Německá knižní cena 2024
Vlci, Vinnetou a internetoví podvodníci

14. října 2024 se frankfurtský Römer, tedy starobylá radnice ve Frankfurtu nad Mohanem, jako každý rok v tuto dobu rozezněla velkým literárním svátkem. Byla zde totiž (již po dvacáté) udělena Německá knižní cena, Deutscher Buchpreis, jedno z nejvýznamnějších literárních ocenění, kterého se německy píšícím autorkám a autorům může dostat. Vítězná kniha je známa: Hey, guten Morgen, wie geht es dir? Martiny Hefter. S kým se ale ocitla na seznamu nejpozoruhodnějších počinů roku?

Od: Tomáš Moravec

Ahoj a dobré ráno

Nejdříve tedy k laureátce: Martina Hefter (*1965 Pfronten, Bavorsko) je etablovaná spisovatelka, básnířka a performerka. Ve svých dílech často propojuje text s tancem, pohybem; úryvky z její básnické sbírky Vom Gehen und Stehen mimochodem již v roce 2014 pro české čtenáře přeložil Pavel Novotný.

Při čtení autorčiny nové knihy člověku do tance zrovna moc není, i když se věru nejedná o dílo pesimistické. Hey, guten Morgen, wie geht es dir? (Ahoj a dobré ráno, jak se máš?) vypráví příběh Juno, ženy středního věku, která v online prostředí navazuje kontakty s online podvodníky: k takovému tomu relativně novému typu „sňatkových podvodníků z Nigérie“, kteří se pod cizí identitou a pomocí smyšlených příběhů pokouší emocionálně vydírat osamělé ženy a připravit je o peníze. Juno dobře ví, s kým si zahrává: muži lžou jí, ona lže jim, je to oboustranně nikam nevedoucí hra, která ovšem Juno umožňuje uniknout z reality všedního dne. Nečeká a nechce prince na bílém koni, lže těm, kdo lžou jí, aby zažila a objevila něco nového. Není to ale nakonec tak, že ten, kdo obelhává jiné, přitom ledasco nalhává i sám sobě?

„Ve svém chytře vystavěném románu kombinuje Martina Hefter fascinujícím způsobem vyčerpávající každodenní život s mytologickými postavami a kosmickými dimenzemi, pohybuje se mezi melancholií a euforií, zamýšlí se nad důvěrou a podvodem,“ zdůvodnila porota Německé knižní ceny své rozhodnutí. Snad přitom není bez zajímavosti, že Marina Hefter má se svou literární postavou mnoho společného: Juno je stejného věku jako ona, obě žijí v Lipsku se zdravotně znevýhodněnými manželi a mají dokonce i stejné tetování na předloktí pravé ruky (divoká včela). Zda si Martina Hefter kdy sama s nigerijskými podvodníky psala po internetu, ovšem při předávání ceny nezaznělo.

Čtyřiasedmdesát genocid

Silným kandidátem na cenu byla kniha s prostým názvem Vierundsiebzig, tedy Čtyřiasedmdesát. Pojednává o genocidě Jezídů, respektive o genocidách: těch bylo napočítáno právě již 74, přičemž ta poslední z roku 2014 přiměla mladou autorku Ronyu Othmann (*1993 v Mnichově) k napsání knihy, která je nejen literárně bravurní, ale která rovněž obohacuje naši (rozuměj: evropskou) znalost o komunitě Jezídů.

Othmann přitom dobře ví, o čem píše: sama je německo-kurdského (jezídského) původu a své dětství z části trávila i v severosyrské jezídské vesnici, která již dnes neexistuje. Kniha Ronyi Othmann překračuje hranice osobní perspektivy, neutápí se v literárnu ani není popisným souborem hrůz, jímž Jezídové čelili a čelí. A v popředí toho všeho otázka: jak lze vhodně a věrohodně prostřednictvím románového vyprávění líčit hrůzy tohoto světa, aniž bychom přitom zneužívali oběti? Odpověď přitom do jisté míry nabídl již v roce 1933 Franz Werfel, a to ve svém zásadním románu Čtyřicet dnů, pojednávajícím o genocidě Arménů. Zda s ním bude Čtyřiasedmdesát Ronyi Othmann srovnáváno a zda tomuto srovnání dostojí, ponechme na názorech čtenářů a literárních kritiků: těch současných, i těch budoucích.

