově a třetí v Torontu.”

Walter Trier nebyl jediný ilustrátor, s nímž Erich Kästner spolupracoval: byl tu také ne zrovna neznámý Erich Ohser, etablovaný pod uměleckým pseudonymem e.o. plauen. Nebo Horst Lemke, který se stal Kästnerovým ilustrátorem po Trierově smrti. Ale tito dva – a mnozí další – nejsou s Kästnerovým dílem spojeni tak niterně, jako právě Walter Trier. Jeho obálky a ilustrace k “emilovským“ románům, k Luise a Lotce (Das doppelte Lottchen), k řadě Kästnerových převyprávění známých literárních předloh a nakonec i ke Konferenci zvířat (Konferenz der Tiere) zůstaly trvale zapsány v kolektivní paměti. Drážďanský autor dětských knih a pražský malíř, kreslíř, ilustrátor i scénograf se protnuli v umělecké symbióze, kterou můžeme označit za jedinečnou.

Kästner komentoval to, jak na něj Trierova díla působila, následujícími slovy (a výjimečně si přitom odpustil ironii a satiru): „Vše, co kreslil a maloval, se usmívalo a smálo, dokonce i skříň nebo jablko, nástěnné hodiny či dámský klobouk (…). Vše, co dělal, bylo radostné. Viděl zlobu, sám se ale nezlobil. Viděl hloupost a zůstával v klidu. Viděl svět takový, jaký byl, a dělal si ho hezčím.“ Kästner tím nenaznačuje Trierovu naivitu, nýbrž schopnost udržet si jistou „dětskost“, která byla ostatně předpokladem pro umění už třeba u Schillera či u Freuda.

Erich Kästner je dnes všechno možné, jen ne zapomenutý spisovatel. Tvůrce dětských knih, ale také básník a autor románu Fabian je přítomen v knihkupectvích, ve školách, na univerzitách. Existují jeho pamětní místa, jsou po něm pojmenovány ulice - a tak dále, a tak dál. Walter Trier je dnes oproti němu – navzdory úctyhodné snaze řady jednotlivců – více či méně neznámý. Tento článek by to chtěl alespoň trochu napravit.

Kdo byl tedy ten Walter Trier?

Walter Trier se narodil v Praze roku 1890, patří tedy ke Kästnerově generaci. U Trierů se, stejně jako v mnoha pražských židovských rodinách, mluvilo německy. V Praze také Trier začal svá studia, pokračoval v nich pak u Franze von Stucka v Mnichově. Poté, už před rokem 1914, pracoval pro prakticky všechny satirické noviny, které byly ve vilémovském císařství povoleny: pro Simplicissimus, Lustige Blätter, Berliner Illustrierte, Ulk a Uhu. Během první světové války se tak jako mnozí umělci dal do služeb německé propagandy, kreslil mj. protianglické karikatury. Jeho tvůrčí mnohostrannost se rozvinula za Výmarské republiky, neboť kultura této epochy nabízela nové umělecké formy a žánry. Trier pracoval jako reklamní kreslíř, vyvíjel animované filmy, vytvářel scény i kostýmy pro divadla a přispíval do filmových časopisů. Umělecké prostředí, v němž se pohyboval, se do značné míry překrývá s tím, v němž byl doma i Erich Kästner. I ten totiž od 20. let pracoval pro kabarety a revue. Dobře je to patrné z obrazů velkoměsta, které Kästner vylíčil ve svých básních. Některé jsou kritické, jiné obdivné a dodnes podávají upřímné svědectví své doby.

Trier v těchto letech nepracoval jen s Kästnerem a pro Kästnera, nýbrž mj. také s Tucholskym, s Klausem a Erikou Mannovými či s Alexandrem Roda Roda. Ilustroval jejich texty svým ostře nabroušeným perem, čímž se stal vyhledávaným umělcem. Nakladatelství Piper jej až do roku 1934 pověřovalo návrhy k řadě knižních obálek, a tak Trier, sám nadšenec do fotbalu, ilustroval například německá vydání populární knihy Klapzubova jedenáctka (Klapperzahns Wunderelf).

Můžeme právem říci, že Walter Trier byl významnou osobností výmarského kulturního života. Poté, co se moci chopili nacisté, už nicméně nebylo realistické doufat v další pracovní zakázky, a tak Trier roku 1936 emigroval do Londýna. Pracoval tam pro anglický časopis Liliput a pro ilustrovaný Picture Post.