Vlci z vřesoviště

Pozoruhodný román, který se na Shortlist, tedy do finále Německé knižní ceny dostal opravdu právem, nabídl ludwigsburgský rodák Markus Thielemann (*1992). Jeho Von Norden rollt ein Donner (Od severu duní hrom), zasazený do roku 2014, představuje dle kritiky „Antiheimat-Roman“, tedy něco jako protivlastenecký román.

Jeho hlavní představitel, devatenáctiletý Jannes, pastýř ovcí z Lüneburského vřesoviště, skutečně rozkrývá řadu temných aspektů z minulosti své země i rodiny: generační konflikty a nezpracovaná traumata, o nichž se kolektivně mlčí, sahají od národoveckých konceptů z 19. století až po duševní onemocnění v Jannesově vlastní rodině. To vše je přitom rámováno příběhem nadmíru poutavým, současným a kontroverzním: návratem vlků na Lüneburské vřesoviště.

„Markus Thielemann napsal atmosféricky hutný a jazykově silný antihumoristický román, v němž se střetává archaické s moderním a přízraky minulosti pronásledují klamnou idylu Lüneburského vřesoviště,“ zaznělo při finálních nominacích z poroty. Na hlavní cenu to nakonec sice nestačilo, nicméně o Thielemannovi jsme jistě neslyšeli naposledy. Absolvent filozofie a geografie na osnabrücké univerzitě na sebe upozornil již roku 2021 svou prvotinou Zwischen den Kiefern (Mezi borovicemi), v níž jde rovněž o konflikt mezi přírodou, člověkem a morálkou. Téma, které jistě jen tak nezestárne.

Vinnetou na klinice

Jedním z velkých jmen, která se dostala do finálové šestice, byl Clemens Meyer. Slavný lipský autor (zmiňme zejména jeho prvotinu Als wir träumten / Když jsme snili) posbíral za poslední čtvrt století řadu cen, ta nejvyšší mu však zatím uniká, ač se na Shortlist Německé knižní ceny dostal již dvakrát. Poprvé to bylo v roce 2006 právě díky zmíněné prvotině, podruhé letos s Die Projektoren (Projektory).

Na nový román nechal Meyer své čtenáře čekat dlouhých 11 let. Nyní jim to jistě vynahradí, a to nejen díky nepopiratelným literárním kvalitám knihy, ale také díky nakladatelství S. Fischer, které ve svého autora zjevně vkládá i důvěru komerční: na vetší či menší kupičky knihy Die Projektoren narazíte v těchto měsících snad ve všech německých knihkupectvích, ať už navštívíte Drážďany, Frankfurt, Limburg an der Lahn nebo třeba Stuttgart.

I tato kniha se obrací do minulosti a reflektuje válku, konflikt, násilí. Clemens Meyer nás protáhne Lipskem i Bělehradem, řeč bude o soudruzích z NDR i o jugoslávských partyzánech. To vše přitom rámuje pozoruhodný kulturní fenomén: Vinnetou. „Němci v Jugoslávii, Karl May, mezinárodní výroba a rozpadající se sen o Jugoslávii. To je velká kinematografie, to je velká literatura. To je něco pro mě“, vypráví Meyer zaníceně o své inspiraci.

Podařila se: „Die Projektoren jsou románem, který své čtenáře plně zaměstnává, a přitom je zcela záměrně přetěžuje, úmyslně je zahlcuje množstvím materiálu,“ zaznělo z poroty: „Meyer vypráví o válkách v Jugoslávii v devadesátých letech, o druhé světové válce, o filmech Karla Maye, o kinematografii obecně. Jeho propojení jsou působivá, jeho postavy jsou neustále v pohybu, stejně, jako příběhy, které vypráví: ať už jsou válečné, kinematografické či milostné,“ píše porota a shrnuje: „Zkrátka: literární událost.“

Průsvity z Rumunska

Do země bývalého východního bloku své čtenáře přivádí i Iris Wolff (*1977 v rumunském Sibiu). Tato pozoruhodná spisovatelka patří do mladší generace německy píšících autorů a autorek, jejichž kořeny leží mimo současné Německo. Už v roce 2020 zaujala kritiky i veřejnost románem Die Unschärfe der Welt (Neostrost světa, českým čtenářům jej osobně představila zde). Ten vypráví pohnutý příběh rodiny z Banátu, jejíž vzájemné vazby jsou tak těsné, že se nezpřetrhají ani přes hranice. A do Banátu se Wolff vrací i s novou oceňovanou knihou Lichtungen (můžeme volně přeložit jako Průsvity).

Lichtungen vypráví příběh neobyčejného přátelství, které začalo v dětském věku a které přetrvalo desetiletí. Wolff bere své čtenáře na cestu ze socialistického Rumunska let 80. do kapitalistického Švýcarska: na cestu, kterou provází střet světů, politických režimů, univerzálních hodnot, ale i kontrast mezi dětstvím a dospělostí. Příběh dospívání a lásky je přitom vyprávěn velmi citlivě a rafinovaně, autorka zdůrazňuje zlomy v životech hlavních představitelů, a postavy jsou ukotveny ve velmi konkrétních prostorech a krajinách.

A nakonec – zajíc

Šestici finalistů Německé knižní ceny uzavřeme snad trochu netypicky – zajícem. Právě on hraje jednu z hlavních rolí v knize Hasenprosa, nejnovějším počinu německé autorky Maren Kames (*1984 v Überlingenu, Badensko-Württembersko). Její prvotina Halb Taube Halb Pfau (Napůl holub, napůl páv) vyšla v roce 2016 a byla obratem ověnčena řadou cen a stipendií. Se svou druhou knihou Luna Luna (2019) byla nominována na cenu Lipského knižního veletrhu 2020. Obě knihy se staly námětem rozhlasových her.

Její novinku Hasenprosa lze, jak ostatně podotkli i porotci Německé knižní ceny, vnímat tak trochu jako legendární Alenku v říši divů: i zde je dívčiným, či spíše ženiným průvodcem poněkud přechytralý zajíc. Ten je přitom pro autorku metaforou pro řadu nálad, emocí a temperamentů, kterým na cestě životem čelíme. Maren Kames se přitom záměrně vyhýbá realismu („Neboť v něm se ztrácí fantazie“).

A o čem její kniha tedy vlastně je? O rodině – o dědovi, babičkách, bratrovi – vše je ovšem vyprávěno poměrně experimentálně. Místo příběhu v tradičním slova smyslu jsou čtenářům předkládány spíše střípky myšlenek, vnitřních monologů a obrazů, které jsou volně spojené s tématy jako samota, identita, příroda a vztah k vlastnímu tělu a světu. Text je občas surrealistický a hravý, plný absurdních situací a nečekaných kombinací. Že je přitom i jazykově na výši, není pochyb: „Svědčí o tom virtuózní používání slovních hříček, bohatá obraznost, jiskřivý jazykový vtip a lakonické, plnokrevné zlomy,“ komentuje opět porota.

14. října 2024 se tedy Martina Hefter stala již 20. nositelkou Německé knižní ceny a zařadila se po bok mj. Tonio Schachingera (2023), Kima de l´Horizon (2022) či Antje Rávik Strubel (2021) a dalších. Porota, která bude z tisíců knižních novinek vybírat semifinálovou dvacítku, finálovou šestici, a nakonec vítěznou knihu roku 2025, bude oznámena v únoru.