Opět kreslil politickou satiru, ovšem na rozdíl od první světové války si nyní bral Německo na mušku: Karikoval Hitlera, Göringa, Goebbelse. Byly to mj. i Trierovy letáky Nacistická němčina ve 22 lekcích (Nazi-Deutsch in 22 Lektionen), které spojenci shazovali nad nacisty obsazeným územím. Šlo o leták, který řešil vlastně stejné téma, které po válce pod názvem LTI zpracoval Victor Klemperer: skutečnost skrytou za nacistickým žargonem. Trierovi pražští příbuzní padli za oběť holocaustu a jemu samému, tak jako mnohým přeživším židům, bylo jasné, že jeho vlastní osud mohl být stejný. Po konci války odešel Trier za svou dcerou do Kanady, kde pracoval jako reklamní grafik a ilustrátor až do své smrti v roce 1951. Dostal nabídku stát se spolupracovníkem Walta Disneyho, ale odmítl ji – nechtěl ztratit svou uměleckou nezávislost.

Úspěšný umělecký tandem

Spolupráce mezi Erichem Kästnerem a Walterem Trierem započala v roce 1929 a trvala až do Trierovy smrti v roce 1951. Ti dva se poznali díky nakladatelce Edith Jacobsohn; to ona podnítila Kästnera k tomu, aby přece jen napsal nějakou knihu pro děti: tak vznikl Emil a detektivové (Emil und die Detektive). Trier knihu ilustroval, čímž se mezi umělci zrodilo doživotní pracovní propojení a – jak můžeme mj. vyčíst v Malém pohraničním styku  (Der kleine Grenzverkehr)– také přátelství, které společnou práci přesahovalo.

Kästner a Trier spolu vytvořili devatenáct knih, od “emilových” titulů přes Létající třídu (Das fliegende Klassenzimmer), Luisu a Lotku (Das doppelte Lottchen) až ke Konferenci zvířat (Konferenz der Tiere). Spolupráce probíhala většinou relativně harmonicky, ale k menším konfliktům příležitostně přece jen docházelo, například v případě Kuličky a Toníka (Pünktchen und Anton), díla, které Kästner sepsal za pouhých deset dnů – a které Trier považoval za poněkud nehotové. Ale jako nakonec vždy, i v tomto případě knihu ilustroval a dokonce navrhl i scénografii pro její uvedení na divadle.

Ani Kästnerovi se vždy hned nelíbily Trierovy návrhy ilustrací, například ty pro Luisu a Lotku. Kromě slavných Kästnerových románů pro děti ilustroval Trier i řadu textů světové i lidové literatury, které Kästner převyprávěl: Kocoura v botách (Der gestiefelte Kater), Barona Prášila (Münchhausen), Enšpígla (Till Eulenspiegel) nebo Příběhy z Kocourkova (Die Schildbürger).
V umělecké oblasti šlo tedy o vydařenou symbiózu a v té osobní – do míry, v níž to Kästnerova komplikovaná povaha dovolovala – dokonce o přátelství, jenž bylo žité především v dobách, které umělci strávili spolu v Berlíně. Jak to ale bylo po roce 1933, v dobách národního socialismu? Jeden, pražský žid, musel do exilu. Druhý, zakázaný autor, přes všechna nebezpečí v Německu zůstal, i když měl vícekrát možnost do zahraničí odejít. Důvody Kästnerovy volby jsou komplexní, nás ale teď zajímá především jedna otázka: Zazlíval Trier „svému” autorovi to, že v Německu zůstal? Pokud můžeme z dostupných pramenů soudit, zní odpověď „Ne“. Kästner chtěl s Trierem za každou cenu spolupracovat i nadále; ještě v roce 1936 tak Trier navrhoval ilustrace ke Kästnerově Lyrické lékárničce (Doktor Erich Kästners Lyrische Hausapotheke). Pak už byla situace čím dál těžší i pro Kästnera: publikovat mohl, pokud vůbec, jen díky obratnému kličkování.

Ten, kdo se začte do románu Malý pohraniční styk – líčí se v něm mj. do jisté míry autobiografické setkání dvou přátel během Salcburského festivalu – bude jistě souhlasit s tím, že z knihy nejsou zjevné žádné politické neshody mezi přáteli. Trier zřejmě uznal Kästnerovy důvody pro odmítnutí exilu, a to jak během jejich setkání v Salcburku, tak i při Kästnerově návštěvě Londýna v roce 1938. Vypravuje se dokonce, že v Londýně stihli ještě sehrát přátelské tenisové utkání.

V jedné klíčově scéně Malého pohraničního styku, která vypráví o nočním alkoholovém tažení Salcburkem, zachytil Kästner hezký obraz vztahu obou protagonistů: nazval je „spřátelenými siluetami.” Stíny jsou odrazem skutečných objektů – a ačkoliv se oba po roce 1935 setkali již jen dvakrát, tak jejich přátelství zůstalo zachováno až do Trierovy smrtí. A, z Kästnerovy strany, i po ní!

Slunečná žluť jako poznávací znamení

Kreslířka Rotraut Susanne Berner, známá svými ilustracemi, v nichž se hemží desítky postaviček, se nechala slyšet, že to byl právě Trier, kdo ji výrazně ovlivnil. Jeho tvorba byla charakteristická „definitivní linií“ a „slavnou trierovskou diagonálou“, kterou lze na jeho obrazy aplikovat. Kromě takovýchto strukturálních prvků člověku samozřejmě padnou do oka barevné kompozice Trierova díla, především „slunečná, šťavnatá žluť“, o které v článku pro Süddeutsche Zeitung píše Monika Goetsch. Cituje také názor z roku 1930, kdy se v souvislosti s Trierem mluvilo o „chutných akvarelových barvách“. Jindy bývá Trierův styl označován za „groteskní realismus.“ Bez ohledu na všechny možné nálepky, kterých se Trierovu dílu dostalo, se můžeme shodnout především na jednom: na děti, stejně jako na dospělé, působí Trierovy obrázky vesele, hravě, jsou přístupné a názorné. Slavná titulní kresba k Emilovi a detektivům je snadno rozpoznatelná díky své svítivé žluté barvě: kromě ní kreslíř již jen naznačil jakýsi městský prostor, v němž se za plakátovacím sloupem schovávají dva kluci, a muže v klobouku, který si kolem nich vykračuje. Taková kompozice nás okamžitě upoutá, aniž by přitom příliš prozrazovala. Trierovi se zde navíc podařilo propojit dětské obrázky s kresbou pro dospělé. Titulní obrázek k Emilovi evokuje celou škálu dějů: od ryze dětské hry až po kriminální příběh.

Samozřejmě, že u Trierových děl najdeme barevné variace; žlutá barva je vyhrazena hlavně Emilovu světu. Titulní obrázek k Luise a Lotce září krajinnou zelení a jezerní modří, v popředí stojí červenobílá, blonďatá dvojčata. Na diváky z obrázku působí souzvuk radostnosti, harmonie a srdečnosti; což mimochodem tak zcela neodpovídá obsahu knihy, která přece jen vypráví také o rodinných zmatcích v době poválečné. Nesoulad je možná dán i tím, že, jak již bylo zmíněno, mezi autorem a ilustrátorem zpočátku panovaly ohledně Trierových prvních návrhů pro Luisu a Lotku jisté neshody. Nakonec se však ukázalo, že i tento zvolený motiv má potenciál k tomu, aby se stal ikonickým. Antje M. Warthorst, historička umění a ředitelka Archivu Waltera Triera v Kostnici – jehož návštěvu můžeme vřele doporučit! – asi nejvýstižněji vyjádřila to, proč jsou obrázky Waltera Triera pro děti trefou do černého: „Kreslí tak, jak by samy děti chtěly kreslit, promlouvá k nim v jejich vlastní řeči, a proto mu děti musí rozumět a milují ho.“

Erich Kästner – autor dodnes oslavovaný a „dokonce“ i čtený. Walter Trier – ve své době vysoce uznávaný, dnes bohužel téměř zapomenutý kreslíř. Kontrast by jen těžko mohl být větší. Přesto si ale smíme položit otázku: jak velký podíl měl ten milý pán z Prahy na úspěchu Kästnerových knih pro děti? Když mluvíme třeba o Emilovi a detektivech – vybaví se nám jako první dějová zápletka, nebo ona typická žluť, kresba z obálky? Nechám tu otázku bez odpovědi. Myslím totiž, že se nedá vyřešit zrovna jednoduše.